Co začalo jako óda na ironizování každodenního života v rakouském velkoměstě, se proměnilo v hit internetu. Jen na Instagramu čte „vídeňské poety“ již téměř sto sedmdesát tisíc lidí.
V nemocnici ležící ve vídeňském jednadvacátém okresu je postarší dáma právě přenášená z nosítek do postele. „Tady máte ještě polštář a deku,“ říká jí sanitář, zatímco se paní uvelebuje. „A sklenička sektu k tomu by nebyla?“ odvětí pacientka.
I tuto scénu lze najít na sociálních sítích projektu ‚Wiener Alltagspoeten‘, který sdílí části konverzací zaslechnutých v rakouském hlavním městě. Básníkem se přitom může stát každý, stačí odposlechnutý rozhovor a místo, kde se daná rozprava odehrála, poslat na Facebook, Instagram nebo jako email. Okolnímu světu se tak nabízí nepřikrášlený a zároveň komplexní obraz každodenního života ve Vídni, bez servítek či filtru.
Nezdařilá kontaktáž a lelkující Vídeňáci
Příspěvky a tím pádem odposlechnuté rozhovory básníků jsou různorodé, ostatně jako běžný život, který zobrazují. Některé jsou vtipné, některé vážné. Plno jich přivádí k zamyšlení. Něco mají ovšem společné – srší sarkasmem a jsou proneseny silným vídeňským dialektem, kde univerzální slovo ‚oida‘ nesmí chybět. Typický je také důraz na zdvořilost; o slušné vychování rozhodně není ve Vídni nouze, jak ukazuje výjev z metra. Muž ukáže na svého mazlíčka a prohodí směrem k jedné cestující: „Toto je můj pes Bello.“ Žena odpoví: „Moc pěkné. Mám si s ním teď popovídat, nebo mi ho představujete z jiného důvodu?“ Dokonalým mravům z dob monarchie této epizodě chybí snad už jen poklona.
Zároveň je nepřehlédnutelná směs tiché, potlačené lásky a hlasité, hrdé nenávisti, kterou Vídeňané ke svému městu cítí. Hrdá a hlasitá nenávist není vidět jen na vztahu k Vídni, ale také v postoji k politice, počasí, MHD, nebo třeba turistům. Ti jsou ovšem z místního způsobu života někdy rozpačití, alespoň podle jednoho z příspěvků na instagramovém účtu projektu. Německá vedoucí zájezdu ukazuje na dva muže, kteří sedí venku na zahrádce kavárny, nic neříkají, jen se sluní. „Zde můžete vidět dva obyvatele Vídně při jejich nejoblíbenější činnosti – posedávání a nicnedělání,“ vysvětluje své skupině.
Rýmy z hlubin Dunaje i metra
Vídeň začala „básnit“ před pěti lety. Andreas Rainer se tehdy po pobytu v Severní Americe vrátil zpět do svého rodného města a nechal se jím okouzlit. Tehdy založil svůj projekt, k němuž na své stránce podotýká, že ve Vídni leží poezie na ulici.
I úplně první ‚básně‘ baví dodnes. V jedné z nich spadne mladý Angličan do Dunaje a volá svým mateřským jazykem o pomoc. Kolemjdoucí, starší pán, mu pomůže dobře mířenou radou pronesenou ve vídeňském dialektu: „Měl ses raději učit plavat, a ne anglicky!“
Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Brzy se objevily první zprávy od nadšených poetů a počet sledujících začal růst. Dnes je jich na Instagramu a Facebooku dohromady téměř dvě stě padesát tisíc. Komu krátké rýmy nestačí, najde víc na webové stránce Wiener Alltagspoeten, kde vychází blog s názvem Tisíc a jeden příběh z Vídně. V duchu posledních trendů si lze na stránce poslechnout podcast o typicky vídeňských slovíčkách, nebo o životopise zajímavých Vídeňanů. V rámci projektu vyšly také dvě knihy, první v roce 2021 jako výběr nejlepších odposlechnutých rozhovorů, druhá letos v březnu. Hlavní vídeňský básník Rainer v ní nasedl na linku metra U6 a sepsal sedmnáct povídek, inspirovaných právě touto trasou.
Každodenní obyčejnost
Básníci všedního dne slouží jako sonda do momentálních stavů vídeňských duší a myslí. Ačkoliv projekt vznikl jako nezávislý a nepolitický, k přečtení se nabízejí i rozhovory na téma jako skepse vůči vakcínám na koronavirus, volby či rasismus. Na zveřejňovaných epizodách se tak odráží události a společenské nálady, které k nim neodmyslitelně patří. Poté, co Vídní na podzim roku 2020 otřásl teroristický útok, zveřejnili poetové šest příspěvků věnovaných právě této otřesné události. Obvyklé bílé pozadí nahradilo černé, jako znak smutku, do kterého se celé město zahalilo.
Výjimečnost projektu Wiener Alltagspoeten spočívá v jeho obyčejnosti. Obyčejný život v rakouském hlavním městě je podobný životu v tom českém či německém. Právě proto je tento účet na sociálních sítích tak populární nejen u ‚Vídeňáků‘ – zachycené scény jsou lidsky jednoduché a sledujícím díky tomu důvěrně známé. Jak řekla matka dceři na procházce vídeňskou ulicí Edwarda Kleina: „Miluji Vídeň. Jsou tady staří i mladí, normální i blázniví, a někde mezi nimi jsme my.“
