Jak dlouho ještě?
Jak hluboká bude recese, do které padáme a zda vůbec budeme schopni plně navázat na komfort, na jaký jsme byli zvyklí, je jedna otázka. Kdy však přijde povolení k restartu je stejně velkým otazníkem jako obava, zda všichni dostanou stejné startovací podmínky. Naděje na odškodnění a kompenzaci dopadne pro mnohé stejně jak u pojištění – ano, platím si ho už léta, ale zrovna na mě se v tomto případě nevztahuje. Čím dříve dojde k postupně řízenému návratu zpět do normálu, tím menší bude celospolečenská “kocovina” po probuzení. Jak se k této problematice postaví hlavy pomazané v Praze a jak v Berlíně?
Být nezaměstnaný
Současný stav se dá zhruba porovnat se stavem být nezaměstnaný. Situace, se kterou mladý český stát zatím ve velkém konfrontován nebyl. Princip nezaměstnanosti je však prozkoumaný a zkušenosti ukazují, že probíhá téměř všude stejně. Čím déle je člověk nezaměstnaný a čím větší jsou přicházející finanční a s tím často spojené i rodinné problémy, tím zranitelnější je duševní zdraví a křivka psychosomatických problémů souměrně stoupá s délkou doby nejistoty. Ze začátku jsou všichni plni energie a očekávání a věří, že tento stav brzy skončí. Čekací doba se dá příjemně vyplnit; více času pro rodinu, úklid bytu, domu, chaty a práce na zahradě, zajít si v pracovní době na procházku a přitom věřit, že za to ještě dostanu zaplaceno. Konečně žádný deadline… co můžu udělat zítra, můžu vlastně i pozítří. Jaký luxus!
Pracovní síla je jako parní lokomotiva
Zdání klame. Když je člověk v pozitivním stresu je mnohem produktivnější, než když je v módu volnoběhu. Každá další negativní zpráva nechá náladu poklesnout, až do okamžiku, kdy téměř vyhasne. Tento stav srovnejme s parní lokomotivou. Když topič přestane přikládat, ještě dlouho zůstane vlak v pohybu. Když se ale zastaví a vychladne, je třeba hodně času a síly na to, aby se mašinka rozjela a znovu házela rudé jiskry.
Ferrari modus
Odhadnout čas, kdy se konečně odlepíme od toho pomyslného dna, je pohled do křišťálové koule. Avšak začít aktivně připravovat ukončení hospodářské agonie je nutné už dnes. I s ohledem na tu jedinou jistotu, kterou dnes máme – až konečně nastane ten první “normální” den, mnohé se změní. Social distancing mávnutím proutku nevymizí, podvědomý strach ještě dlouho bude ovlivňovat naše rozhodnutí. Také náš konzum, důležitý přínos do státní kasy, bude potřebovat na rozjezd svůj čas. Ještě dlouho budeme důkladně přemýšlet o tom, za co peníze vydáme, ještě dlouho bude trvat, než se dostaneme do Ferrari módu z 0 na 100 km za pár sekund, jak jsme byli zvyklí ještě před pár týdny. A budeme to tempo vůbec ještě chtít?
