Ilustrační snímek Foto: Shutterstock
,,Nechtěla byste s dětmi přijít na Vánoce potěšit naše pacienty? Letos jich tu máme opravdu hodně…” požádala mě váhavě zdravotní sestra v nemocnici, když jsem se zmínila, že mé tři dospívající dcery, studující klasickou hudbu, založily hudební trio. Trochu mi zatrnulo při představě, jak tento nápad předkládám doma své rodině.
Na žádné velké rozmýšlení ale času nezbývalo. Štědrý den byl tady, a doma se všichni právě chystali na vánoční punč na nábřeží. Nečekala jsem, že naše dcery budou skákat radostí, ale věděla jsem, že mě v tom nenechají. Nemýlila jsem se. A nejen to, začaly obvolávat i své kamarády.
Tréma
Nebyla jsem si jistá, co pacientům předvedeme, a vůbec, jaká bude celá atmosféra a nálada. Odpoledne jsme vyrazili směr nemocnice, vybaveni hudebními nástroji a vytištěnými akordy na asi třicet koled. Před vchodem čekalo dalších sedm kamarádů s hudebními nástroji a úsměvem od ucha k uchu. Oddychla jsem si nahlas: Nejsme na to sami!
Bez přípravy, s malou dušičkou, jsme se ve slavnostním oblečení a s napětím nahrnuli jako velké procesí doprovázející Tři krále – těmi byly naše dcery v bílých šatech – do nemocniční kuchyně, kde jsme kuchařkám předvedli naši improvizovanou performanci. Jako první pochodovaly housle a viola, za nimi kytara, bubínek a ukulele a nakonec my, rodiče a prarodiče, žmoulajíce texty koled v ruce. Kuchařky byly překvapené a vánočkami na nás nešetřily, což nás povzbudilo. Sestry nás pak vedly přes jednotlivá oddělení, otevíraly dveře všech pokojů a my hráli a zpívali…
Musím přiznat, že naše „vprostřed bídy nebožátko“ na mě samou začalo působit, obzvlášť při pohledu na ty, kteří neměli tyto Vánoce takové štěstí a leželi úplně sami na nemocniční posteli. Lidé v pyžamu, kteří byli v tu chvíli našimi vděčnými posluchači, měli slzy v očích, podávali nám ruce, hladili nás, snažili se usmát, i když to mnohým dělalo obtíže; řada z nich nemohla skrýt své dojetí. Přidávali jsme koledy i na síle hlasu, všechno třeba dvacetkrát. Někteří si chtěli popovídat, jiní jen s vděčným pohledem poslouchali. Paní Eva slavila ten den čtyřiadevadesáté narozeniny a jmeniny. Hráli jsme jí na přání vše, o co si řekla. Kluci s kytarou si k ní sedli na peřinu, my ostatní jako 12 apoštolů, odhánějících zlé duchy, stáli okolo. Oknem bylo vidět snášející se vločky, za nimiž prosvítala petřínská Eiffelovka…
Nečekané setkání
V posledním patře nás čekala paliativní péče a na závěr už jen interna. Když doznívala naše poslední Tichá noc a já se chtěla rozloučit, neunikl mi tázavý pohled jednoho z pacientů. Jaké bylo moje překvapení, když jsem i přes maskování puntíkovanou noční košilí a zelenou barvu ve tváři uviděla svého šéfa! Těžko říct, kdo z nás dvou byl víc v šoku. „Co tady děláte?“ „A co vy tady děláte?“ „To víte, žlučník na kalendář nekouká…“ Směs pocitů byla nepřehledná a vousatý vedoucí rozpočtového oddělení, obyčejně budící respekt svým hlubokým hlasem, mi náhle připadal jako dítě toužící po objetí.
A tak skončilo naše první angažmá v nemocnici, které se od té doby stalo v naší rodině nedílnou součástí Vánoc. Když jsme se po třiapůlhodinovém hudebním vystoupení dostali domů, už jsme neměli ani sílu vybalovat dárky. Ačkoli Štědrý večer právě začal, my ten nejkrásnější dárek už dostali.
Pokud byste chtěli i Vy udělat někomu podobnou radost, můžete například podpořit Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze
