Ludwig Mies van der Rohe.
Mies van der Rohe se narodil v Cáchách, kde pracoval v kamenictví svého otce a kde byl také učněm ve stavebnictví. Tam se naučil základy skicování a práce se zdivem, které mu pomohly získat místo u berlínského architekta Bruna Paula. V Berlíně, kam se Mies přestěhoval v devatenácti letech, studoval hned na dvou uměleckých školách a o rok později už dostal svoji první samostatnou zakázku.
V centru avantgardy
V začátcích kariéry navrhoval budovy v neoklasicistním stylu, zejména pro bohaté soukromé klienty, kterým projektoval velkolepé rodinné domy. Potom ale přišla první světová válka, která změnila nejen celé dosavadní fungování společnosti, ale i nahlížení na architekturu a její význam.
Berlín, do kterého se Mies po válce vrátil, byl jiný a zmítaly jím radikální politické i umělecké změny. Ve 20. letech minulého století byl centrem evropské avantgardy a nejen architekti začínali experimentovat a hledat nové cesty, jak svou tvorbu pojmout tak, aby byla v souladu s dobou. Jako radikální architekt se Mies poprvé prosadil v roce 1921, kdy představil soutěžní návrh fasetového proskleného mrakodrapu na Friedrichstrasse, ke kterému se vrátil ve své pozdní tvorbě v Americe. Hledání nového stylu znamenalo pro Miese „snahu o dosažení absolutní jednoduchosti a čistoty, oproštění se od ornamentů a minimalizaci nosné konstrukce“.
Návrh mrakodrapu na Friedrichstrasse, zdroj: MoMA.
Z Barcelony do Brna
Tyto zásady poprvé naplnil v projektu Německého pavilonu pro Mezinárodní výstavu v Barceloně roku 1929. Ten si objednala tehdejší říšská vláda, přičemž budova měla reprezentovat nové demokratické, progresivní, prosperující, a hlavně pacifistické Německo. V Pavilonu Mies poprvé v praxi ukazuje tzv. volně plynoucí prostor, kterého dosahuje propojením místností, průhlednými zdmi a nahrazením nosných konstrukcí tenkými kovovými rámy. V interiéru navíc instaloval i monumentální onyxovou stěnu, kterou potom použil i v zakázce pro vilu Tugendhat.
Pohled na část barcelonského pavilonu v pozadí se sochou Úsvit od Georga Kolbeho.
A jak se Mies k Tugendhatům vlastně dostal? Rodina německo-českých židů měla logicky k německé kultuře blízko, sama Greta Tugendhatová navíc žila několik let v Berlíně, kde mohla jeho práci pozorně sledovat, takže volba architekta pro rodinné sídlo byla jasná. Stavba ikonické vily v Brně byla dokončena v roce 1930 a oproti Pavilonu v Barceloně zohledňuje nároky jejích obyvatel na každodenní rodinný život. Technicky je však dodnes považována za mistrovské dílo, které každoročně navštíví asi 30 tisíc lidí. Osud vily samozřejmě významně poznamenala okupace, kdy ji zabralo gestapo a později i Rudá armáda. I přes velké válečné újmy se ji ale podařilo zachránit a dnes je vila Tugendhat zapsaná do seznamu světového dědictví UNESCO.
Vila Tugendhat.
Souběžně s dokončením stavby vily Tugendhat dostal Mies nabídku stát se ředitelem státem podporované výtvarné školy Bauhaus. Už tehdy byla ale škola pro nově zvolenou NSDAP nepohodlná a o rok později ji byl Mies nucen přesunout z německého města Dessau do berlínské bývalé továrny na telefony. Ani tam však škola dlouho nevydržela a v roce 1933 byla (také kvůli razii gestapa) definitivně uzavřena.
Meziválečná Evropa vs. poválečná Amerika
Nacisté Miesův styl označili za „neněmecký“, on tak přišel o veškeré zakázky a v roce 1938 byl nucen emigrovat. Pro USA se rozhodl právě kvůli pracovní příležitosti, kterou dostal ve Wyomingu a ve Státech potom zůstal do konce života. Jeho nejvýraznější stavby najdeme v Chicagu, kde učil na technické univerzitě a kde měl možnost přestavět a znovu navrhnout celý univerzitní kampus. Mezi těmito budovami je i Crown Hall, kterou řada odborníků považuje za Miesovo vrcholné dílo. Svůj prosklený mrakodrap navržený pro Berlín nakonec postavil v New Yorku. Nazval jej Seagram Building a dodnes je k nalezení a navštívení na Manhattanu.
Crown Hall, foto: Nate Umstead.
Od práce na budovách středního rozměru se Mies v Americe dostal k městskému územnímu plánování a vymýšlel opakovatelné, průmyslově vyrobené architektonické prvky. Jeho klienty se místo soukromníků a veřejných podniků staly korporace, kterým nešlo tolik o umění jako o funkci. Kromě toho Mies také přestal navrhovat nábytek, který mu ještě v Německu zajišťoval velkou část výdělku.
Židle Barcelona navržená pro Německý pavilon v Barceloně.
Kvality architektury, které ve 20. letech vyznával, ale neopustil a dále je rozvíjel. To mimo jiné dokázal i ve svém úplně posledním návrhu, kterým je berlínská Neue Nationalgalerie. Mies na její projekt získal zakázku v roce 1962 a jeho návrh je reakcí na Berlínskou zeď a negativní atmosféru města, která na architekta po návratu do Berlína silně zapůsobila. Galerie tomu měla být dokonalým protikladem, tedy optimistická a otevřená. Budova byla dokončena v roce 1968, tedy rok před Miesovým úmrtím. Jeho poslední stavba je tak zakončením kruhu velkolepé kariéry neopakovatelného umělce, který ovlivnil generace dalších architektů a designerů.
Tento článek si můžete přečíst i v němčině.
