Počátek novodobého rozdělení Německa trvajícího 45 let odstartovala 2. světová válka rozpoutaná Hitlerem. Po jeho porážce byla země rozdělena na čtyři zóny spravované vítěznými mocnostmi: USA, Francií, Británií a Sovětským svazem. Na zóny bylo rozděleno hlavní město Berlín, ležící jinak v sovětské zóně.
Sovětská zóna se však brzy začala brzy potýkat s vlnou emigrace. Sověti na to zareagovali nejdřív neúspěšnou blokádou západních sektorů Berlína v roce 1948, představujících pro emigranty nejvýznamnější tranzitní cestu.
V roce 1949 se francouzská, americká a britská zóna spojily ve Spolkovou republiku Německo (SRN, v tehdejším Československu psaná spíše jako NSR), lidově „západní Německo”. Ze sovětské zóny se stala Německá demokratická republika (NDR), lidově východní Německo. K SRN, která si za hlavní město zvolila Bonn, byly připojeny i berlínské západní sektory (tzv. západní Berlín). Pro sovětský blok to byl kámen úrazu – tudy dál ve velkém pokračoval úprk Němců na Západ.
Berlínská zeď
V roce 1952 uzavřelo východní Německo své hranice se západem a v roce 1961 postavilo mezi západním a východním Berlínem zeď, aby zabránilo další emigraci. Ta pak představovala až do svého pádu v roce 1989 hlavní (a krvavý – pokus o její překonání mnoho východních Němců nepřežilo) symbol studené války.
Vztahy mezi oběma částmi Německa zůstávaly po celou studenou válku… studené. Kontakty mezi vrcholnými představiteli obou zemí se začaly objevovat až v polovině 80. let.
V roce 1984 přijal šéf východoněmecké komunistické strany Erich Honecker jako první východoevropský politik pozvání k návštěvě Německé spolkové republiky. To bylo sice napoprvé odvoláno na protest proti rozmístění balistických raket středního doletu v západním Německu, ale o tři roky později, v roce 1987, se Honecker s premiérem SRN Helmutem Kohlem přece jen setkal.
Na vlnách perestrojky
Zásadním milníkem k uvolnění vztahů byl nástup Michaila Gorbačova do čela Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1985. Gorbačov se stal vůdcem sovětské říše v době, kdy se ekonomika celého socialistického bloku začala rozpadat, a chápal, že musí radikálně přebudovat nejen ekonomické vztahy, ale i vnitřní a zahraniční politiku. Jeho politika se začala nazývat perestrojka (přestavba). I když jeho postoj ke znovusjednocení Německa byl jednoznačně negativní, připustil a v říjnu 1989 dokonce veřejně prohlásil, že východoevropské země mají právo řídit svou politiku po svém.
V té době už z východního Německa utíkali Němci po tisících. Maďarsko jim v srpnu 1989 otevřelo hranice do Rakouska, v říjnu zaplavily tisíce uprchlíků i západoněmeckou ambasádu v Praze a Češi si odtud kromě opuštěných trabantů odváželi i poznání, že komunistický režim je podle všeho už opravdu na spadnutí.
Hvězdná chvíle Genschera v Praze
Právě v Praze se přitom odehrál jeden z klíčových okamžiků vedoucích ke sjednocení. Zahrada západoněmecké ambasády se proměnila ve stanové městečko Němců, kteří chtěli na západ. Situace se však stávala nezvladatelnou.
Po složitých diplomatických vyjednáváních představitelů východního Německa, Spolkové republiky Německo a Československa umožnil režim NDR uprchlíkům 1. října 1989 odjezd pěti zvláštními vlaky do SRN.
Hrdinou se v tu chvíli stal tehdejší ministr zahraničí SRN Hans-Dietrich Genscher. „Přišel jsem, abych vám sdělil, že dnes bylo umožněno vaše vycestování do Spolkové republiky Německo“, oznámil bezmála pětitisícovému davu z balkonu ambasády v Praze.
Sjednocení? „Nejsem spisovatel futuristických románů,“ pravil Kohl
24. října 1989 se pak odehrála vůbec první schůzka mezi západoněmeckým kancléřem Helmutem Kohlem a sovětským vůdcem Gorbačovem. Ten opětovnému sjednocení Německa nefandil a Kohl ani nevěřil, že by s ním o tom mohl jednat. Když se ho novináři zeptali, jestli počítá s možností, že by ho Gorbačov s takovým návrhem oslovil, odpověděl: „Nejsem spisovatel futuristických románů jako George Wells. Na co se mě ptáte, je spíše něco z říše fantazie.“
Genscherova akce v Praze však uvolnila stavidla v celém východním Německu a symbolem rozdělení byla Berlínská zeď. Teď už nebylo otázkou, zda Berlínská zeď padne, ale kdy padne.
Omyl Güntera Schabowského
Netrvalo to dlouho – stalo se tak 9. listopadu 1989. Odstartoval to omylem člen politbyra NDR Günter Schabowski. Večer 9. listopadu 1989 na tiskové konferenci oznámil, že občané mohou vycestovat na Západ. Vedení NDR krátce před tiskovou konferencí schválilo nařízení, které občanům NDR povolovalo vycestovat do západního Německa. Platit to však mělo jen za určitých podmínek a hlavně až od následujícího dne, tedy 10. listopadu. To ale Schabowskému uniklo, protože se klíčového zasedání osobně nezúčastnil. Na dotaz novinářů, kdy usnesení vstoupí v platnost, Schabowski rozpačitě odpověděl legendárními slovy: „Platí to… pokud vím… je to ihned, neprodleně“. K Berlínské zdi hned zamířily první davy lidí a bariéra mezi východoněmeckou metropolí a Západním Berlínem se stala ještě tu noc průchodnou. A o dva týdny začaly padat zdi, pardon pukat ledy i v tehdejším Československu.
Thatcherová byla proti
Následný postup ke sjednocení Německa však stále nebyl nijak snadný. Nepřáli si ho mnozí, a to nejen na Východě, ale ani na Západě. Jedním z odpůrců sjednocení byla Margaret Thatcherová, premiérka Velké Británie. „Devadesátá léta začínají euforií, ale je riziko, že skončí katastrofou,” řekla Thatcherová při jednom setkání na téma sjednocení Německa. Thatcherová se domnívala, že je nutné, aby se proti „německému nebezpečí” spojily nejen Francie a Británie, ale aby se připojilo dokonce i Rusko, „jakmile se stane liberalizovanou ekonomikou“.
Žádným velkým fanouškem sjednocení nebyl ani francouzský prezident Francois Mitterand. Z poznámek francouzských diplomatů vyplývá, že při jednáních s Thatcherovou v lednu 1990 Mitterand řekl, že s ní sdílí obavy, že by Německo mohlo opět začít “zlobit“. Vůči Němcům však vysílal jiné signály. Idea sjednoceného Německa Mitteranda „neznepokojovala, ale to neznamená, že by souhlasil se znovusjednocením už zítra a jakýmkoliv způsobem,” stojí v zápiscích francouzského diplomata Francoise Scheera, který jednal 14. listopadu s východoněmeckým velvyslancem.
Rychle ke společnému státu
Ale rozjetý vlak už se nedal nijak zastavit. Od 1. července 1990 vznikla mezi NDR a NSR měnová unie a dne 23. srpna 1990 přijal východoněmecký parlament na svém mimořádném zasedání návrh na znovusjednocení obou částí Německa. Obě země podepsaly smlouvu 31. srpna 1990. Hlavním městem nového Německa se stal opět Berlín, a den sjednocení, 3. říjen, se stal německým státním svátkem.
