Proč si (nejen Češi) myslí, že Němci nemají smysl pro humor?

Jsou dvě školy myšlení. První z nich říká, že když v Německu existuje vědecká instituce zvlášť věnovaná humoru, je to známka nespravedlnosti, s níž svět přiřkl Němcům pověst sucharů. Adherenti druhé školy vyprsknou smíchy už při pouhém vyslovení výrazu Humorinstitut. A ten v Německu skutečně existuje – to není zlý vtip o Němcích.

Češi zhusta patří ke druhé zmiňované škole. Nakolik to je (ne)spravedlivé? Inu, v tom je ten vtip. Naneštěstí je třeba jej vysvětlit trochu zeširoka. Ještě nikdo o sobě nikdy neřekl, že nemá smysl pro humor. Nejlépe to lze sledovat na seznamovacích inzerátech, jež vyjadřují touhu osamělých srdcí po smíchu. Činí tak větami jako “hledám blondýnu se smyslem pro humor“ a “najde se zajištěný muž sportovní postavy? Smysl pro humor vítán“. Inzerát ve znění “jsem krapet suchar, ale mám prachy“ ještě na sepsání čeká, ačkoli by cílovou skupinu jistě oslovil lépe.

Ve skutečnosti přitom nejspíš neexistuje na zemi člověk, který by se smál nerad – ovšem každý se směje něčemu jinému. “Hledám někoho, komu také připadá vtipný Louis de Funès“ by byla formulace cennější, ačkoli hrozbu celibátu by patrně neodvrátila. I když, svět umí být krutý. Když se takovému zkreslení propůjčí kontext bezmála intimní, je jen logické, že ve vztahu mezi různými národy je prostoru pro nedorozumění habaděj.

Ať je humour vypočitatelnější!

“Proč si tolik Čechů myslí, že Němci nemají humor?“ klade si řečnickou otázku v rozhovoru pro pražský Goethův institut český spisovatel Jaroslav Rudiš, jenž již téměř dvacet let v Německu žije a publikuje. “Samozřejmě že mají, všichni na světě mají humor.“

V jednom se Rudiš mýlí. Představa o nemohoucnosti Němců stran legrace není českou specialitou. Mezinárodní anketa serveru Badoo.com vyhodnotila v roce 2011 právě Němce jeko nejméně humoruschopný národ planety. Témuž jevu se věnují renomovaná média jako BBC a The Economist. Wikipedie vede seznamy humoristů podle národnosti; francouzský seznam čítá 75 a anglický 83 jmen, Němců je ve stejné kategorii devět.

Konečně v samotném Německu založila manažerka a expertka přes legraci – tak si říká sama – Eva Ullmannová v roce 2005 již zmiňovaný Humorinstitut. Jeho úkolem je “zařídit, aby byl humor uchopitelnější a vypočitatelnější“ (jako nástroj firemní komunikace), než je ve své nedokonalé formě dnes. To není zlý vtip o Němcích. Nesmějte se; my jsme zase měli komisi proti byrokracii.

Otázka nicméně zůstává: proč je tomu tak? Jsou Němci skutečně od přírody serióznější než Italové nebo Češi, nebo je ve hře něco jiného? Každý pokus o odpověď je nutně spekulací, což není seriózní, ale může to být zábavné – proto také tento text vzniká v zemi Švejkově a nikoli Faustově, řeklo by se.

Elitu komedie zlikvidoval Hitler

Než s těmi spekulacemi začneme, je snad třeba znovu zdůraznit, že každá generalizace o žádném jednotlivci nevypovídá nic. Chodí po světě hloupí a chudí Židé, čestní Arabové, střízliví a svědomití Rusové, seriózní Češi, tiší Italové, bezbožní Poláci, pracovití Černohorci i vtipní Němci. Že nejsou úplně typickými představiteli svých společenství, je druhá věc.

Lidé proto bezpečně rozpoznají židovský vtip od jiného; vědí, o čem je řeč, zmíníte-li se o suchém humoru anglickém; italské a francouzské komedie se strašlivě podepsaly na světové kinematografii a ruské vtipy mají nezaměnitelnou příchuť fatalismu páleného z brambor. Klasika pruského humoru byste však hledali marně; nic jako proslulá bádensko-württemberská fraška neexistuje.

Snad se na tom stavu věcí podepsala geopolitika. Humor je odjakživa zbraní Davidovou proti Goliášům tohoto světa a Německo za nějakých 200 let své existence bylo častěji v posledně jmenované roli. Tomu by odpovídalo i ono srovnání: když jde do tuhého, je přirozenou reakcí Čechů založit ruce a vtipkovat, protože o jejich osudu se stejně rozhodne ve Vídni, Moskvě či jinde. Přirozenou německou reakcí je do zítřka postavit fabriku a pozítří něco důležitého přesně vyrobit.

To důležité může být auto nebo tank, podle toho, jak zrovna velí duch doby. A právě to se podepsalo na německém humoru posledních 80 let – i na tom, jak jej vnímáme. “Stereotyp, že Němci jsou nezábavní, vznikl za Hitlera, kdy nacisté spoustu komiků zlikvidovali, jiní emigrovali nebo odmítali hrát,“ říká Soray Sarhaddi Nelsonová z amerického National Public Radio. “Tak se stalo, že po roce 1945 byla elita německé komedie zdecimovaná.“

Němčina není dvojznačná

Ti, kdo přišli na její místo, měli před sebou nemožný úkol. Humor často tkví ve schopnosti říkat nepatřičné věci tak, aby píchly do nešvaru, ale nezraňovaly příliš hluboko. Po válce však v Německu byl hluboce bolestný každý vtípek o vydatném nešvaru ještě velmi čerstvém. Komedianti se přizpůsobili a věnovali se tématům neožehavým a tedy nezábavným. Múzy mlčí i po válce.

Druhý poválečný dopad na německý humor je nepřímý. Dominantní anglosaská kultura si zvykla měřit vše svým vlastním metrem, humor nevyjímaje. Tady se Němci pro změnu stávají obětí své vlastní gramatiky. Myslí si to alespoň Nicola McLellandová, jež přednáší německou lingvistiku na britské University of Nottingham.

“Humor často využívá dvojznačnosti v interpretaci slov a konstrukci vět,“ řekla pro BBC (zjevně aniž by si uvědomovala, že mluví o způsobu tvoření komického efektu, jenž je vlastní především angličtině). “V němčině, jež je se třemi gramatickými rody a čtyřmi pády konstrukčně velmi přesná, to jde obtížně.“

A skutečně. Věta “I saw her duck“ může znamenat, že jsem viděl její kachnu; že jsem ji viděl uhnout, nebo že řežu její kachnu pilou. V němčině jsou to věty tři, vzájemně nepodobné. V angličtině vznikají takové potenciální žertíky samy v každé druhé větě, kdežto v němčině se musíte snažit, abyste si třeba slovo Urheberrecht (pěkně česky copyright) spletli s výrazem Uhrheberrecht, tedy něco jako – patrně neexistující – právo zvednout hodinky. Na anglické kopyto snadných hříček se složitější gramatika, například ta německá, naráží jen nesnadno.

“Ve škole jsme probírali vinu, vinu a vinu”

Podobný efekt popisuje dlouholetý šéf berlínské redakce týdeníku The Economist Andreas Kluth. Říká, že Němci nemají ve zvyku generovat humor hyperbolou, úmyslným zmírněním nebo ironií, a namísto toho spoléhají na přímočařejší sarkasmus. Ten ovšem Anglosasové (ale i Češi) považují za “nejnižší formu vtipnosti“.

Právě přesnost gramatiky podle Klutha vede Němce k přesnému vyjadřování. Když se pak takový Němec ocitne v anglofonním prostředí, aniž by byl zvyklý po anglosasku myslet, má sklon mluvit precizněji než jeho okolí – což je užitečné na poradě správní rady, ale děvče v baru tím nejspíš neoslní.

Není však vše ztraceno. S gramatikou mnoho nehnete, ale kulturní zátěž starých tragédií již zlehčovat lze. Platí to doslova: “Ve škole jsme probírali vinu, vinu a vinu,“ říká o pozůstatcích válečného traumatu německý stand-up komik Michael Mittermaier, jenž se rozhodl nebrat si ve své americké show servítky. “Tři dny jsme brali vinu a v pátek jsme měli hanbu. Než mi bylo čtrnáct, začal jsem si myslet, že jsem sám napadl Polsko.“

Mittermaier si je mimořádnosti své pozice vědom. Svůj pořad začíná slovy “jmenuji se Michael Mittermaier a jsem německý komik“. A pokračuje vtipem: “Přijde ke mně v baru Američanka a ptá se: Hej, ty německej kluku, proč máte v Evropě tolik jazyků? Protože jsme prohráli válku, zní odpověď. Jé, to je mi vás líto, odvětí děvče.“ Jestli vás také mrazí, dělá Mittermaier něco velmi dobře, gramatika negramatika.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Danuše Siering: Chtěli bychom z ulice Na Poříčí udělat artový boulevard

Více zeleně, laviček, restauračních zahrádek, prvky umění nebo třeba nevšední osvětlení – to jsou nejdůležitější změny, které čekají ulici Na Poříčí v příštích letech. Místním totiž podle průzkumu iniciativy GoFlorenc vadí přetíženost dopravou a nedostatek příležitostí pro setkávání. „Původní ideou bylo zkrotit dopravu,“ říká zakladatelka projektu Danuše Siering.
Přečtěte si

Karel Schwarzenberg: Úplně tu chybí vlastenectví

Karel Schwarzenberg po třiceti letech končí v české politice. Bývalému kancléři Václava Havla a ministru zahraničí končí poslanecký mandát a znovu nekandiduje. „Babiš rozdává jako ožralý carský důstojník,“ vysvětluje v rozhovoru pro N&N Magazín podstatu vadnoucího úspěchu současného premiéra. Příčiny aktuálního společenského úpadku nicméně vidí v historii, především v kapitulaci před nacistickým Německem a v dodnes nezpracované zkušenosti s komunismem. Vysvětluje ale také, proč doma za války jedli pávy, a pozastavuje se nad tím, že v sociální demokracii nejsou takřka žádní sociální demokraté.

Nejčtenější v kategorii Society