V prvním týdnu pořadatelé tuto událost vyhrazují pozvaným. Tou dobou se tu setkávají umělci, galeristé, sběratelé, lidé z muzeí, kurátoři a všichni ti ostatní, co působí v oblasti umění. Program 59. ročníku pod titulem „The Milk of Dreams“ postavila hlavní umělecká ředitelka Cecilie Alemani v obou hlavních výstavních místech Giardini a Arsenale na práci umělkyň.
V Giardini, kde stojí již od konce resp. počátku devatenáctého století národní pavilony, vyniká tentokrát především centrální pavilon. Hned u vstupu poutá pozornost příchozích velký, tmavě zeleně vyvedený slon německé autorky Kathariny Fritsch připomínající patinu bronzových soch, a my se díváme na to tlusté tělo do výšky, jako by to byl památník. Za své sochy – stejně nápadné jako záhadné – obdržela letošního zlatého lva za celoživotní dílo.
Také díla ostatních umělkyň ve velkém pavilonu mají surrealistický nádech, jak jsou naše těla ve spojení s věcmi, divokými zvířaty a podvědomím. V Arsenalu je vystaveno několik děl částečně pompézních a v třaskavých barvách, na které si musí minimalizmem a konceptuálním uměním vychované západní oko chvíli zvykat. A že není středem světa, neboť toto nám cizí umění, ať už z Haiti, Argentiny či Etiopie, se může směle poměřovat s etablovaným uměním.
Jak už bylo řečeno úvodem, i v národních pavilonech v Giardini převažují umělkyně. Mnohé expozice jsou explicitně politické, jako skvělá instalace francouzské umělkyně alžírského původu Zineb Sediry ve francouzském pavilonu. Také mě nadchl svou energií pavilon Velké Británie. Dílo od Soni Boyce „Feeling Her Way“ je živá instalace, v jejímž středu stojí vokální představení pěti zpěvaček. Hlavní video je zachycuje při nahrávání ve studiu v Abbey Road.
Velká Británie získala zaslouženě Zlatého lva za nejlepší národní pavilon. Za pozornost stojí skvělá video instalace slavného umělce Francise Alÿse. Dále doporučuji návštěvu Korejského a rakouského pavilonu. V americkém pavilonu stojí za pozornost sochy v životní velikosti od Simone Leigh, která získala jednu z cen v letošním bienále. Jejím “Brick House” z roku 2019 začíná také vstup do Arsenale. Malý zázrak představuje pavilon Ukrajiny už tím, že vůbec vznikl.
Kurátorka Mária Lanko převezla fragmenty uměleckého díla studny přes válečné území ve vlasním autě. Umělec Markov přežil bombardování Charkova. A za podpory Biennale a jedné firmy z Milana mohlo být toto dílo ve stylu Art povera v Itálii dokončeno a vystaveno. Stalo se památníkem zničení Ukrajiny ruskou armádou. Oproti tomu je ruský pavilon uzavřen a střeží jej italská policie. Ruští umělci na protest proti invazi odstoupili. V pavilonu severských zemi je výstava Sámů – původních obyvatel ze severu Skandinávie.
Etablované umění může návštěvník vidět na četných výstavách v benátských palácích. Velká část děl vznikla pro tuto speciální příležitost. Basselitz vystavuje v Palazzo Grimani, velkoformátová díla jsou k vidění v Palazzo Ducale, kde na ně zájemci stojí frontu, Ugo Rondione nechá v Scuola Granadě di San Giovanni tancovat své modré skulptury pod kopulí, Bosco Sodi je v Palazzo Vendramini a Markus Lüpertz je v Loredanu. Velké světové galerie si nenechají ujít příležitost ukázat to nejlepší. Vy si nenechte ujít grandiózní retrospektivu Marlene Dumas v Palazzo Grassi.
Česko-slovenský Pavilon od architekta Vladimíra Novotného je příhodně situovaný v Giardini. Slavnostně jej otevřeli při první účasti Československa na bienále v roce 1924, nyní je už ale kvůli rekonstrukci dva roky zavřený. V srpnu 2019 na něj spadl strom a od té doby se nic neděje. Tehdy tu vystavoval za Česko Stanislav Kolíbal během bienále 2019 a byl to poslední příspěvek Česko-Slovenska ke světovému umění. Letos by byli na řadě Slováci.
