Dovolte mi uvést několik čísel, která hovoří konkrétním jazykem. Před tím si však připomeňme, že zvýšenou spotřebu nám umožňují obrovské nadnárodní textilní korporace, pro které se vžil výraz “fast fashion“ jako označení pro celé textilní odvětví. Tvoří ji světově významné řetězce zabývající se prodejem oděvů, které nejenže rychle reagují na nové, tedy módní trendy, ale také nové módní prvky a kolekce vytvářejí. Jsou často méně kvalitní, avšak okamžitě dostupné. Vynikajícím marketingem, před kterým je nutno smeknout klobouk, lákají do svých obchodů vás, spotřebitele a útočí na jeden ze zajímavých pocitů a postojů: “Nechci být out nebo “mimo mísu”. Chci být moderní.“
Snesete mírný šok?
Jak to dělají? Až 52 nových módních trendů vyhlásí některé módní řetězce ročně, každý týden jeden, uvádí ve své knize Overdressed její autorka Elisabeth L. Cline. Celých 85 % znečištění oceánů plasty netvoří igelitové pytlíky, proti kterým v dezinformační kampani bojují celé národy. Tvoří je syntetická mikrovlákna vyprodukována textilním průmyslem, jak píše ve své zprávě prof. Dr. Mark Browne z australské UNSW University.
Pokusím se vám zprostředkovat tedy mírný šok. Podle World Resources Institute vyhodí lidé více jak 2 500 kusů oblečení každou vteřinu. Každou vteřinu! To je více než 150 000 ks oblečení za jednu jedinou minutu. Tento údaj vychází z dalšího znepokojujícího faktu. Pro každého člověka na planetě včetně dětí, starců, obyvatel pralesů i velkoměst je vyrobeno více než 20 kusů oděvů ročně. Je nás sedm miliard. Nákup oděvů v posledních letech výrazně stoupl. Oproti roku 2000 se podle zprávy McKinsey & Co., prestižní konzultační společnosti, spotřeba oděvů zvýšila o více než 60 %. Pokud jste před deseti lety koupili 10 ks oděvů ročně, dnes jich kupujete 16 kusů.
Z kontejnerů do Keni
Jste tak bohatí, že můžete kupovat laciné oděvy. Po několika, mnohdy žádném použití, je vyhodíte. To způsobuje, že průměrně nosíte jeden kus oděvu jen sedmkrát. Výraznou měrou k tomuto extrémně nízkému číslu přispívá i nesmyslná produkce reklamního textilu, často z podřadných materiálů, které nikdo nenosí. Stovky tun triček cestují přes polovinu světa, aby byly potištěny nebo opatřeny výšivkou a rozdávány klientům nejčastěji v nevhodné barevnosti i velikosti napříč všemi kontinenty. Kdo z vás nosí trička s logem banky, mýdla nebo autosalonu? Dáváte také věci na charitu?
“90 % vyhozeného oblečení končí na skládce.”
I přesto, že by se teoreticky téměř všechen textil dal recyklovat, končí 90 % vyhozeného oblečení na skládce. Pokud namítnete, že všechny vaše nenošené oděvy dáváte do příslušných kontejnerů na textil a ty jdou přece těm potřebným, tak chyba lávky. Ani ne jedna desetina z toho, co se dostane do kontejneru, skončí u někoho, kdo to potřebuje. Je jich prostě mnohem méně než vás, kteří oděvy vyhazujete. Většina z toho, co tam hodíte, je k ničemu a končí na skládkách v zahraničí.
Podle BBC, které zveřejnilo statistiky Spojených národů, je nejvíce tohoto zboží vyvezeno pryč z Evropy. Do Keni, Tanzanie a Ugandy. V těchto zemích se vrší přímo hory nepoužitelných oděvů z druhé ruky, protože je nikdo nekupuje. Jen pro srovnání. V součtu se v roce 2000 do těchto zemí vyvezlo použitých oděvů v obchodní hodnotě 90 milionů eur. V roce 2016 to bylo v součtu 250 milionů eur a trend prudce stoupá dála. Problém je, že většina oděvů, které tam končí pochází z USA, Velké Británie a Německa. A jak známo, typická postava muže v Keni, Tanzanii či Ugandě neodpovídá typické postavě Američana, Brita ani Němce. A počasí, pro které byly oděvy vytvořeny, také ne.
Německo je třetím největším exportérem použitých oděvů na světě. Podle stejného zdroje se koncem minulé dekády z Německa exportovaly každý rok second hand oděvy, doplňky a obuv za více jak 400 milionů EUR. Česká republika na předních příčkách žebříčku nehraje žádnou roli.
Němci sází na blešáky
Oproti Německu má Česká republika v oblasti řízeného obchodu s použitými oděvy relativně krátkou historii. První „sekáče“ se v Česku objevily v průběhu ranných 90. let, a to krátce poté, co se také Německo postavilo na stranu dodavatele jakési humanitární pomoci do bývalé socialistické země. My jsme jako děti tuto „pomoc“ měli možnost konzumovat již dávno před tím. Díky blízkým příbuzným v tehdejším „západním Německu“ (moje matka je Němka), jsme dostávali použité oděvy a mohli tak chodit v atraktivně vonících tričkách s obrázky, džínách a prošívaných bundách s nášivkami.
Moje dětství je tedy s oděvy z druhé ruky pevně spojeno a chápu jej jako přirozenou součást odívání dodnes. Ne tak je tomu u většiny mužů mého ročníku. Velká část mužské populace, se kterou se setkávám na svých workshopech a přednáškách, chápe oděvy z druhé ruky jako něco podřadného. Zřejmě mají ve vzpomínkách často velké, oku nepříliš lahodící „hrabárny“, které navíc čpí jakousi nakyslou vůní oděvní dezinfekce. Většina z nich si nedovede představit hledat hodnotné oděvy společně s těmi, kteří se snaží nalézt za nízkou cenu viditelně značkový výrobek, aby jim mohli oslnit své blízké na tramvajové zastávce.
V Německu je tradice prodeje použitých oděvů (také jiných předmětů z domácnosti), mnohem delší a je součástí ekonomiky již od druhé poloviny minulého století. Tehdy ovšem nejčastěji jako charitativní projekty, kdy veškerý výnos z donesených oděvů byl použit Červeným křížem či jinými podobnými organizacemi jako zdroj k financování pomoci potřebným. Velmi časté a hojně navštěvované jsou snad ve všech německých městech pravidelné víkendové bleší trhy, které pánské oděvy, sice okrajově, také nabízí. Dobře situovaného muže ve středním věku tam však často neuvidíte. Pokud ano, jedná se o výjimku a jde s největší pravděpodobností o sběratele, objevitele unikátů a fanouška neobvyklého oděvu, který přesně ví, co má a co nemá na věšácích hodnotu. Jak v Německu tak v Česku je jich jen hrstka.
“Trh s oděvním uměním se začíná podobat trhu s automobily.”
Staré, zachovalé a z pohledu materiálu hodnotné oděvy nebo oděvy od známých oděvních návrhářů se čas od času stávají sběratelskými kousky a na burzách mohou docílit i zajímavých zisků. Trh s oděvním uměním se začíná podobat trhu s automobily. Historické, mnohdy i sto let staré džíny s patrnými vysprávkami, mají již dnes sběratelskou hodnotu. Obdobnou hodnotu budou mít ty, které zůstaly z nějakého důvodu nevybaleny a byly objeveny v „mrtvých skladech“, kde o nich desítky let nikdo nevěděl. Podobné několikanásobné zvýšení hodnoty mohou zažít oděvy staré jen 5 let, které byly součástí malonákladové kolekce konkrétního oděvního návrháře.
Mladí muži jsou pro cirkularitu
Jistá část mladší generace mužů, narozenými v druhé polovině 90. let, se k cirkulární ekonomice, tedy sdílení použitých oděvů, staví již mnohem otevřeněji. Německý mladý muž bydlící ve velkém městě jako je Berlín, Frankfurt nebo Mnichov vnímá nošení (často i velmi viditelně) použitých věcí jako vyjádření svého postoje proti konzumní společnosti a nadnárodním korporacím chrlícím laciné oděvy vyrobené v přední Asii. Takový muž chápe použité oděvy stejně, jako ochotu koupit „nehezké“ ovoce nebo zeleninu, konzumovat potraviny s prošlou minimální trvanlivostí a zachránit je před vyhozením. Opravdové hranice mezi Českem a Německem už neexistují. Díky sociálním sítím, zvláště pak Instagramu, je ovlivnění trendu ve vnímání použitých oděvů mnohem intenzivnější a rychlejší než před 20 lety. Podobně mladý muž z Prahy nebo Brna bude má velmi často nastaveny hodnoty stejně, jako jeho německý přítel.
O autorovi:
Daniel Šmíd podle svých slov mluví a píše o chování a oděvech. Jeho vášní jsou právě pánské oděvy a moderní gentlemanství. Je aktivním publicistou desítek článků v časopisech, autorem publikace Smart Casual, první české knihy o oblékání mužů, do které napsal úvodní slovo Němec Bernhard Roetzel, autor světoznámého bestselleru Gentleman.
Článek si můžete přečíst také v němčině.
