Zdeněk Lukeš. Foto: Nicolas Zörkler
V českých městech i obcích člověka bijí do očí dodatečné úpravy starých domů a o nepříjemné zážitky tohoto druhu pořád není u nás nouze. Kultivuje se třicet let od převratu vztah Čechů k architektuře alespoň těch staveb, které obývají a jejichž podobu ovlivňují?
Kultivuje, po dlouhých letech totalitního systému, kdy všechno patřilo všem, se vracíme do demokracie. Tohle je jedna z nejhezčích pražských ulic (ukazuje z okna kavárny v Čechově ulici v Praze na Letné, pozn. red.), a namísto toho, aby tu opravili chodníky, jak původně byly – pamatuji je z dětství, byla tu klasická mozaika -, tak sem pokaždé jen nalijí asfalt.
Pořád ještě nejsme tam, kde bychom měli být. V Holandsku, Dánsku i Rakousku věnují podobným detailům i v místech, která vlastní obec, daleko větší pozornost.
Jak si vedeme mezi zeměmi s podobnou historickou zkušeností?
Tam jsme na tom dobře, ovšem fascinuje mě, že se srovnáváme třeba s Polskem nebo s Ukrajinou, a přitom pomíjíme Slovinsko, které prošlo podobným systémem – byť v rámci Titovy Jugoslávie ne tak drastickým -, ale v kvalitě architektury je tamní společnost o hodně dál, než jsme my. Možná jsme je v jiných věcech dokázali dohnat nebo i předehnat, ale kultura bydlení nebo veřejných prostor je ve Slovinsku na vyšší úrovni než u nás.
Opravené domy u Vltavy.
Zlepšily se v posledních 30 letech možnosti památkářů? V Praze jako by svého poslání beze zbytku dostáli nanejvýš v prvním obvodu. Jak je možné, že jsou plastová okna v domech z 20. let v památkově chráněných zónách českých měst?
V památkově chráněných zónách by se takovéto věci objevovat neměly, jakkoliv vznikly kvůli ochraně urbanismu, nikoli detailu, kdy lze zamezit například tomu, aby se v historické vilové čtvrti, jakou je v Praze Ořechovka, postavil věžák. Což zní absurdně, ale i k takovým případům v jiných čtvrtích už docházelo.
Vyšší stupeň je památková rezervace, v jejímž ochranném pásmu se zrovna nacházíme. Plastová okna by se tu neměla vůbec používat, přesto si je lidi dávají – vůbec nevnímají, že tím zohavují dům. Památkářů je příliš málo, než aby to všechno uhlídali, a i sankce za podobné přestupky jsou zjevně příliš nízké.
Mohli by se zaměřit na ty, kdo domy hyzdí ve velkém. Jak si mohou operátoři vůbec dovolit instalovat na uliční fasádu architektonické moderny blikající plastové krabice, a ještě na tomto díle zanechat podpis v podobě loga?
Souvisí to s kultivovaností průměrného obyvatele téhle země. V Dánsku nebo Holandsku by něco takového nikoho ani nenapadlo. U legislativy je potíž v tom, že ta většinou dohání situaci. Vyhlášky takto vůbec nepočítaly s novými typy reklam. Před deseti lety na mě v Pařížské ulici v Praze začala mluvit vitrína. Tenkrát jsme to probírali v magistrátní památkové komisi, kde jsme se od pracovníka Památkového ústavu dozvěděli, že zákon počítá se světelnou reklamou, ale zvukovou v této podobě nezná.
Netečnost k architektuře se široce projevuje při pokusech o údržbu fasád. Co nejhoršího v tomto ohledu zaznamenáváte?
Týká se to fasád z tzv. umělého kamene, což je materiál s úlomky křemene nebo slídy, který na slunci vytváří efekt, jako by se jednalo o kamennou fasádu. Je to nákladná technologie a má tu nevýhodu, že tmavne, protože chytá špínu, ovšem dá se krásně čistit. Legio Banka nebo Palác Adria v Praze byly černé jak bota, teď jsou opět světlé.
Panorama Prahy
Jednodušší a levnější je natřít to barvou – tím se ovšem zaslepí jemné póry a materiál i dům ztratí svůj charakter. To nejhorší, co tyto domy mohlo potkat, je syntetická hmota na bázi akrylů. Na fasády ji stříkali pistolemi v 80. letech. Dům se tím slepil, nemohl dýchat a omítka pod tím nástřikem, případně i zdivo, se rozpadaly. Navíc to vytvořilo jakousi krupici, která jednak chytá špínu a jednak zakrývá jemnou strukturu omítky. Nedávno jsem přednášel o jednom Kotěrovu žákovi, který dělal fajnové omítky z onoho umělého kamene, ovšem ornamenty utvořené jemnými vrypy, nejsou přes nástřik takřka vůbec postřehnutelné. Jen v Praze jsou stovky takto postižených domů. Sundat to je drahé, ale je to jediná cesta, jak je zachránit.
Jeden z největších současných morů jsou agresivní barevné tóny. Zrovna za rohem natřeli jeden dům ostře oranžovou. Takovou barvu by přitom na počátku století, kdy ten dům postavili, nebyli vůbec schopni namíchat, protože barvy vycházely z přírodních materiálů, zatímco tahle je syntetická.
A v čem jsme se u oprav starých fasád naopak posunuli, kromě toho, že už je nezalepujeme syntetickou krupicí?
V 60. letech občas pěkně opravili nějakou fasádu, která ovšem po půl roce degradovala, protože po ní tekla voda z děravého žlabu. V tomhle směru jsme pokročili a opravy děláme komplexně. Někdy člověk vidí naprostý zázrak, když se podaří vrátit úplně otřískaný dům do původní podoby.
Nedávno mě oslovil jeden člověk, který koupil v jednom pražském satelitu naprosto bezcenný domek poznamenaný devastující rekonstrukcí ze 70. let. Zaujaly ho ovšem hezky nakreslené secesní plány a jméno původního majitele Lva Peterky, protože se mu vybavil Peterkův dům architekta Kotěry, který stojí v Praze na Václavském náměstí. Když mi ukázal plány, potvrdil jsem mu, že jde stoprocentně o Kotěru. Jednalo se o Peterkův víkendový domek z roku 1901 – první svého druhu s plochou střechou u nás.
Ten majitel se nadchl, a protože je profesí stavař, vrátil domu jeho původní podobu. I podle nalezených fragmentů obnovil původní štuky, podle dochovaného původního okna a dveří nechal vyrobit i ty zbývající. Výsledek je velice zdařilý, v podstatě jde o zázrak. Kéž by se víc majitelů zajímalo o hodnotu svého domu.
Přitom už ceny, za které si lidé pořizují své byty, by je mohly vést k tomu, aby jako určitou hodnotu vnímali i celý dům.
Chodíme netečně kolem mimořádně hodnotných věcí. Asi každý chápe, že obrazy významných umělců mají o to větší cenu, čím jsou jejich autoři ve světě známější. Ale že takoví umělci malovali na fasády a zdobili je různými dekoracemi, si lidé vůbec neuvědomují a ničí je, aniž by je napadlo, že jejich cena půjde nahoru.
Všiml jsem si, že jako první mezi majiteli domů tu citlivost začali projevovat právníci. Přestože je architektura nikdy nezajímala, všímali si výzdoby domu, zjišťovali, kdo je jejím autorem a chápali, že je dobře ten dům kvalitně opravit. Lidé se teprve učí takhle uvažovat, ale ti, kteří mají jakýsi obchodní cit, tohle pochopí.
Jde často o detaily jako ten, že původní plůtky u předzahrádek je lepší opravit než vyměnit za nějaké ocelové profily. Zrovna nedávno jsem byl svědkem toho, jak kdosi s údivem zjišťoval, že u každého domu je jiný. To je ale logické – předzahrádku řeší architekt spolu s návrhem domu a plůtek přizpůsobuje architektonicky stylu, v jakém navrhl průčelí.
Jak vnímáte podobu českého venkova při návratech ze sousedních západních zemí, není ta pomyslná rána přeci jen už mírnější, než případně byla po revoluci?
Ta rána je mírnější. Záleží na regionu. V 90. letech jsme jezdili střídavě na víkendový domek v severních Čechách a do domku v Českomoravské vrchovině, a ty rozdíly byly markantní. V severních Čechách na mě pokaždé padla naprostá beznaděj. V té obci nejotřískanější byl kostel – nepatřil nikomu z obyvatel, tak se o něj nestarali, a také tam ani moc nechodili. Byla to oblast Sudet, kde k tomu místu neměl nikdo vztah. Z jednoho krásného secesního domu majitel otloukl všechny ozdoby jen proto, aby je nemusel opravovat. Také ony agresivní tóny syntetických barev se tam objevují častěji než jinde. To z Vysočiny jsem měl pocit úplně opačný. První, co si ti lidé opravili, byla kaple. Společnými silami, protože s tou oblastí byli po staletí srostlí, měli to zkrátka v genech – na rozdíl od té oblasti, kde ti Němci byli odsunuti a přišli tam lidé z úplně jiného prostředí, z Ostravska apod. A když tam někdo natře dům agresivní barvou, sousedi se mu pak smějí a on se stydí. To je vůbec nejlepší metoda, jak majitele přimět k tomu, aby fasádu uvedl do kloudného stavu.
Na Staroměstském náměstí
Vnímají Češi okolí při stavbě nových rodinných domů? Jakých bizarních fenoménů jsme aktuálně svědky? Ubývá už kolaudací „Toskánska“ či „kanadských srubů“ v Průhonicích?
Někdy mám pocit, že lidé nepřemýšlejí, kam dům zasazují a jen si řeknou, hele, teď jsme viděli v nějakém filmu docela pěkný srub, co kdybychom si něco takového postavili? Zrovna na Vysočině se v poslední dekádě začaly objevovat sruby z mohutných kmenů jako někde ve Finsku nebo na severu Norska. Nepatří to tam, ale s manželkou jsme si říkali, že je to pořád lepší než nějaká zbohatlická slátanina. Jinak jsme také zaznamenali, že to nejdřív směřovalo k naprosté preciznosti, než lidem došlo, že to těm chalupám není vlastní, a že naopak nevadí, když je sem tam něco křivě, protože to chalupám dodává určitý půvab.
Další věc jsou proporce. Občas někdo v té naší obci na Vysočině ve snaze o co největší vnitřní prostor volí strmější střechu, než je tam obvyklé. Vůbec netuší, že existuje něco jako regionální architektura. Konkrétně obec, kam jezdíme, je na kopci, dují tam větry a všechny domy se tam historicky vždy spíš choulily. Taková novostavba je pak v původní zástavbě odevšad vidět a člověk cítí, že do té krajiny nepatří.
Dostáváme se tím zpátky k otázce kompetencí úřadů. I když, vy možná zastáváte volnější přístup…
Různé přístupy jsou vidět v Německu u města Leverkusen. Jde o dost průmyslové město, kam lidé vyšší střední třídy dojížděli za prací a raději si budují satelitní obce opodál. A ty mají různou podobu. Kouzelná je revitalizovaná vesnice se zástavbou cihlových hornických domků z 19. století. Další satelity stavěli na zelené louce a hlavní architekt té oblasti mě provedl dvěma typy těchto nových obcí. V prvním z nich se směly stavět jen de facto kopie původních chalup, u nichž bylo do detailu vše dáno včetně barevnosti fasády, ta vypadala docela pohádkově. Poté mě odvezl do vesnice, kde úřady záměrně neregulovaly vůbec nic, aby měli architekti možnost srovnání. A mně se líbily obě. Ti lidé, kteří stavěli bez omezení, měli v sobě jakési mantinely, které nepřekročili a hrálo to tam dohromady. Díky té nahodilosti a otevřenosti působila ta druhá obec méně uniformně než ta první, sešněrovaná pravidly.
Proměnou vesnice se zabýval vynikající sociolog Bohuslav Blažek. Udělal podrobný výzkum v jižních Čechách a dospěl k závěru, že přílišná regulace je na škodu. Podle něj je lepší, když venkovani dělají chyby, za které sami zodpovídají a časem si je snad i uvědomí a napraví je, než aby je někdo přesně vedl za ruku. Já s ním tento názor sdílím. V momentu, kdy tam přijede nějaký Pražák a začne dávat hraběcí rady, jen si ty lidi postaví proti sobě a jeho snaha se mine účinkem.
Děčín.
Mezi velkými komerčními budovami v Česku po šocích z 90. let v podobě pražského hotelu Don Giovanni a dalších kýčů přibývá příkladů střídmě a svěže pojatých, oceněných budov. Čemu Češi vděčí za toto zlepšení?
Don Giovanni, který zmiňujete, je super kýč nejodpornějšího typu, navíc lidi z hotelové branže mi říkali, že je i mizerně postavený a jeho současní majitelé dlouho váhali, jestli to nezbourat, což by bylo samozřejmě nejlepší. Proti tomu je banální stavba na Karlově náměstí ještě docela kultivovaná.
Situace se nicméně velice zlepšuje. Starší generace developerů s Rolls-Royci a zlatými záchody, jimž šlo jen o co nejrychlejší výdělek, je naštěstí pryč. Ti současní mají za sebou často studia na Oxfordu nebo na amerických univerzitách, jsou mnohem kultivovanější, vzdělanější a mladší a už jim jde o to, aby danou budovu veřejnost pozitivně přijala. Berou si kvalitní architekty a nechtějí za každou cenu ušetřit.
Za mě je příkladem přínosného developera v Praze Belgičan Serge Borenstein, který sem přišel v 90. letech. Vykašlal se na mezinárodní soutěže a namísto toho začal dělat mezinárodní konkurzy. Je v tom ten podstatný rozdíl, že mu do toho nemluví Komora architektů a on si vyzve, koho chce. Na rozdíl od mnoha českých developerů se nebojí oslovit zahraniční architekty. Nevyzývá ale světové hvězdy typu Normana Fostera, Richarda Rogerse nebo v minulosti Zahy Hadid, o nichž ví, že nechodí do soutěží, ale chtějí přímou zakázku. Namísto nich vyzývá mladé, nadějné architekty z celé Evropy včetně Česka. Má na ně nos – v několika případech se z těchto nepříliš známých architektů posléze staly světové hvězdy. Byl mezi nimi i respektovaný, ale až posléze světoznámý vídeňský ateliér Baumschlager Eberle.
Dobré příklady se neomezují jen na Prahu, špičkové architekty přivedl také do Litomyšle její starosta Miroslav Brýdl, nebo jeho bratr Jiří do Svitav.
Od revoluce působíte na Pražském hradě. Musel jste tam korigovat různé vzletné představy Václava Havla?
Občas ano. Jako divadelník přicházel s přesnými představami, jak by mělo co vypadat. Sváděli jsme s ním boj, když pro účel summitu NATO v roce 2001 chtěl rozdělit Širokou chodbu spojující dvě křídla Pražského hradu na „malé pokojíčky“. Použili jsme trik, kdy jsme mu řekli, že rozdělením chodby by přestala fungovat klimatizace. Havel byl otrávený a od svého záměru upustil. Jindy si mě zavolal s žádostí, abych pro tutéž akci od jeho spřáteleného malíře Bedřicha Dlouhého zapůjčil jistý obraz, kolem něhož měli hosté summitu projít v Rothmayerově sále. Panu prezidentovi jsem musel vysvětlit, že ač má obraz velký formát, v obrovském prostoru Rothmayerova sálu bude působit titěrně. Nakonec jsme ho vystavili na jiném místě. Věci se vždy daly uvést na pravou míru a extrémy zažehnat.
Zaznamenal jste u dalších prezidentů tendence potlačovat Havlovu stopu?
U Klause. Mluvili jsme tam spolu všeho všudy čtyřikrát a ani nemohu říct, že by to byl nějaký dialog, protože ke mně třeba přišel a řekl ‚ten Plečnik je ale prázdný a falešný‘. Zjevně to řekl naschvál, aby mě naštval, protože věděl, že se Plečnikem zabývám. Nijak jsem na to nereagoval, ale musel mi to přijít říct! U věcí designéra Bořka Šípka se netajil tím, že se mu nelíbí, ale nikdy je nedal pryč.
Sám jsem jeho lidem říkal, že tam Havel nějakou dobu byl, že měl svůj styl, který se jim nemusí líbit, ale měli by jej respektovat jako určitou historickou stopu.
Zrekonstruovaná roubenka.
To byste pak ale mohli aplikovat i na Husáka…
Ne všechno, co tam Husák provedl, jsme zlikvidovali. Jeho nábytek si vzala vojenská kancelář, těm vojákům se ta obrovská křesla líbila. Chtěli jsme, aby tam i jeho věci zůstaly jako určitá historická stopa.
Co na Hradě prosazuje Miloš Zeman?
Nevím, asi se o to moc nezajímá. Ani Klaus se nezajímal – ten jen deklaroval, že nebude nic nového stavět, nicméně že chce kvalitně opravovat stavby na Hradě, což se za jeho éry taky dělo. Rekonstrukce se tam dělaly velmi kvalitně a dělají se dodnes. Dokonce paradoxně lépe než za Havla, kdy bylo málo peněz. Jemu rozpočtový výbor návrh hradního rozpočtu pokaždé schválně srazil na třetinu. Zatímco za Klause se situace rapidně změnila – o co si kancelář řekla, to také dostala, a za Zemana také.
Zdeněk Lukeš (*1954) za komunismu s přáteli architekty a výtvarníky založil spolek Obecní dům, z nějž se „snažili protestovat proti různým zhovadilým stavbám bolševické éry“. Od listopadu 1989 krátce působil v koordinačním centru Občanského fóra. K profesi se vrátil v roce 1990 na Pražském hradě v památkovém odboru Kanceláře prezidenta republiky, kde – nyní už jen na částečný úvazek – působí dodnes. Hrad otevíral veřejnosti a pokoušel se opravit a obnovit např. „bolševiky značně poničené“ Plečnikovy intervence.
Kromě toho učil na několika školách, od roku 2004 vede na pražské pobočce Newyorské univerzity kurs Dějiny české architektury a přednáší také pro zahraniční studenty na ČVUT. Na Pražském hradě dozoruje některé rekonstrukce.
Hojně publikuje, propaguje kvalitní, ale méně známou architekturu, letos mu vyšla kniha představující běžně opomíjené detaily domovní výzdoby nazvaná Skrytá krása detailu: Pražské stavby Osvalda Polívky 1891-1922. Připravil ji spolu s fotografem Pavlem Hrochem. Předtím mu vyšel další díl knižní série Psí vycházky.
Pořádá přednášky a vycházky pro veřejnost. Informace o nich lze dohledat na webových stránkách zdeneklukes.eu.
Citáty:
Fascinuje mě, že se srovnáváme třeba s Polskem nebo s Ukrajinou, a přitom pomíjíme Slovinsko, které prošlo podobným systémem, ale v kvalitě architektury je tamní společnost o hodně dál, než jsme my.
Chodíme netečně kolem mimořádně hodnotných věcí. Asi každý chápe, že obrazy významných umělců mají o to větší cenu, čím jsou jejich autoři ve světě známější. Ale že takoví umělci malovali na fasády a zdobili je různými dekoracemi, si lidé vůbec neuvědomují a ničí je.
Jako první mezi majiteli domů začali projevovat citlivost právníci. Přestože je architektura nikdy nezajímala, všímali si výzdoby domu, zjišťovali, kdo je jejím autorem a chápali, že je dobře ten dům kvalitně opravit.
Starší generace developerů s vozy Rolls-Royce a zlatými záchody je naštěstí pryč. Ti současní mají za sebou často studia na Oxfordu nebo na amerických univerzitách, jsou mnohem kultivovanější, vzdělanější a mladší a už jim jde o to, aby danou budovu veřejnost pozitivně přijala.
