🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Der Karpfen Pepicek
Češi jedí o Vánocích kapra s bramborovým salátem. Musí to tak být. Neexistuje žádná náhrada: ani pstruh, zajíc nebo vepřové maso. Musí to prostě být kapr. Moje rodina se připravuje na příchod nového člena rodiny. Protože první, co živý kapr udělá, je, že stráví tři dny ve vaně. Tam se může pořádně vypáchnout z bahna a stojaté vody, ve které prožívá téměř svůj celý život..
To znamená, že my děti se musíme vykoupat, protože poté vana patří pouze kaprovi. Bojler na teplou vodu dával teplo jen na jednu plnou vanu, takže jsem se vždycky koupala s mladší sestrou. I když stejně jako kapr bych byla raději ve vaně sama. Poté byla vana vyčištěna a napuštěna studenou vodou. Jdeme si koupit kapříčka-Pepíčka.
Maminka si vezme starou zelenou síťovou tašku a jdeme po Gončarenkově ulici k “Domu tiskařů”. Sněhové vločky tančí kolem nás, atmosféra je vánoční, zima se pomalu vkrádá pod naše zimní kabáty a do bot, přestože jsme si museli vzít tlusté ponožky. Někdy u sudů stojí několik lidí a na kapra musíme čekat déle.
Ale dnes jsme sami, je ještě velmi brzy. Podíváme se na kapra. Musím si stoupnout na špičky, abych viděla do vysokého dřevěného sudu. “Ano, tenhle si vezmeme!” Rybář vyndá kapra pomocí sítě podobné naší síťovce, položí ho na váhu a zeptá se, zda je váha v pořádku. Matka odpoví kladně a rybář nám kapra vloží do tašky. Ubohý kapr sebou třepotá sem a tam a totéž dělá i v síťové tašce. Pak se rozběhneme domů, kde na kapra čeká čerstvě vyčištěná vana naplněná studenou vodou.
Každý kapr se u nás vždycky jmenoval stejně: “Pepíček” nebo “Pepa”. Je to nejčastější české mužské jméno. Když Židé utíkali z Německa, mnoho z nich přišlo do Prahy. A místo Samuel nebo Jonas dostávali nějaké české křestní jméno, často Pepíček nebo Pepa. Když po válce ve Vietnamu přišli lidé do Česka, často se jim říkalo Pepa. Tak se z Bao nebo Hung stal Pepa.
Myslím, že to byl Pepa Patnáctý, kterého jsme si přivezli domů. Bylo mi patnáct let a kapra jsme určitě jedli každé Vánoce. Se sestrou jsme celé hodiny klečely před vanou a pozorovaly, jak se Pepíček válí ve vaně. Jenže se zdálo, že je den ode dne nešťastnější, a tak jsme netrpělivě očekávali Vánoce, kdy bude vysvobozen ze svého vězení a skončí v maminčině pánvi.
Moje matka vařila skvěle. Kapr se nejprve potře šťávou z citronu, která ho zbaví zápachu. Pak jednotlivé kousky obalíme v mouce, ve žloutku s trochou mléka a nakonec ve strouhance. Nakonec je usmažíme na pánvi jako řízky dozlatova. Je vynikající! Bramborový salát, který dělala moje matka, byl také velmi chutný. Musel se ale připravovat jeden nebo dva dny před konzumací, protože bramborový salát musí odležet.
Ještě dnes se mě přátelé ptají, když jedí můj bramborový salát, který připravuji jako moje maminka: “Řekni mi, kolik octa, kolik cukru a kolik soli tam dáváš? Chceme dělat salát jako ty!” Ale nedokážu říct, kolik. Ochutnám salát. Chuť maminčina salátu mám v genech, takže hned vím, co v něm chybí.
Oba moji rodiče nedokázali kapra zabít. Otcův řidič, pan Šalamoun, k nám vždycky jezdil černou Tatrou. Pan Šalamoun dokázal kapra zabít. Už v tom měl praxi. Dělal to pokaždé před Vánocemi, a to ne za úplatu, ale za sleničky becherovky nebo jelínka či jak se všechny ty české pálenky jmenují.
Stromeček je ozdobený. My děti se smíme na něj podívat až po večeři. Už slyším, jak se rodiče v obývacím pokoji hádají, protože každý má svou vlastní představu o zdobení vánočního stromku. Stromek pokaždé sahal až ke stropu. Můj otec ve svém postavení vždycky dostal ten nejkrásnější stromek. Dělníci dokonce chodili a přinášeli další větve, a pokud strom nerostl pravidelně, vyvrtali do kmene díry a větve tam zapíchli. Náš stromek byl něco jako královna krásy mezi vánočními stromky.
A co teprve výzdoba a světla! Můj otec směl cestovat na Západ, a tak si přivezl ozdoby z Německa a světýlka ze Švýcarska, i když Poláci a Češi měli také velmi krásné vánoční ozdoby. Vlastně nejkrásnější. Stromeček je ozdobený. Nyní rodiče vyšli z obývacího pokoje a zamkli dveře. Nejprve musel přijít anděl a dárky položit. A pak se musel sníst kapr.
Nad Prahou se stmívá a kapr je stále ve vaně. My jsme se myli celou dobu v plastovém kbelíku, protože k vánočnímu stromku musíme přijí čistí. Je patnáct hodin a kapr čile plave své kolečka. Moje matka začíná ztrácet nervy. Má špatné nervy. Otec říká: “Anno, nerozčiluj se tak! Pan Šalamoun je spolehlivý a dochvilný. Vždycky mě s autem vyzvedl včas.” I když můj otec je ředitel a ne kapr a pan Šalamoun musel otce někam odvézt a ne ho zaříznout, říkám si pro sebe.
V šestnáct hodin je vše slavnostně prostřeno. I bramborový salát už je na stole. Musíte ho jíst při pokojové teplotě. Pepíček se ještě v sedmnáct hodin koupe ve vaně. Podívám se z okna obývacího pokoje a vidím světla v protějších domech. Slavnostní atmosféra a tma zahalí Prahu jako závoj. Mezi domy zavládne mrtvé ticho. Nikdo nejezdí autem, nikdo nikam nespěchá. Na Štědrý den v osmnáct hodin za normálních okolností jíme. Ale náš kapr plave ještě pořád ve vaně.
Matka říká: “Dobře, tak se najíme později.” My děti už jsme svátečně oblečené. Otec se musel vtěsnat do obleku, dokonce si zavázal kravatu, jinak by si nemohl dát kapra, kterého má tak rád. Moje matka je ještě krásnější než obvykle. Dokonce si oblékla šperky, které dostala od mého otce. Tak tam sedíme celá rodina a čekáme na pana Šalamouna, který nepřichází. Matka mi vynadá a křičí něco o tom, že otec není muž, když nedokáže zabít ani kapra.
Otec se tedy rozhodne zakročit. Matka mu uváže zástěru, aby si neušpinil oblek. Vždyť má kapra nejen zabít, ale také vyčistit. Popadne utěrku, aby si mohl přidržet kluzkého Pepíčka, a jde do garáže. My děti samozřejmě nemáme být svědky vraždy, jinak bychom kapra nejedli.
Po chvíli se otec vrátí. V jedné ruce drží živého kapra v utěrce. Pepíček bojuje o život. Jeho tlusté, vystouplé rty v pravidelných intervalech lapají po dechu. Jeho malé oči se na nás upřeně dívají. Otec vyběhne po schodech nahoru, aby co nejrychleji hodil kapra zpátky do vody. A otcovy oči jsou stejně děsivé jako ty kapří. Jen o něco větší. Podívá se na maminku a řekne: “Já to nedokážu.”
Pepíček opět plave ve vaně. A my čekáme a čekáme. Pak dostaneme hlad a sníme bramborový salát. Pepíček Patnáctý přežil Vánoce. Pravděpodobně jako jediný kapr v Praze. Ano, možná jako jediný kapr v celé zemi!
Druhý den přijíždí pan Šalamoun a je z něj cítit alkohol. K Pepíčkově smrti by stačil jediný nádech. Omlouvá se, že musel zabít tolik kaprů u tolika lidí a dostal za to tolik štamprlí, že se k nám nestihl vrátit. Nebyl by schopen trefit kapra do hlavy. Byl tak opilý. Pan Šalamoun se pustí do práce, pošle Pepíčka na onen svět, napije se s otcem a rozloučí se. Matka vypouští vodu z vany. A kapra jíme o den později, než bylo plánováno.
Článek vyšel ve švýcarském týdeníku Weltwoche č. 51/52.22.
Eliška Bartek je česko-německo-švýcarská umělkyně žijící v Ticinu a Berlíně. “Kapr Pepíček” je úryvek z jejího životního románu “Černá Tatra”, který začíná jejím dramatickým útěkem z Prahy a vyjde knižně příští rok s doslovem německého spisovatele Michaela Maara.
