Berlín se loučí s československými tramvajemi Tatra. Jejich život prodloužil covid

V Berlíně se jí říká „tatranská tramvaj“. Nikoli ani tak proto, že tyto soupravy označené Tatra KT4D vyráběla Tatra Smíchov, jež se stala později součástí ČKD, ale spíš proto, že původní vozy měly tři vysoké schody, které cestující při vstupu do tramvaje musel se značným vypětím sil překonat. O tom vědí své především starší lidé, rodiče s kočárky a také vozíčkáři, kteří byli prakticky z jízd „berlínskou tatrovkou“ diskvalifikováni.

Smíchovský podnik ČKD začal tyto kloubové tramvaje (odtud označení „KT“) vyvážet už v šedesátých letech. A v sedmdesátých se objevily v ulicích tehdejšího východního Berlína. Město se tedy s posledními “tatranskými” tramvajemi loučí konkrétně po 45 letech. Každopádně je to loučení postupné. Tatry měly z ulic Berlína zmizet už v roce 2010, nyní jich už pár jezdilo pouze na lince M17 mezi Falkenbergem na Schöneweide, a to jen v době oprav.

A jejich čas kvůli opravám tramvajových tratí podle článku v Tagesspieglu ještě přijde. Tyto tramvaje jsou, jak víme i z Prahy, využívány v době oprav kolejí proto, že nepotřebují točny. Mají totiž kabiny pro řidiče vepředu i vzadu. Takže řidič na konečné pouze proleze soupravou, sedne do kabiny, která se dosud vezla vzadu, a po stejné koleji zase může vyjet na trasu.

Taktika RVHP

Proč bylo vlastně dodavatelem tramvají do východního Berlína Československo? Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), což byla obchodní organizace zemí východního bloku, v 70. letech rozhodla, že tramvaje se budou stavět pouze v Československu. Aby se zefektivnily vývoj a výroba v socialistických zemích, každý stát vyráběl pro veřejnou dopravu něco jiného. Rumunsko dodávalo dieselové lokomotivy, NDR stavěla vagóny, Maďarsko stavělo kloubové autobusy Ikarus a tak dále.

První tramvaje dorazily z Prahy na testování začátkem dubna 1976. Od 11. září téhož roku byly tramvaje  zprovozněny na trase 75 mezi depem Hackescher Markt a Weißensee. Pro cestující to byl obrovský krok vpřed (a také ty tři vzhůru…) vzhledem k tomu, že ve východním Berlíně ještě fungovala flotila, z níž některé tramvaje pocházely ještě z předválečného období.

Navzdory tvrdým sedadlům a vysokému nástupu se tatry prosadily. “Vyznačují se rychlostí, dobrou akcelerací a krátkými brzdnými dráhami, ” chválil tramvaje východoberlínský tisk Morgen v květnu 1981. V době největší slávy jezdilo v Berlíně 764 tramvají Tatra.

Dál na východ

Konec československých souprav v ulicích Berlína měl být tvrdý a rychlý. V roce 2006 berlínský dopravní podnik (BVG) oznámil, že tatry budou do čtyř let vyřazeny. V roce 2010 ale jezdily vesele dál. Pak se hovořilo o roce 2015, poté o roce 2020… A teď, na posledních několika metrech, které měly československé tramvaje v Berlíně ujet, přišla koronavirová pandemie. 

Mnoho berlínských tater se každopádně v posledních letech prodalo zejména na východ. Například polský Štětín koupil několik desítek ojetých tramvají, většina z nich jezdí ve městě dál s berlínskými interiéry a ve světle žluté barvě BVG. Na Ukrajině, v Rumunsku a Rusku jezdí další dříve berlínské a již značně ojeté tramvaje Tatra.

Smutný osud však postihnul berlínské tramvaje Tatra v Egyptě. Měsíčník Berliner Verkehrsblätter v článku z roku 2020 nazvaném Berlínské Tatry v poušti odhalil, že jeden obchodník z Alexandrie koupil od BVG 70 tramvají, ale v Egyptě se mu nepodařilo je prodat. Dnes stojí pod egyptským sluncem a vyhřívají se v poušti vedle dálnice směrem na Káhiru.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

7 nejznámějších berlínských bunkrů

Kdysi sloužily jako vojenské objekty a poskytovaly ochranu před bombardováním. I dnes mohou vyprávět o temných kapitolách z historie města. Řada bunkrů dodnes spoluutváří obraz Berlína. Celkem třiadvacet bunkrů je možné využívat i nadále a v případě nouze by poskytly útočiště přibližně osmadvaceti tisícům lidí. Některé bunkry jsou prázdné trvale, v jiných se nacházejí sbírky umění nebo slouží jako připomínky historických událostí, o využití dalších ještě nikdo nerozhodl. Představujeme vám sedm nejznámějších z těchto gigantických staveb i to, k čemu dnes slouží – pakliže neskončily jako ten Hitlerův.
Přečtěte si

Jaroslav Rudiš: Spojují nás dějiny, vlaky, pivo, ale i samota

Jaroslav Rudiš je jedním z nejúspěšnějších českých spisovatelů v tomto tisíciletí. Úspěšné byly i filmy podle jeho knih, k nimž napsal scénář (Alois Nebel, Grandhotel), zároveň je i autorem divadelních a rozhlasových her. Nyní dlouhodobě žije v Berlíně a svoji poslední vysoce oceňovanou knihu Winterbergova poslední cesta napsal v němčině. Po třech letech vyšla letos na podzim v češtině krátce poté, co ho německý prezident vyznamenal Záslužným řádem Spolkové republiky Německo.

Nejčtenější v kategorii Society