„Pád Berlínské zdi byl jako svatba,” vzpomíná při výročí jejího postavení Danuše Siering

Celý svět si tento týden připomíná 60 let od stavby zdi, která rozdělila Berlín na svobodný a totalitní. Jak se liší život před a po zdi? A proč byla její existence tak zásadní v utváření podoby dnešního Berlína? O tom hovoří v novém rozhovoru vydavatelka a podnikatelka Danuše Siering.

„Jak blízcí či vzdálení jsou si dnes Češi a Němci? Měli bychom vůbec mluvit o nějaké zdi mezi námi?“ Ptají se autoři nové publikace s názvem Zeď mezi námi, která vypráví příběhy lidí  z „jedné i druhé strany zdi“. 

Češi v Německu a Němci v Česku. I po třiceti letech od pádu Berlínské zdi si obě strany musí hledat prostředky, kterými přemostit betonovou překážku, která v myslích mnohých stále stojí. 

Jednou z autorek knihy je i Danuše Siering, česko-německá podnikatelka a vydavatelka magazínu N&N, který si klade za cíl propojovat právě Berlín a Prahu. „Pochopit zeď je stejné jako s každou jinou historickou událostí. Kdo to nezažil, má z něj jen příklad v učebnici,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy, v druhém patře Černé labutě v Praze Na Poříčí, kde vydavatelství sídlí.

Tento týden si svět připomíná šedesátileté výročí od stavby zdi, která oddělila Berlín na svobodu a totalitu. Respektive jde tedy o připomínku položení ostnatého drátu na hranice mezi západním a východním Berlínem, o několik dní později se postupně drát nahradil betonem a vznikla 165 kilometrů dlouhá a několik metrů vysoká zeď. 

„Jsem také ročník 61, takže se zdí mě spojuje daleko víc,“ připomíná Danuše Siering. Do západního Berlína se dostala v roce 1986. Není však emigrantka v pravém slova smyslu. Na západ se dostala po vykonstruovaném sňatku s homosexuálem, který v Německu žil. Mohla se tak i před revolucí vracet do Česka za rodinou beze strachu, že by ji mohli zavřít. 

Pro ni i její práci je podle jejích slov stěžejní to, že zažila dobu před zdí i po zdi. Vypráví, že pokud se někomu opravdu podařilo přeletět, přelézt nebo přeplavat na druhou stranu do západního Berlína, byl oslavován jako hrdina. „Zeď byla opravdu dicht, pevná, když Němci něco dělají, dělají to pořádně,“ usmívá se.

Jak vypráví dál, západní část Berlína se stala unikátním místem na světě. Západní Němci chtěli Berlíňanům pomoct, a tak vymýšleli všechny možné úlevy a výhody pro jejich obyvatele. Potraviny byly levnější, alkohol byl dostupný a co víc, muži Berlíňané nemuseli na vojnu. „Byli to pacifisté, revolucionáři, homosexuálové a další. Prostě hipster. Vždyť tam David Bowie napsal Heroes!“

Dvacet osm let dlouhé obezdění západního Berlína je podle paní Siering hlavním důvodem, proč je dnešní německé hlavní město metropolí umění, kultury, večírků a alternativního způsobu života. „Není to jen nostalgická vzpomínka, je to chápání souvislostí,“ dodává.

Říká se, že jak rychle Berlínská zeď vyrostla, tak i padla. 9. listopadu večer po dlouhých jednáních východoněmeckého politbyra její člen Günter Schabowski řekl omylem, že se otevírají hranice na západ, a to s okamžitou platností. Hned v noci tak Berlíňané v zápalu ohromení začali zeď bourat. 

Na tu noc si vzpomíná i Danuše Siering. Se svým druhým a dodnes aktuálním manželem dočasně bydleli v garsonce v úplném centru města a v domě byla také hasičská základna. V noci je probudilo houkání, kdy vyjíždělo jedno auto za druhým. „Mysleli jsme, že někde něco vybouchlo, nebo spadlo letadlo,“ vypráví. V noci je však nenapadlo zapnout si televizi a záběry lidí, kteří přecházejí hranice západního a východního Berlína viděli až ráno. „Volala jsem na muže, ať se jde podívat, že v televizi zase dávají nějakou satiru, po chvilce jsme si uvědomili, že to žádná satira není,“ směje se. 

Následovaly týdny a měsíce nadšení. „Pád zdi byl jako svatba. Obrovská euforie, kterou po nějaké době vystřídá pád do reality. Ale s tím, že jsme všichni rádi, že jsme to udělali. Přestože v našich hlavách ještě chvilku potrvá, než se budeme cítit jako celek. To ale beru jako normální vývoj,“ uzavírá Danuše Siering vyprávění. 

Na úplném konci rozhovoru ale přeci jen zauvažuje o tom, jak nutně potřebuje k životu pevné kořeny. Má dvě domácnosti, dvě zahrady, dvě „vlastní“ města. „Proto mám ráda všechno, co létá. Vidíte?“ ukazuje na zavěšené motýlky na stěně: „Mají lehkost, kterou já nemám, ani mít nemůžu. Ale třeba v příštím životě budu motýlek.”

Text vyšel na serveru Seznam Zprávy

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Štědrý den, na který se nezapomíná

Jako děti jsme se všichni těšili, jaké dostaneme na Vánoce dárky. Jako dospělí častěji uvažujeme, jakou radost přinesou dárky těm druhým. Příběh, který se odehrává v Praze (jména zúčastněných jsou redakci známa), je spíš pohádkou… podobných totiž zase až tolik neexistuje.
Přečtěte si

Změnu státního financování z ledna 2020 odnášejí hlavně speciální školy

Některé speciální školy odmítají děti s těžkými zdravotními hendikepy vzdělávat, jiné požadují od rodičů, aby svému dítěti sami zajistili osobního asistenta, další zvyšují školné. Negativní dopady novely z dílny Babišova kabinetu z ledna 2020 o změně státního financování tak už téměř dva roky odnášejí především ti nejzranitelnější. Přinášíme rozhovor s Dagmar Herrmannovou, odbornicí na vzdělávání dětí s kombinovaným postižením a ředitelkou speciálního centra Smiling Crocodile, které se už deset let zaměřuje na vzdělávání a péči o děti s tím nejtěžším postižením.

Nejčtenější v kategorii Society