🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Doppelte Realität der tschechischen Kunst: im Inland und auf der internationalen Bühne
Klára Hosnedlová patří dnes k nejviditelnějším českým jménům současného umění v zahraničí. V posledních letech zaznamenala mimořádný mezinárodní úspěch – od výstavy v Hamburger Bahnhof v Berlíně přes projekt pro New Museum v New Yorku až po letošní sólovou výstavu Echo ve White Cube v Londýně. Přesto zůstává pro část české veřejnosti relativně málo známá. V letošním J&T Art Indexu se například umístila až na desátém místě. Jak se dá vysvětlit rozdíl mezi její domácí a mezinárodní viditelností?
Obě umělkyně s českými kořeny jsou v mezinárodním kontextu dobře etablované, zatímco doma zůstává jejich význam často omezen spíše na odbornou veřejnost. Naopak osobnosti výtvarného umění, kteří dominují na českém trhu, bývají mimo domácí prostředí často téměř nečitelní. Rozdíl mezi lokálním úspěchem a skutečnou mezinárodní relevancí je tak možná větší než kdykoli předtím. Česká scéna si vytváří vlastní hierarchie, ceny i indexy, zatímco globální umělecký svět funguje podle jiných pravidel: podle institucí, galerií, bienále, kurátorů a schopnosti vstoupit do mezinárodního dialogu.
S českou sběratelkou umění Marcela von Kayser se známe již dlouhou dobu. Stejně jako já žije více než 40 let v Německu, ve světě umění si vybudovala významnou pozici a pravidelně navštěvuje preview klíčových světových veletrhů. Mluvíme spolu o tom, proč se české a světové vnímání umělecké hodnoty někdy rozcházejí, kteří čeští umělci dnes skutečně patří do mezinárodní špičky a jak vypadá mapa nejvýznamnějších světových veletrhů.
Marcelo, když dnes sleduješ mezinárodní uměleckou scénu, která česká jména podle tebe skutečně patří mezi nejvýznamnější osobnosti současného umění? Jak poznáš, kdo překročil hranice lokálního úspěchu a stal se respektovanou součástí globálního uměleckého prostředí?
To je otázka, kterou si dnes klade mnoho sběratelů, kurátorů i institucí. V menších zemích často existuje rozdíl mezi umělcem, který je známý doma, a umělcem, který skutečně uspěl v mezinárodním kontextu. Jak se říká, doma není nikdo prorokem. Podle mého názoru se skutečný mezinárodní význam pozná podle toho, zda se o umělci píše v odborných médiích, vystavuje v prestižních institucích, spolupracuje s významnými galeriemi a jeho díla získávají muzea a sběratelé po celém světě. Mezi českými osobnostmi současného umění bych v této souvislosti zmínila několik jmen.
Klára Hosnedlová patří v posledních letech k nejvýraznějším českým umělkyním na mezinárodní scéně. Její monumentální instalace zaujaly kurátory i instituce daleko za hranicemi České republiky. Samostatná výstava v Hamburger Bahnhof v Berlíně představuje jeden z momentů, které potvrzují skutečný mezinárodní průlom. Nejde jen o úspěch na trhu, ale o uznání ze strany jedné z nejrespektovanějších evropských institucí současného umění.
Eva Koťátková patří již řadu let k nejrespektovanějším českým umělkyním v zahraničí. Účast na významných bienále, rozsáhlé institucionální výstavy i dlouhodobá přítomnost v mezinárodních sbírkách z ní činí jednu z nejpevněji etablovaných českých autorek své generace. V roce 2024 reprezentovala Česko a Slovensko na Benátském bienále.
S díly Zdeňka Sýkory, jednoho z průkopníků počítačově generovaného umění a geometrické abstrakce, se dodnes setkávám na významných veletrzích i ve sbírkách evropských muzeí. To svědčí o tom, že jeho význam dávno překročil český kontext.
Právě schopnost dlouhodobě obstát v mezinárodním prostředí je podle mého názoru tím nejspolehlivějším měřítkem skutečného uměleckého významu.
Tento zdánlivý rozpor není ve světě současného umění ničím výjimečným. Naopak bývá častým průvodním jevem skutečné mezinárodní kariéry.
V případě Kláry Hosnedlové se podle mého názoru setkává několik faktorů. Především je třeba si uvědomit, že její kariéra byla od počátku budována v mezinárodním prostředí. Po studiích se velmi brzy začala pohybovat mezi Berlínem, Paříží, Londýnem a New Yorkem. Od počátku spolupracovala s galeriemi a institucemi, které působí na mezinárodní scéně. Je proto přirozené, že její jméno nejprve rezonovalo mezi kurátory, sběrateli a institucemi v zahraničí a teprve následně se vrací do širšího českého povědomí.
Dalším důvodem je samotná povaha současného umění. Širší veřejnost často registruje umělce až ve chvíli, kdy se objeví v médiích, na aukcích nebo ve významných domácích institucích. Odborný svět však sleduje jiné ukazatele – účasti na bienále, kurátorské projekty, zastoupení prestižní galerií či akvizice muzeí. V těchto kruzích byla Klára Hosnedlová respektovaným jménem již několik let předtím, než se o ní začalo výrazněji mluvit v České republice. Významnou roli hraje také charakter její tvorby. Monumentální instalace propojující architekturu, performanci, textilní techniky, historii a kolektivní paměť vyžadují od diváka čas i soustředění. Takové umění bývá často dříve oceněno kurátory a institucemi než širokou veřejností. Historie ostatně opakovaně ukazuje, že řada významných umělců bývá nejprve objevena mezinárodní scénou a teprve později plně doceněna doma. Domnívám se, že právě tento proces dnes u Kláry Hosnedlové sledujeme.
Dá se dnes ještě vybudovat mezinárodní kariéra z Prahy, nebo je nutné co nejdřív vstoupit do zahraničního galerijního a institucionálního systému?
To je podle mého názoru jedna z nejdůležitějších otázek, které si dnes česká kulturní scéna může položit. Krátká odpověď zní: ano, mezinárodní kariéru lze vybudovat i z Prahy. Dříve či později je ale nutné vstoupit do mezinárodního galerijního a institucionálního prostředí. Úspěch umělce nikdy nevzniká ve vzduchoprázdnu. Za každou silnou generací stojí celý ekosystém škol, institucí, galerií, sběratelů, kurátorů a mecenášů. České prostředí má v tomto směru řadu předností – kvalitní umělecké školy, silnou tradici konceptuálního myšlení, mimořádnou řemeslnou kulturu i talentovanou mladou generaci.
Co nám však často chybí, je dlouhodobá strategie mezinárodní prezentace a promyšlená kulturní politika. Úkolem státu není určovat umělecké směry, ale vytvářet infrastrukturu: podporovat rezidenční programy, zahraniční prezentace a stabilní fungování institucí. Česká republika by měla kulturu vnímat nejen jako náklad, ale také jako součást své mezinárodní identity.
Významnou roli hrají také soukromá muzea, nadace a sběratelé. Často fungují jako mecenáši, kteří umožňují vznik ambiciózních projektů ještě předtím, než získají institucionální podporu. Stejně důležité jsou galerie. Kvalitní galerie není jen prodejní platforma, ale dlouhodobý partner, který investuje do produkce, buduje vztahy s kurátory a otevírá umělcům dveře do zahraničí. Právě zde vidím jednu z oblastí, kde má české prostředí stále rezervy. Máme několik velmi kvalitních galerií, ale jen omezený počet těch, které disponují skutečně globální sítí kontaktů a dokážou své umělce dlouhodobě prosazovat na nejvyšší mezinárodní úrovni.
Když hovořím se zahraničními kurátory, často oceňují u českých umělců vysokou řemeslnou kvalitu, cit pro materiál, historický kontext a intelektuální hloubku bez zbytečné okázalosti. To je patrné například i u již zmíněné Kláry Hosnedlové. Její tvorba vychází ze středoevropské zkušenosti, ale dokáže oslovit publikum daleko za hranicemi regionu. Možná právě v tom dnes spočívá nejzajímavější česká stopa: nikoli v jednotném stylu, ale ve schopnosti proměnit specifickou středoevropskou zkušenost v něco, co je srozumitelné a relevantní i pro mezinárodní publikum. Když se dnes zahraniční kurátor setká s českým umělcem, nehledá „českost“ jako estetickou kategorii. Očekává spíše intelektuální kvalitu, autenticitu a schopnost přinést do globální debaty nový pohled.
A právě zde má české prostředí podle mého názoru velmi dobrou pověst – možná lepší, než si samo často uvědomuje.
Kde se skutečně rozhoduje o budoucích hvězdách?
Paradoxně se o budoucích hvězdách současného umění nerozhoduje na veletrzích. Klíčovou roli hrají kurátoři významných muzeí, akviziční komise, mezinárodní bienále a rezidenční programy.
Pokud například umělce začne vystavovat Museum of Modern Art v New Yorku, Tate Modern v Londýně nebo Hamburger Bahnhof v Berlíně, bývá to pro jeho kariéru často významnější okamžik než vysoké aukční výsledky.
Stejně důležitá je podpora galerií, jako jsou Gagosian, Hauser & Wirth, David Zwirner nebo Pace Gallery. Ty disponují globální sítí sběratelů, kurátorů a institucí a dokážou své umělce dlouhodobě prosazovat na mezinárodní scéně. Můj dojem po letech sledování mezinárodní scény je, že trh může kariéru výrazně urychlit, ale teprve instituce, muzea a odborný diskurz rozhodují o tom, zda bude dílo považováno za významné i za dvacet nebo třicet let.
Jezdíš po světě na významné art veletrhy a jsi zvána na klíčová preview, kam se běžný návštěvník často vůbec nedostane. Které veletrhy, setkání a události dnes podle tebe skutečně formují svět současného umění? A kde se rozhoduje o tom, kdo bude patřit mezi nejvýznamnější umělce své generace?
I přes nové odnože Art Basel, jako jsou Art Basel Paris nebo Art Basel Qatar v Dauhá, zůstává původní Art Basel ve Švýcarsku nejdůležitějším globálním veletrhem moderního a současného umění. Každoročně sem přijíždějí přední sběratelé, kurátoři, zástupci muzeí a přibližně 300 pečlivě vybraných galerií. Právě zde se často ukáže, kteří umělci mají potenciál vstoupit do významných soukromých i muzejních sbírek.
Pokud Art Basel představuje centrum komerčního trhu, La Biennale di Venezia v Benátkách je laboratoří nových idejí. Každé dva roky patří k nejvýznamnějším událostem současného umění. Kurátoři národních pavilonů zde často představují umělce, kteří teprve později získají mezinárodní uznání. V minulosti zde vystavovali Joseph Beuys, Jackson Pollock, Robert Rauschenberg, Marc Chagall, Henry Moore, Damien Hirst anebo Tracey Emin. V roce 1910 prezentoval rakouský pavilon Gustava Klimta. A kdo dnes ještě ví, že při otevření československého pavilonu v roce 1926 zde vystavoval Emil Filla.
Ve výčtu nesmí chybět německá Documenta v Kasselu, konaná jednou za pět let. Je považována za intelektuálně nejvlivnější přehlídku současného umění a často určuje témata, která budou rezonovat v následujících letech. I zde vystavovali mnozí slavní průkopníci umění a jistě stojí za zmínku, že v roce 1959 se jí zúčastnil také Josef Šíma.
Z veletrhů bych zmínila ještě ARCO Madrid, které propojuje evropskou scénu s Latinskou Amerikou, a Frieze London. Ten býval dlouho hlavním konkurentem Art Basel, ale po brexitu jeho význam oslabil. Dnes se více zaměřuje na mladší galerie a nové výstavní koncepty.
Pro americký trh jsou klíčové Frieze New York a Art Basel Miami Beach. Miami během veletrhu přitahuje celý mezinárodní svět současného umění a patří k nejvýznamnějším networkingovým událostem roku. A mohu potvrdit, že nejlepší art dinner galerií a jejich party jsou právě zde.
S rostoucím významem asijských sběratelů a institucí nelze opomenout Frieze Seoul, Art Basel Hong Kong a West Bund Art & Design v Šanghaji. Pro zájemce o klasické umění, design a starožitnosti zůstává zásadní každoroční veletrh TEFAF Maastricht.
V posledních letech navíc prudce roste počet mezinárodních bienále. Kdo se věnuje současnému umění naplno, může dnes prakticky celý rok cestovat mezi 150 až 200 významnými přehlídkami po celém světě.
Kromě těchto veletrhů existuje řada novějších nebo rychle rostoucích platforem, které zatím stojí trochu mimo hlavní evropskou pozornost, ale jejich význam rychle roste, například Tokyo Gendai, Kochi Biennale nebo Art Dubai. Které z nich podle tvého odhadu mohou v příštích letech patřit k nejvlivnějším událostem světa umění?
To je velmi zajímavá otázka, protože těžiště světa současného umění se v posledních letech pozvolna přesouvá mimo tradiční osu New York–Londýn–Paříž–Basilej. Přestože Evropa a USA zůstávají dominantními centry institucionálního umění, nejdynamičtější růst dnes sledujeme v Asii a na Blízkém východě.
Pokud bych měla vybrat jediný veletrh mimo Evropu a USA, který již dnes dosahuje globálního významu, byl by to Art Basel Hong Kong. Funguje jako vstupní brána na čínský trh a propojuje sběratele z celé Asie. Pro řadu západních galerií představují asijští sběratelé jednu z nejdůležitějších klientských skupin.
Podobně pozoruhodný je vzestup Art Dubai, který během poslední dekády vyrostl z regionální akce v platformu s mezinárodními ambicemi. Těží z jedinečné polohy mezi Evropou, Blízkým východem, Indií a Asií i z rozsáhlých investic do kultury.
Velký potenciál vidím také v Číně. V Evropě je stále poněkud podceňován veletrh West Bund Art & Design v Šanghaji. Přitom Čína disponuje jednou z největších sběratelských základen na světě.
Japonsko má mimořádně silnou kulturní infrastrukturu, významné soukromé sbírky i dlouhou tradici podpory současného umění. Tokyo Gendai je zatím mladý projekt a zařazovat jej mezi nejvlivnější světové veletrhy by bylo předčasné, jeho vývoj však stojí za pozornost.
Osobně dnes považuji za jedno z nejzajímavějších míst Soul. Během cesty do Soulu a Tchaj-peje v říjnu 2025 jsem navštívila muzea, ateliéry, galerie, soukromé sbírky i preview Taipei Biennale. Jižní Korea na mě zapůsobila kombinací vzdělaného publika, silné sběratelské základny a systematické podpory kultury. Vznik Frieze Seoul jen potvrdil, že mezinárodní trh považuje Koreu za strategický region.
Vedle samotných veletrhů sleduji také nové instituce. Silný dojem na mě udělala Diriyah Biennale Foundation v Saúdské Arábii, stejně jako nové muzejní projekty vznikající v Rijádu a Kataru. Právě zde se dnes formují kulturní ambice regionů, které chtějí v příštích desetiletích výrazně zasáhnout do globální mapy umění.
Osobní otázka na závěr: které setkání se světovým umělcem v tobě zanechalo největší dojem?
Jedním ze setkání, které ve mně zanechalo nejsilnější dojem, byla návštěva ateliéru britského sochaře a konceptuálního umělce Anishe Kapoora v roce 2017.
Odehrála se v jeho rozsáhlém studiu v bývalých industriálních halách na okraji Londýna a zorganizovala ji Lisson Gallery. Kapoor patří k nejvýznamnějším osobnostem současného umění a proslavil se monumentálními instalacemi, optickými iluzemi i prací s materiálem Vantablack.
Místo krátkého zdvořilostního setkání si na nás vyhradil více než tři hodiny. Během otevřeného rozhovoru nás provedl několika halami svého studia, ukázal modely projektů, na nichž tehdy pracoval po celém světě, a umožnil nám nahlédnout do procesu vzniku svých slavných konkávních zrcadlových objektů. Na konkrétních realizacích nám vysvětloval technologické i umělecké souvislosti práce s materiálem Vantablack.
Nejsilnější dojem na mě však zanechala poslední hala, v níž nám představil cyklus velkoformátových maleb inspirovaných tématem ohně. Tato díla tehdy ještě nebyla představena veřejnosti a my jsme tak měli jedinečnou možnost nahlédnout do velmi osobní roviny jeho tvorby.
Podobná setkání člověku připomenou, že za velkými jmény světového umění stojí především desetiletí soustředěné práce, disciplíny a neustálého hledání nových cest. Právě to na mě při setkání s Anishem Kapoorem zapůsobilo nejvíce.
