O tom, kdy by se mohlo začít malým výrobcům energie distribuovat svůj výkon v přenosové soustavě, jsme si povídali s akademikem a poradcem Jakubem Marečkem na konferenci New CZ-DEal s tématem Budoucnost energetiky a nová ekonomická realita – českoněmecká spolupráce 2022, kterou pořádalo vydavatelství Black Swan Media za podpory Ministerstva zahraničí Spolkové republiky Německo.
Vaším tématem je řízení energetických systémů. Na tomto poli jsou novinkou virtuální elektrárny, koncept který se také někdy nazývá internet energií. Součástí virtuální elektrárny se může stát každý, kdo má solární panel na střeše, nebo elektroautomobil v garáži…
Ten koncept není úplně nový, v akademické elektroenergetice se už dlouho hovoří o virtuálních elektrárnách. Novum ale je, že už to není pouhá akademická spekulace, nýbrž něco, co se skutečně děje ve velkém. Tesla provozuje svou Tesla Virtual Power Plant v Kalifornii a v Texasu, kde skutečně jednotlivci, kteří mají na stěně garáže baterii zvanou Tesla Powerwall, mohou z baterie dodávat energie do sítě v rámci tzv. podpůrných služeb pro stabilizaci přenosové soustavy. Ve špičce jsou ceny v Kalifornii i v Texasu tak vysoké, že mohou získat nemalý zisk i výkonu své baterie, která je jinak velmi drahým zdrojem energie. Výkon mnoha baterií je poté přeprodán Teslou jakožto agregátorem výkonu. Když už zakoupili drahá auta a baterie, tak z toho alespoň něco mají.
Kdo je to onen “agregátor výkonu”?
Smyslem virtuální elektrárny je řízení rizik. Jedná se jak o špičky na straně poptávky, tak rizika spojená se zdroji obnovitelné energie jako je fotovoltaika a větrná energie, kterým se někdy posměšně říká “občasné”. Pokud jste velký hráč jako Sev.en Energy nebo ČEZ, tak si řízení rizik můžete obstarat samostatně v rámci skupiny. Pokud třeba ČEZ postaví 12 GW fotovoltaiky v Severočeských dolech a 6 GW větrníků, což jsou dnes diskutované odhady, tak je schopen vyrovnávat výpadky v okamžiku, kdy přijde mrak nebo nefouká. Třeba využitím vltavské kaskády. Pokud se ale jedná o malé poskytovatele, jako jsou jednotlivci s fotovoltaikou na střeše a baterií v garáži, tak ti nemají schopnost řídit rizika tak, aby byli schopni zajistit výkon na úrovni, která byla předem dohodnuta. Potřebují nějakého agregátora výkonu.
Jsou to veliká rizika?
Ve stávající situaci ani ne, protože objemy fotovoltaiky a větrných elektráren jsou v ČR zatím velice omezené, takže výpadky jsou na úrovni, kterou je možné zanedbat. Avšak v okamžiku, kdy se výkon těchto zdrojů bude počítat v desítkách gigawattů, bude jejich rizika třeba nějak řídit. Větší část menších poskytovatelů – kteří budou mít třeba jeden megawatt ze solárních panelů na supermarketu nebo na parkovacím domě – budou potřebovat někoho, kdo bude agregovat výkon přes větší množství obnovitelných zdrojů. Přes fotovoltaiku, bateriová úložiště, a vodní nebo plynové elektrárny bude agregátor nabízet výkon, který je nějakým způsobem předvídatelný a prodejný.
Jednou z největších virtuálních elektráren v Evropě je německá Next Kraftwerke, o jejíž koupi kdysi projevil zájem i ČEZ. Jak velkým agregátorem jsou?
Next Kraftwerke patřila jednu dobu k nejzářivějším hvězdám na evropské elektroenergetické scéně. Celou dobu výrazně rostla, poslední rok byla schopna přidat dokonce 4 GW výkonu na celkových cca. 18 GW. Jejich byznys není založen jen na agregování malých zdrojů – tu nějaký kilowatt z panelu na střeše, tam jiný kilowatt z baterie v garáži. Významnou část objemu energie tvoří i velké solární parky o desítkách či stovkách megawattů, jejichž produkci poté prodávají spolu s certifikáty původu jako “zelenou energii”. Stejně významnou část ovšem tvoří agregace po částech malého, ovšem v celku velkého objemu výkonu, který jsou schopni prodávat s nějakou zárukou na trhu.
Co v ČR?
V Česku je takovou virtuální elektrárnou společnost Nano Energies. Trh se postupně formuje: také u nás máme v pravidlech provozování přenosové soustavy ukotven agregační blok. V souvislosti s regulací EU o komunitní energetice bude procházet dalšími změnami.
Bude taková kolektivní výroba energie v budoucnu běžnou věcí, anebo virtuální elektrárny zůstanou kvůli technickým překážkám nadále okrajovou záležitostí?
Z technického hlediska je to jednoduché, lidé si běžně pořizují malé zdroje energie a k nim bateriová úložiště. Ovšem dnes nejsou schopni energii z těchto zdrojů dobře monetizovat. Za dodávky do distrubuční sítě dostávají jen zlomek tržní ceny. Pokud tu energii nejste schopni využít doma, tak v nějakém smyslu “okrádáte rodinu”, protože jste investoval velký objem prostředků do technického vybavení, které nemůžete plně monetizovat. Agregátor výkonu, ona tzv. virtuální elektrárna, by měl být v budoucnu schopen přiblížit ceny výkupu tržním cenám. Ovšem způsob, jakým dnes prakticky všichni agregátoři výkonu systémy řídí, není uspokojivý. Není totiž ještě možné predikovat, kolik peněz bude jednotlivec dostávat do budoucna, nebo že to bude alespoň stejný obnos jako v případě souseda se stejnou smlouvou s distribuční společností. Z pohledu jednotlivců je to frustrující. Na ČVUT tedy zkoumáme a snažíme se proto prosadit mechanismy, které by tu predikovatelnost a férovost zajistily.
