Patří mezi nejvýraznější osobnosti české inovační scény, je zakladatelem Týdne inovací a vzdělávací platformy ELAI, sociální sítě pro sdílení poezie Poetizer a také sochařem. Nedávno mu vyšla kniha „Nazí v AI době“, kterou vydalo nakladatelství Muza Books. K diskusi o dopadu umělé inteligence na člověka, jeho vztahy a zdraví, která proběhla v rámci letošního 31. veletržního ročníku, přizval Lukáš Sedláček podnikatele a filantropa Václava Dejčmara, filozofku Terezu Matějčkovou, vydavatelku Danuši Siering a svého bratra, ekonoma Tomáše Sedláčka.
Tématu technologií a umělé inteligence se Lukáš Sedláček začal zabývat již během svých univerzitních studií na Cambridgi. Když uvažoval, jak by toto téma zpracoval, zvolil nový pohled – lidský rozměr, který v dostupné literatuře postrádal. „Vizionáři po světě akcentují otázku, co se s námi lidmi děje, když existuje ‚něco‘ chytřejšího, než jsme my? Co s námi bude dělat AI v zaměstnání, jak ovlivní naši identitu? S touto myšlenkou jsem napsal knížku, ve které jsem použil 237 zdrojů a rekapituloval v ní západní filozofii od Junga, Nietzcheho i moderního Yuvala Harariho,“ vyjmenovává Lukáš Sedláček. Jeho knižní debut si záhy po vydání získal ohlas doma i v zahraničí. Autor ho označuje za kreativní dílo a prozrazuje, že ho proces vzniku velmi bavil. „Kniha má sedm kapitol, které uvádějí moje sochy. Řešili jsme, jaké konkrétní sochy v ní použijeme. Nakonec to vyšlo zcela přirozeně – sedm soch k sedmi kapitolám knihy,“ vysvětluje Sedláček. Zároveň vyzdvihl roli vydavatele Jana Müllera z Muza books, který ho k jejímu publikování povzbudil.
Recepce čtenářů
Debatu nad knihou „Nazí v AI době“ otevřel Lukáš Sedláček otázkou, jak se diskutujícím jeho knížka četla a jaké myšlenky je napadaly v konotaci s AI, naší identitou, smyslem hodnot? Václav Dejčmar ocenil, že autor napsal text, který se nezbývá technologickými aspekty AI, ale že jde o filozofický, sociologický a antropologický pohled, což označil za nezbytné. „AI se dotkne každého z nás a může zlepšit náš život. Jedna věc je umět ji používat, druhá věc je, jak se k tomuto fenoménu postavíme. A i kdyby čtenáře nezajímala AI, projde si v jedné relativně útlé knížce dějiny západní filozofie.“ Filozofku Terezu Matějčkovou zaujalo východisko nahoty, který považuje za silný a skvěle vypracovaný moment. Právě díky němu si ke knize našla cestu. „Umělá inteligence je podle mě nejlepší stroj na výuku jazyků, protože je to zkrátka jazykový model. Ale podstatnější je, že mě znovu přiměla k tomu, abych se zeptala, co je základní vlastností člověka. Myslím si, že nás umělá inteligence naučí, že nejsme to, co nám říkali filozofové, že jsme: Totiž živočichové mající slovo a jazyk, ale že jsme ještě trochu něco jiného. Že nás k tomu může AI vrátit. Že je pro nás extrémně důležitý cit, zkušenost, a že musíme začít i jinak psát v humanitních vědách, v novinařině“, zdůraznila Matějčková.
Ekonom Tomáš Sedláček vyzdvihl antropologický středobod zájmu knihy. „V dějinách lidstva nikdy nevznikla entita, u které bychom se báli, že nás shodí z vrcholu potravinového řetězce. Báli jsme se ohně, rádia, knih, ozónové díry … ale u ničeho z toho jsme neměli v dějinách obavu, že po nás něco převezme štafetu … Za to v dějinách fikce je toto téma neskutečně štědré – Golem, Matrix, Čapkovo R.U.R., HAL 9000 z Vesmírné odysey, Skynet v Terminátorovi. To, že nějaká entita přijde o rozhodovací pravomoc, a že z pána se stane služebník, jak je to koneckonců i v jádru křesťanství.“ V této souvislosti zmínil Genesis, snahu jedné inteligence vytvořit si jinou inteligenci: nás. „Vytvořili jsme si svůj jazyk, kterému Stvořitel nerozuměl, a nakonec stvoření zabíjí svého Stvořitele“, uvažoval Sedláček s tím, že v Bibli najedeme jedno protnutiště mezi světem mýtů, kde se tento motiv opakuje neustále, a realitou, kde se nikdy nestal – což označil za skutečné dilema. „Pro mě jako ekonoma tu zůstane otázka, jaký nový ekonomický model vymyslíme, aby v něm mělo lidstvo nadále svoji roli?“, zeptal se Sedláček.
První vstup uzavřela Danuše Siering: „Jako vydavatelka knih nejsem protivníkem AI. Myslím si, že nejsme nazí, ale komfortní, protože dnes je tak jednoduché získávat informace.“ Dotkla se odlišného vnímání slova „inteligence“ v americké angličtině a našem evropském chápání a jako příklad uvedla systém sběru informací CIA. „Jsem někdo, kdo stojí za ručním psaním, píšu perem, umím se ještě stále podepsat, a přesto použiji AI k dohledání dalších informaci. Umělá inteligence nám dává jen návrh řešení, ale ne pravdu. Vše ostatní je sběr informací, kde dochází až k 25 % chybám. Proto razím zásadu: Zjišťovat, důvěřovat, ale prověřovat.“
AI a religiozita prožitků
V závěrečné části se Lukáš Sedláček zajímal o interakce diskutujících s umělou inteligencí ve vztahu k člověku. Pro Václava Dejčmara jde o další fázi vývoje, ale i tak ho překvapila to, co může naprogramovaná neuronová síť produkovat. „Pro mě je velice zajímavá otázka, jak se vlastně lišíme od AI, co je člověk, a co má navíc? A zda má vůbec něco navíc? To zatím nevím. Ale určitě platí, že žijeme v době, která je informačně zahlcená. Vše máme na dosah ruky, svět je úplný chaos a jedinou jistotou je, že bude do budoucnosti naprostá nejistota. Nedá se nic predikovat. Rychlost změny se zdá být větší a větší. Mně z toho plyne, ukotvit se sám sobě, ať se děje cokoliv, třeba jak to dělali stoikové“, říká Dejčmar. S názorem, aby si člověk vytvořil vlastní vnitřní svět, v němž by se ukotvil, souzněl i autor knihy, Lukáš Sedláček.
Terezu Matějčkovou při prvním kontaktu s AI překvapilo množství nezodpovězených otázek, na které se předtím styděla zeptat skutečného člověka. Technologičnost AI se bere jako určitá nevýhoda, ale právě vědomí, že nejde o člověka, může být podle ní obrovská výhoda. „Na jedné straně odebírá umělá inteligence člověku otrockou práci, třeba v administrativě nebo přepisu textu, to je něco, co musíme vítat. A pak, kde je hranice, kdy si určité věci musím udělat sama, přestože vím, že mi to bude trvat déle a výsledek nebude tak dobrý, jako kdybych práci svěřila AI. To si myslím, že je výzva, aby člověk nezlenivěl, ale užíval umělou inteligenci jako zdroj pro sebe sama, případně jako spolupracovníka, který pomáhá třeba při rešerších.“ Zdůraznila, že uživatel AI by měl být soudný.
Pro Tomáše Sedláčka se AI stala filozofickým partnerem, kterého často a rád využívá při simulaci dialogů, což podle něho ještě nedávno nebylo možné. „Baťovsky řečeno: AI vás neobejme, ale na druhou stranu to jsou možná zlozvyky nás, biologických entit, které nás možná časem přejdou“, odlehčil téma Sedláček.
Danuše Siering se v jejím vstupu vrátila od tématu AI k profesi vydavatele. Zdůraznila, že zatímco kniha zachycuje okamžik, umělá inteligence lidstvo stále posouvá do budoucna. Zmínila popsané palmové listy, kameny, kůže, papyrus, papír, které přežily dodnes a zeptala se, co zbude za sto let z AI? „Člověk musí vědět, odkud pochází, aby věděl, kam jde. Proto musíte znát historii. A ta je zachycená v knihách. Bez nich, nevíme, odkud pocházíme“, zdůraznila Siering. Zároveň připomněla, že Česko patří spolu s Estonskem a Finskem k evropským zemí, kde lidé nejvíce čtou: Je to 12-14 knih na osobu za rok. Hovořila také o tom, že se Česko může pochlubit nejhustější sítí knihoven na světě: Na 2000 obyvatel připadne jedna knihovna. Proto je společenské postavení knih v Česku velmi vysoké. V závěru zmínila reprezentativní, německojazyčnou publikaci „Kniha o knihách“, kterou se svojí redakcí připravuje pro německý knižní trh, a kterou představí v říjnu 2026 na Mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem. Ocenila úsilí čtrnácti autorů – odborníků z univerzit, knihoven, muzeí, filozofů a redaktorů nakladatelství – stejně jako grafiků a tiskařů. AI je podle ní důležitou inspirací, ale za neméně důležitou považuje nezastupitelnou úlohu kreativců z knižní branže.
Interakce s AI
V závěrečné části se Lukáš Sedláček zajímal o interakce diskutujících s umělou inteligencí ve vztahu k člověku. Pro Václava Dejčmara jde o další fázi vývoje, ale i tak ho překvapila to, co může naprogramovaná neuronová síť produkovat. „Pro mě je velice zajímavá otázka, jak se vlastně lišíme od AI, co je člověk, a co má navíc? A zda má vůbec něco navíc? To zatím nevím. Ale určitě platí, že žijeme v době, která je informačně zahlcená. Vše máme na dosah ruky, svět je úplný chaos a jedinou jistotou je, že bude do budoucnosti naprostá nejistota. Nedá se nic predikovat. Rychlost změny se zdá být větší a větší. Mně z toho plyne, ukotvit se sám sobě, ať se děje cokoliv, třeba jak to dělali stoikové“, říká Dejčmar. S názorem, aby si člověk vytvořil vlastní vnitřní svět, v němž by se ukotvil, souzněl i autor knihy, Lukáš Sedláček.
Terezu Matějčkovou při prvním kontaktu s AI překvapilo množství nezodpovězených otázek, na které se předtím styděla zeptat skutečného člověka. Technologičnost AI se bere jako určitá nevýhoda, ale právě vědomí, že nejde o člověka, může být podle ní obrovská výhoda. „Na jedné straně odebírá umělá inteligence člověku otrockou práci, třeba v administrativě nebo přepisu textu, to je něco, co musíme vítat. A pak, kde je hranice, kdy si určité věci musím udělat sama, přestože vím, že mi to bude trvat déle a výsledek nebude tak dobrý, jako kdybych práci svěřila AI. To si myslím, že je výzva, aby člověk nezlenivěl, ale užíval umělou inteligenci jako zdroj pro sebe sama, případně jako spolupracovníka, který pomáhá třeba při rešerších.“ Zdůraznila, že uživatel AI by měl být soudný.
Pro Tomáše Sedláčka se AI stala filozofickým partnerem, kterého často a rád využívá při simulaci dialogů, což podle něho ještě nedávno nebylo možné. „Baťovsky řečeno: AI vás neobejme, ale na druhou stranu to jsou možná zlozvyky nás, biologických entit, které nás možná časem přejdou“, odlehčil téma Sedláček.
Danuše Siering se vrátila od tématu AI k profesi vydavatele. Zdůraznila, že zatímco kniha zachycuje okamžik, umělá inteligence lidstvo stále posouvá do budoucna. Zmínila popsané palmové listy, kameny, kůže, papyrus, papír, které přežily dodnes a zeptala se, co zbude za sto let z AI? „Člověk musí vědět, odkud pochází, aby věděl, kam jde. Proto musíte znát historii. A ta je zachycená v knihách. Bez nich, nevíme, odkud pocházíme“, zdůraznila Siering. Zároveň připomněla, že Česko patří spolu s Estonskem a Finskem k evropským zemí, kde lidé nejvíce čtou: Je to 12-14 knih na osobu za rok. Hovořila také o tom, že se Česko může pochlubit nejhustější sítí knihoven na světě: Na 2000 obyvatel připadne jedna knihovna. Proto je společenské postavení knih v Česku velmi vysoké. V závěru zmínila reprezentativní, německojazyčnou publikaci „Kniha o knihách“, kterou se svojí redakcí připravuje pro německý knižní trh, a kterou představí v říjnu 2026 na Mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem. Ocenila úsilí čtrnácti autorů – odborníků z univerzit, knihoven, muzeí, filozofů a redaktorů nakladatelství – stejně jako grafiků a tiskařů. AI je podle ní důležitou inspirací, ale za neméně důležitou považuje nezastupitelnou úlohu kreativců z knižní branže.
Knihu „Nazí v AI době“ Lukáše Sedláčka je možné získat také při zakoupení Early
Bird Business vstupenek na Innovation Week, který se bude konat 1. – 3. 10. 2026 v
radlickém ČSOB Kampusu. Kniha s podpisem autora připadne prvním 100 kupujícím,
kteří v období od 27. 4. do 31. 5.2026 zakoupí na webu innovationweek.ai Businessovou vstupenku v minimálním počtu 1ks.
