Bezdomovec v jedné z ulic Mnichova Foto: Shutterstock
Kurátor expozice „Who’s next“ Daniel Talesnik vychází z toho, že závažný celosvětový fenomén a rozvoj měst spolu souvisí, o čemž napovídá i podtitul expozice „Bezdomovectví, Architektura a město“. Rozsah problému demonstruje mimo jiné na příbězích osmi mimoevropských megapolí, kde bezdomovectví ohrožuje i mladé lidi. San Francisco, New York Los Angeles, Bombaj, Moskva, Tokio, Šanghaj, Sao Paulo, Santiago de Chile. Tamní vláda se například snaží bezdomovectví řešit poskytováním kreditů na nájmy, v ruské metropoli naopak problém přehlížejí.
Problém se nevyhýbá ani starému kontinentu. Usnesení Evropského parlamentu zavazuje členské země Evropské unie do roku 2030 přijmout opatření k odstranění bezdomovectví. V samotném více než 82milionovém Německu žilo v roce 2018 jedenačtyřicet tisíc bezdomovců, což ředitel Muzea architektury Andres Lepik považuje za národní ostudu, jde přece jenom o nejsilnější evropskou ekonomiku.
Architekti jako hybatelé změn
Výstava bez příkras mapuje, jak snadno se mohou lidé i bez vlastního přičinění ocitnout na ulici, někdy stačí pracovní úraz, dlouhá nemoc nebo rozchod, což může spustit osudnou spirálu od ztráty práce a psychické trauma přes hledání útěchy na dně skleničky a zadlužení až po exekuce a konec na ulici. Kvůli nedostatku bytů a pozemků i stále méně dostupnému sociálnímu bydlení stejně jako dopadům celosvětové pandemie může tento problém eskalovat.
Tvůrci výstavy ho nicméně vnímají jako výzvu nejenom pro sociology, ale také architekty a urbanisty. Podle autorů by ovšem nikdo nemusel „bydlet“ na ulici. Ke zmírnění situace by totiž kromě posilování sociálního státu mohlo přispět i vhodné bydlení pro lidi bez trvalého bydliště, které dokonce může být pěkné. O pozitivní příklady a kreativitu tvůrců není nouze. K vidění je devatenáct inovativních modelů bydlení. Jsou to často příklady architektury soužití.
Například vídeňský projekt „VinziRast-mittendrin, místo pro lidskost“, což je památkově chráněný dům v centru rakouské metropole, kde se už deset let setkávají a spolu žijí zástupci různých společenských tříd, studenti i bezdomovci. Restaurace se zahrádkou patřící objektu poslouží i „cizím“ hostům. Dvě patra na okraji Frankfurtu nad Mohanem má „Lebensraum 016“ pro lidi v nouzi, kteří pro své pokojíčky využívají čipovou kartu. „Plaza Apartments“ v San Franciscu disponuje šesti jednopokojovými byty pro lidi dlouhodobě bez domova. K dispozici mají například společnou prádelnu i společenskou místnost. Nápaditá Centrální knihovna ze skla a oceli v Seattlu, pod kterou je podepsán slavný Rem Kohlhaas, plní také funkci azylového domu pro lidi v nouzi. V Londýně zase mohou lidé bez domova využít mobilní, na sebe postavené levné obytné kontejnery.
Příkladů nouzového ubytování, na pár nocí nebo dlouhodobě, funkčních, čistých a důstojných je mnoho. Někteří architekti přišli s různými stavebními moduly ze dřeva nebo jakýchsi obytných beden. Drtivá většina návrhů má jedno společné. Vizi, aby si lidé bez vlastní střechy nad hlavou opět zvykli na bydlení a především soužití s ostatními lidmi, se společností a znovuzískali pocit, že i oni jsou stále její součástí.
Spíše než o výstavu jde o dokumentační projekt plný dat, faktů, informací, fotografií s cílem podnítit veřejnou debatu o rostoucím globálním problému, který vyžaduje systémové řešení.
