Pane Lange, jaké téma vás jako německého zpravodaje v České republice v posledních dnech či týdnech nejvíce zajímá?
Právě jsem strávil několik dní v Ostravě, kde připravuji sérii reportáží. Kromě toho už teď sleduji říjnové parlamentní volby, protože budu mezitím na dovolené, takže už teď sbírám materiály, mluvím s některými lidmi, abych byl připraven poskytnout programům ARD v Německu různé formáty a témata o českých volbách.
Když sledujete předvolební kampaň v České republice a pak se podíváte do Německa, které také čekají volby, můžete porovnat atmosféru?
V podstatě můžete porovnávat všechno. Jak pozoruji, česká předvolební kampaň je mnohem tvrdší a trochu násilnější než v Německu. Negativní kampaň”, kterou praktikuje například Andrej Babiš a jeho ANO, je u nás spíše výjimečná.
V České republice (a na Slovensku) působíte již více než pět let. Když srovnáte tyto středoevropské státy s bývalým východním Německem, vidíte nějaké podobnosti díky dlouholeté zkušenosti se socialismem?
Těžko říct, protože do východního Německa už pravidelně nejezdím. Stále však slýchám stížnosti, že například mezi východním a západním Německem stále existují rozdíly v platech. A to je často považováno za důkaz toho, že to s jednotou Německa stále není dobré. Pokud bychom se však podívali do České republiky a ne do západního Německa, vnímali bychom to jinak. Alternativou po roce 1989 by byla nezávislá hospodářská oblast ve východním Německu s levnými mzdami a atraktivní pro investory. To by ale znamenalo, že by východní Němci byli pravděpodobně v pozici dnešních Čechů, tedy v pozici prodlouženého pracovního stolu, kde se poměry příjmů se Západem prostě nevyrovnají. Pokud zvýšíte mzdy v Německu o 3 %, museli byste v České republice zvýšit mzdy nejméně o 10 %, abyste vůbec udrželi krok. A východní Němci tento problém nevidí, vzhlížejí k Západu a Češi vzhlížejí k Německu jako k zemi zaslíbené, což není. Ale obecně si myslím, že Češi a také Slováci mají dobrý důvod být hrdí na to, čeho dosáhli, aniž by měli velkého bratra, který jim pomohl desítkami miliard.
Téměř všude v Evropě existují extrémně pravicové tendence. Ale pokud zůstaneme v Německu, proč je podle vás AfD tak silná zejména ve východním Německu?
Z mnoha vysvětlení považuji tezi o regresivní modernitě za nejpravděpodobnější. Někteří lidé se cítí emocionálně přetíženi procesy změn, které jsou od nich vyžadovány: Digitalizace, globalizace a nyní i změna klimatu a pandemie. Pokušení jít za snadnými odpověďmi a touhou po údajně starých dobrých časech, které nikdy neexistovaly, je velké.
Ve východním Německu je to výraznější než na Západě. Svou roli hrají i zlomy po roce 1989. Není však pravda, že příznivci AfD jsou pouze “vyděděnci”. AfD působí na část střední buržoazie a má její voliče. Toto regresivní chování lze pozorovat i zde: příklon k “jednoduchým” řešením, protože svět se pro ně stal příliš složitým.
Jaká je situace v západním Německu?
Není to o moc jiné, AfD je zastoupena ve všech zemských parlamentech. Před několika lety tu byl problém migrace, nyní je to pandemie koronaviru. Vždycky se najdou “vozidla”, na kterých tito lidé sedí a říkají: “S tímhle souhlasit nebudeme. Bez ohledu na to, co nám říkají politici, vědci nebo média.
Autoritářské tendence vidíme ve státech, jako je Maďarsko nebo Polsko. Přesto český premiér Babiš označuje Viktora Orbána za svého přítele. Nepoškozuje to vztah České republiky k Evropské unii?
Mám dojem, že Andrej Babiš se přátelí vždy s tím, s kým mluvil jako s posledním. Angela Merkelová je také jeho přítelkyní. Babiš není nejlepší šéf vlády na světě, jakého si lze představit, a v mnoha ohledech se objevují velké otazníky. Například jeho dosud neobjasněná minulost v StB, střet zájmů, dotační aféra kolem resortu Čapí hnízdo. Tyto věci mě tady provázejí už pět let a myslím, že společnost je v důsledku toho také velmi rozdělená. Na druhou stranu považuji Babiše za méně závažný případ než Orbána nebo Kaczyńského. Nemá žádnou ideologii, kterou by se řídil. Zítra může být Orbánovým přítelem a pozítří, až pojede do Washingtonu, přítelem pana Bidena. Můžete to nazvat pragmatickým, pokud chcete o Babišovi říct něco dobrého. Ale můžete také říci: je to beznadějný oportunista, který se vždy dívá, odkud vítr vane.
A jak chápete fakt, že je v průzkumech stále tak silný i po tolika negativních informacích?
Mohu pouze popsat, co vidím. A čísla Babišova ANO rostou s tím, jak klesá význam pandemie koronaviru pro lidi v Česku. Češi jsou možná shovívavější: chyby se stávají všem. Je jen velmi málo zemí, které prošly pandemií velmi dobře, bez ohledu na to, zda se jedná o pravicovou, levicovou nebo populistickou vládu. Všechny země se potýkají s problémy. Ani Německo nedopadlo tak dobře, jak si myslelo. Ale uvidíme: Pokud pandemie do října opět nabere na síle, bude mít Babiš velké potíže.
Jaký je podle vás smysl Visegrádské skupiny v roce 2021?
To, že se malé země snaží ladit své zájmy v EU, není samo o sobě špatné, jihoevropské státy a Skandinávci dělají totéž. Vždy si předem společně sednou a promyslí si společné postoje. Visegrádská skupina se ale ve svém směru poněkud odchýlila. Byla založena, aby formulovala společné zájmy pro vstup do Evropské unie, a nyní se objevují tendence postavit ji jako protiváhu Bruselu. Vždy se snažím ukázat, že nejsou tak monolitní, jak se rádi prezentují. Skupina je jednotná v otázce migrace, ale například ve vztahu k Rusku panují velké rozdíly. Polsko je velmi odmítavé, zatímco Orbán vidí Rusko spíše jako přítele. Ve vztahu k Bruselu jsou vztahy velmi odlišné, to je dobře vidět, když v tomto případě srovnáte Slovensko s Českou republikou. Myslím si, že existuje mnohem více bodů, na kterých se visegrádské státy neshodnou.
Dlouhá léta jste byl šéfredaktorem Deutschlandfunk (dříve Deutschlandradio) Kultur. V České republice neexistuje rozhlasová stanice, která by spojovala politiku s kulturou. Pokud bych měl spojit kulturu a politiku v souvislosti s médii, napadá mě například německo-francouzský kanál ARTE. Nechybí zde taková média, která mají sílu vzdělávat a zároveň poskytovat zajímavý obsah?
Když se podívám na české vysílání, existuje klasické dělení na publicistické a kulturní pořady. Pro nás bylo důležité si uvědomit, že lidé, kteří se zajímají o kulturu, se stejně tak zajímají o politiku a aktuální dění. Ale souvislost, na kterou se mě ptáte, má přirozeně mnoho společného s chápáním kultury ve společnosti. Kultura není jen divadlo, malířství, literatura a hudba. Kultura je vlastně vše, co vytvářejí lidé, včetně společnosti, módy, stravování a politické kultury. Záleží na tom, zda existuje dostatek lidí, kteří se s tímto širokým pojetím kultury dokážou ztotožnit. Pak bude vysílání schopno zvládnout i takový program, o kterém se hovořilo.
Když porovnáte politickou kulturu v Německu a v České republice, v čem vidíte největší rozdíly?
Současná česká politická kultura mi připomíná politickou kulturu v západním Německu v 70. a 80. letech, kdy byly hlavní strany CDU/CSU a SPD od sebe mnohem vzdálenější a kdy se skutečně rozhodovalo o zásadních postojích, například v boji o Ostpolitik Willyho Brandta. Tehdy to bylo v Bundestagu stejně tvrdé jako dnes v českém parlamentu.
Jak je to ve vašem pražském studiu s určováním témat, máte volnost?
V podstatě ano. Dvě třetiny témat nabízíme sami. Třetinu tvoří žádosti a přání z programů ARD. Interně hovoříme o místech nabídky a místech poptávky. Například v Paříži, Londýně nebo Washingtonu nad tím zpravodaj nemusí příliš přemýšlet, protože ráno mu zavolají redaktoři a řeknou: Chceme vědět, co dnes večer řekl Trump nebo co se právě teď děje ve Velké Británii. Nevýhodou je, že tamní kolegové se málokdy dostanou ven, aby mohli sami rozvíjet jiná témata. Tady je to jiné. Každodenní politika nemá tak velký význam, ale místo toho máte širokou škálu možností z oblasti kultury, obchodu, sportu a podobně.
Jak moc se ARD zajímá o česká témata obecně? Ptám se proto, že mám pocit, že o České republice se v Evropě píše jen tehdy, když jde o střet zájmů Andreje Babiše nebo o rekordní počet úmrtí způsobených koronavirem.
Zájem může být samozřejmě vždycky větší. Česká republika je sousedem Německa s nejdelší hranicí. Dvě spolkové země mají zájem samy o sobě, Sasko a Bavorsko. Německo má 65 veřejnoprávních rozhlasových programů, takže se Česká republika do rozhlasového programu vejde poměrně často, ale s televizí je to složitější, protože vysílacích časů je celkově méně. Konkurence televizních zpravodajů je prostě větší. Když se podívám na svou měsíční bilanci, vychází mi každý měsíc něco přes 30 příspěvků – od zpravodajské minuty přes zpravodajskou besedu až po delší reportáže. Co se týče rozmanitosti, myslím, že z Prahy můžeme dodat více než můj český kolega z Berlína. Nevyhnutelně se zaměřuje na německou domácí politiku. To, že se Česká republika téměř vůbec nedostává do našich zpráv, platí i pro většinu ostatních menších zemí v Evropě. Ale pokud ve zprávách není, je to tak lepší, protože to málokdy znamená něco dobrého.
Před několika týdny jsem hovořil s německým velvyslancem v Praze Dr. Christophem Israngem. Intenzivně jsme diskutovali o česko-německých hospodářských vztazích. Cituji ho: “Česká republika již není montovnou pro Německo a německé firmy. Je důležitým prvkem ve všech oblastech, zejména v oblasti výzkumu a vývoje.” Jak se jako novinář díváte na ekonomické vztahy?
Nechci samozřejmě velvyslanci odporovat, ale je to dvojsečná záležitost. Levné montovny se již přesunuly do východní Evropy, do Bulharska a Rumunska, protože i české mzdy mírně vzrostly. A výzvou pro českou vládu a ekonomiku je vytvořit něco nového a ambicióznějšího, jako nezávislý rozvoj a vlastní přidanou hodnotu, víc než to, co přichází od korporací a zase odchází jako zisk. V tomto ohledu není Česká republika tak daleko, jak by mohla být, jak potvrzují lidé, se kterými zde často mluvím. Česká republika má stále problémy s průmyslovým vzděláváním, má mnoho nekvalifikovaných pracovníků s nízkými mzdami. Hospodářský rozvoj může výrazně brzdit nedostatek kvalifikovaných pracovníků.
Pane Lange, kdo bude příštím německým kancléřem a co to bude znamenat pro partnerství mezi Německem a Českou republikou?
Mohu jen říci, kdo nebude příští spolkovou kancléřkou nebo kancléřem, a to je Angela Merkelová. To o něčem vypovídá – Merkelová má k České republice zvláštní vztah, protože zde před rokem 1989 několik měsíců pracovala na univerzitě. K této zemi má osobní a soukromé vazby. Během svého kancléřství zde byla pětkrát na oficiální návštěvě. Snažila se přesvědčit tehdejší vládce o některých kontroverzních otázkách. Ať už se jejím nástupcem stane kdokoli, nebude mít tak úzký vztah k České republice. To by mohlo vést k tomu, že Česká republika zůstane trochu ve skluzu. Může se ale také stát, a já v to doufám, že vztahy mezi Německem a Českou republikou jsou natolik stabilní, že je jedno, kdo je v Berlíně kancléřem.
