Po pádu Berlínské zdi totiž vznikly obrovské prostory, díky nimž byl Berlín nějakou dobu největším staveništěm v Evropě. Němci dokázali potenciál tohoto prázdného prostoru výborně využít, pozvali nejvýznamnější architekty své doby a vdechli staronovému hlavnímu městu opět život.
„Dějiny Berlína byly svým způsobem zadržovány. Čas se tam zastavil, dokonce se vrátil zpátky. Chvilku tam na některých místech nebylo vůbec nic, potom na některých místech nebylo nic záměrně,“ upozornil architekt David Vávra na to, jak se historie Německého hlavního města propisuje do jeho architektury. Jakkoli ale Berlín procházel historickými zvraty, byla prázdná území zároveň jeho potenciálem. „Berlín má veliký start nahoru, nakonec všechno zvládne,“ upozornil Vávra.
Dlouhou dobu Berlín tvořila vlastně dvě města. Přestože byl obklopený zdí, byl západní Berlín velice svobodomyslný. Jistě k tomu přispělo i to, že místní muži nemuseli na vojnu. Do města za zdí se tak uchylovali umělci a intelektuálové, nebo třeba hudebníci v čele s Davidem Bowiem. Centrem západního Berlína se stala Kurfürstendamm, široká třída vystavěná v 19. století z rozhodnutí kancléře Bismarcka po pařížském vzoru. Zde také stojí další z připomínek temné berlínské historie, kostel Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche zasažený za druhé světové války spojeneckou bombou. „Záměrně nechali torzo věže jako připomínku války,“ přiblížil Vávra osudy kostela, kterému Němci dostavěli druhou polygonální věž a loď zasklenou barevnými vitrážemi.
Ovšem také na východní straně hranice vznikaly ambiciózní stavby. Jednou z nich byla i televizní věž na náměstí Alexanderplatz, která je dodnes nejvyšší stavbou v Evropě. Měla také převyšovat všechny berlínské kostely, což se sice podařilo, křesťanské symbolice ale věž neunikla. „Když zasvítilo slunce, ve střední části koule se objevil kříž. Východní Němci tak vlastně udělali nádherný kříž, který žehná celému Berlínu. Říká se tomu papežova pomsta,“ přiblížil Vávra, podle něhož s jistou nadsázkou z východního Berlína dodnes zůstal jen specifický symbol panáčka na semaforu. A také expresivní architektura pomíchaná s dekorovanými paneláky.
Svou brutalistní stopu zanechali v Berlíně i Češi, a to v podobě ambasády od manželů Machoninových. Budova, pro dnešní dobu nepříliš praktická (jakmile přijde léto, je nutné neustále klimatizovat), se stala jakýmsi muzeem své doby, které je naplněno dobovým nábytkem a uměleckými díly, včetně osvětlení od Reného Roubíčka či Stanislava Libeňského a Jaroslavy Brichtové.
Po sjednocení Německa a zbourání Berlínské zdi ve městě najednou vznikla obrovská území, která zároveň představovala veliké možnosti. „Když se Německo sjednotilo, dostalo najednou úžasnou dynamiku a sílu,“ připomněl Vávra. Berlín si sice mnohé vytrpěl, dostal za to ale volná místa, kde se po sjednocení musela znovu nastavit nejen všechna administrativa, ale také sídla všech firem, které se vrátily do staronového hlavního města.
„Bylo to v té době největší staveniště v Evropě, kde jako zázrakem vznikaly domy snad od všech věhlasných architektů,“ vzpomíná David Vávra na projekty Rema Koolhaase či Alda Rossiho. Uprostřed berlínské nové výstavby pak na náměstí Potsdamer platz vyrostl komplex budov Sony center od Helmuta Jahna. „Když jsme sem v 90. letech přijeli, měli jsme pocit, že jsme v nějakém vědeckofantastickém filmu,“ vzpomíná Vávra na dobu, kdy budily pozornost dnes už běžné detaily, jako byly prosklené výtahy.
Nedaleko stojí další významná budova, sídlo berlínské filharmonie. Budova od Hanse Scharouna na přelomu 50. a 60. let přinesla zcela nové pojetí prostoru koncertní síně, které později využila většina významných operních domů od Sydney po Hamburk. „Byla první stavbou, která použila vnímání divadelního prostoru tak, že divák by měl být co nejblíž orchestru. Takže vnitřní prostor je dynamicky rozbourán a přiblížen jevišti,“ poukázal Vávra na dynamismus, který se propisuje i do vnější podoby stavby.
Kromě následků rozdělení města se Berlín musel vyrovnat také s dědictvím holokaustu. Pomoci tomu mohli i kvalitní stavby vynikajících architektů, jakým byl i autor zdejšího Židovského muzea Daniel Libeskind. „Motivy ve fasádách budovy muzea pocházejí z nedodělané skladby německého hudebníka židovského původu Arnolda Schönbergera, který zemřel v koncentračním táboře,“ vysvětlil Vávra a upozornil rovněž na složité vnitřní prostory, ve kterých se návštěvník lehce ztratí.
Foto: Kateřina Hubertová
„Návštěvník bloudí, jako bloudilo 20. století. Nalézání něčeho je součástí expozice,“ přiblížil zážitek z prostoru, který je pro mnohé silnější než samotná expozice. Opravdu intenzivní prostorový zážitek pak získáte ve vysoké temné věži holokaustu, do níž proniká světlo jen malým otvorem vysoko ve stropě.
Další výraznou stavbou v oblasti muzeí je dostavba ostrova umění. David Chipperfield zde vytvořil budovu sloužící jako společný vstup do všech pěti muzeí, která se na Muzejním ostrově uprostřed řeky Sprévy nacházejí (Pergamon, Staré a Nové muzeum, Stará národní galerie a Bodeho muzeum). „Je to minimalistická, ale silná architektura,“ hodnotí David Vávra budovu, která navazuje na starší Schinkelovu stavbu a potažmo je i odrazem antického stavitelství. „Myslím, že to s historickou architekturou na ostrově vytváří dobrý akord,“ zhodnotil architekt budovu, která hledá správný poměr prázdného a plného prostoru.
Další Přednáška s Davidem Vávrou o architektuře má název Čechy krásné, Čechy mé a Divadlo Dobeška ji má na programu v polovině března
