Když se řekne umění v pražském veřejném prostoru, napadne mě jako první otočná hlava Franze Kafky od Davida Černého. Instalace, která je rafinovaně ukrytá v samém centru Prahy, ale kterou si i přesto denně přijdou prohlédnout stovky turistů nebo náhodných kolemjdoucích.
Potom je tady samozřejmě Pasta Oner, jehož práce rozhodně skryté nejsou. Barevné graffiti, úderná hesla, Mickey Mouseovy rukavice i stylizaci sítotisku můžete vidět na Spartě, Vítězném náměstí nebo na Jižním Městě.
Praha se tedy umění ve veřejném prostoru nebrání a často podporuje známé umělce v realizaci jejich projektů. Čím to tedy je, že v porovnání s Berlínem působí tak „nepopsaně“? Hlavní rozdíl vidím právě v zapojení „neumělců“ a v poskytnutí legálních ploch k tvorbě graffiti. Většina evropských metropolí v tomto ohledu Prahu předhání a díky tomu se potom mohou chlubit jedinečnými velkoplošnými malbami.
V Praze najdeme takových ploch kolem dvaceti. Většina z nich je však v relativně vyloučených lokalitách, což je méně atraktivní jak pro samotné autory, tak pro potenciální návštěvníky. Nelze to ale zobecňovat. Některé plochy plní úlohu streetartu výborně a žijí vlastním kreativním životem. Mám na myslí třeba Lennonovu zeď na Malé Straně, na které se objevují nápisy, texty písní i různé obrázky už od 70. let. I přes to, že byla již několikrát z různých důvodů zabílena, se na ní streetart vždy vrátil a zeď tak dále slouží jako pomník Johnu Lennonovi, prostor pro reakci na politickou situaci i turistická atrakce.
Text Tereza Vacková
Danuše Siering
