🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Trompeter und Fotografen Till Brönner
Žiješ v Postupimi. Má Postupim něco, co Berlín nemá?
V Berlíně jsem žil přes 30 let a hned po pádu Berlínské zdi jsem zažil velký potenciál města i velké výzvy. Postupem času jsem si uvědomil, že očekávání jsou větší, než co může Berlín dosáhnout. Berlín se potýká hlavně se sociálními problémy. Můžeme se dohadovat o tom, zda se podaří, aby je vyřešil. Ale Berlín je zároveň velkým centrem, kde se kreativní lidé setkávají, navzájem se inspirují a navazují obchodní kontakty. To jsem si nedokázal představit. V souvislosti s pandemií to bylo obzvlášť patrné. Potom do toho všeho vstoupila moje dcera. Rozhodli jsme se, že Berlín opustíme a přestěhujeme se na místo, kde to bude příjemnější a zdravější. Postupim má z hlediska historie co nabídnout. Je nedaleko, má víc jezer a zeleně. Ale funguje jinak. Je to prostě Braniborsko, a ne Berlín.
To je pravda. Přestože jsem městský typ, nepřijde mi změna mezi životem ve městě a v blízkosti přírody zas až tak špatná. Ale teď k Tvým prvním krokům k jazzové hudbě: Osobně jsem se k jazzu dostala díky tatínkovi. Byl vinař a velký jazzový fanoušek. V dětství nám se sestrou často pouštěl audiokazetu, na které byli mimo jiné Dizzy Gillespie, Stan Getz a Sarah Vaughan. Byla to tzv. láska na první poslech. Úplně první jazzová skladba, kterou jsem se tehdy naučila, byla „Wave“ od A. C. Jobima. Jak to bylo u Tebe?
První jazzová píseň, která ve mně vyvolala pocit „dobře, tahle hudba by pro mě mohla být nebezpečná“, byla klasika „Mack the Knife“ od Louise Armstronga. Kupodivu jsem ji neslyšel jenom doma, ale i v hodinách hudební výchovy ve škole. I když jsem už měl s trubkou ambice v klasické hudbě, uvědomil jsem si, že pro mě existuje něco, co by pro mě mohlo být v budoucnu mnohem zajímavější než je klasika.
Jako klasicky vzdělaná hornistka jsem měla také ambice v oblasti klasické hudby, a proto jsem dodnes majitelkou tohoto nástroje… Tille, na pódiu jsi vždycky stylový. Nedávno jsem na Instagramu četla článek mistra Rona Cartera o tom, jak je důležité se stylově oblékat, že je to projev úcty k hudbě a publiku. Do jaké míry je to pro Tebe důležité?
Je logické, že by měl vnější vzhled nějakým způsobem reflektovat hudbu, kterou hrajete. Samozřejmě byste měli umět abstrahovat, protože hudba nežije ze zevnějšku. Jinak by filmová hudba nebyla tak důležitá, protože obrazy lze emocionálně prožít pouze prostřednictvím hudby. Přesto máte určitou zodpovědnost vůči sobě i publiku. Rozhodně bych se podepsal pod aspekt respektu. Free jazzový hudebník by nemusel nosit smoking, i když by to bylo také vtipné, protože by to vytvářelo zajímavý kontrast. Nakonec každý jevištní oděv poskytuje určitou výpověď. Někdo, kdo na to prostě „kašle“, je asi ten nejhorší.
Ron Carter pochází z generace, která byla konfrontována s úplně jinými formami diskriminace a předsudků. Vzpomeňme na slavné fotografie Milese Davise, jak stojí před klubem Birdland po napadení a na bílém saku má krev, protože ho zbila policie. To jsou zkušenosti, které formovaly afroamerické hudebníky zcela jinak než například bílé Evropany. Myslím, že je spravedlivé nazývat věci pravými jmény. Ale naprosto sdílím dnešní postoj Rona Cartera. Vzpomínám si také na Miles Davis Quintet s Tony Williamsem: Seděli na pódiu ve smokingu a hráli hudbu, která hořela. To bylo nečekané, a tudíž silné prohlášení.
Kdybys měl vyměnit svůj hudební život za jinou kariéru, co bys dělal?
V tuto chvíli je jasné, že by mě nejspíš přesvědčilo fotografování. Zároveň jsem si vždycky uvědomoval, že mě nic nedostane tak jako hudba. Kdykoli jsem se emočně trápil, vždycky mě zachránila hudba. Neexistuje člověk, umělec, který by měl každý den stejnou touhu zpívat nebo hrát. A přesto to byla vždy hudba, která říkala: Patříš k tomuto nástroji a tento nástroj patří tobě. Je to moje forma vyjádření a moje forma terapie. Proto se vlastně děsím okamžiku, kdy se někdy budu muset rozhodnout. Ve skutečnosti je to tak, že se vůbec nemusím rozhodovat.
Víš, že já jsem docela dobrá, co se týče hlasu, a Ty jsi vynikající trumpetista. Umí trubka něco, co hlas nedokáže?
Trubka toho umí naproti hlasu hodně. A přesto znám chvíle, kdy jsem si přál, abych byl zpěvákem.
Ale Ty přece také zpíváš?
Ano, ale nejsem dobrý zpěvák – a to je naprosto v pořádku, protože mám svoji trumpetu. Zpívám, co umím, v úzkém prostoru – a tam se cítím dobře. S trubkou nebo křídlovkou se chci přiblížit ještě teplejšímu, lidštějšímu zvuku. Jsou chvíle, kdy lituji, že z trubky nevycházejí žádná slova. Protože slovy se samozřejmě dají předat i texty. Ale jsem přesvědčený, že od té doby, co jsem při hraní začal myslet na texty, hraji lépe. I když je není slyšet.
Jak vnímáš současnou jazzovou scénu?
V Německu mi připadá velmi vzrušující – především proto, že se nenechala „uplatit“ ve smyslu nutnosti, aby konvenční. V celém Německu je jazzová scéna velmi aktivní. Téměř v každé spolkové zemi, v každém větším městě je jazzová akademie nebo alespoň univerzita, kde se dá jazz studovat. Co se však doposud tak dobře nenaučila, je to, aby si poradila sama se sebou. Německá jazzová scéna je velmi závislá na financování z veřejných zdrojů v rámci Initiative Musik, což jsou stipendijní programy, rozpočty. A ty jsou dnes velmi politicky zabarvené, takže se člověk někdy ptá: „Musím změnit svou hudbu, abych získal finance?“. Tohle vede k něčemu, co považuji za problematické: Tedy k určité uniformitě, která nemá s jazzem nic společného. Jazz by neměl být uniformní a standardizovaný. Jazz by měl ukazovat a umožňovat všechny různé typy a styly, které vytvořil.
Tvojí druhou vášní je fotografování. Kdybys měl popsat světoznámého fotografa jako jazzového hudebníka: Kdo by byl ve fotografii Milesem Davisem nebo Johnem Coltranem?
Stejně jako v jazzu existují různé osobnosti a charakteristiky, i ve fotografii existují umělci, kteří zachycují svět kolem sebe svým osobitým stylem. Pokud chápeme jazz jako formu hudby, která je co nejspontánnější a nejpřekvapivější, ale zároveň založená na hlubokých znalostech a velké zvídavosti, pak by byl nejlepším jazzovým hudebníkem mezi fotografy pravděpodobně reportážní fotograf. Někdo, kdo je připraven na všechno, ale zároveň zůstává flexibilní – téměř jako paparazzo. Má totiž dar zachytit okamžik. Jeho snímky musí mít úspěch, musíte okamžitě rozpoznat, kdo je na nich zachycen a co se děje. V těchto snímcích je stejný pohyb, stejný impuls jako v jazzu, který miluji.
Naproti tomu ateliérový fotograf má vše připravené a přesně ví, co chce. Jakmile má „svůj“ snímek, je spíše tlumočníkem. Někým, kdo hledá jistotu. To ale neznamená, že výsledek je méně umělecký. Ale je to spíše srovnatelné s formami jazzu, které jsou improvizované jen částečně – například bigbandový jazz, kde je aranžmá v popředí. To by byl možná fotografický ekvivalent někoho, jako je Irving Penn: mistr kontrolované, dokonale komponované studiové fotografie.
Často fotíš černobílé fotografie. Říkají nám něco jiného než ty barevné?
Krása černobílé fotografie spočívá v tom, že hned nepoznáte, kdy byl snímek pořízený. Musíte se podívat dvakrát, abyste ji zařadili v čase – můžete doslova „vytočit“ čas. Když se dnes podíváme z okna, vidíme všude barvy, které v roce 1956 prostě neexistovaly. Staré barevné fotografie, například od Saula Leitera, ukazují nejen odlišnou paletu odstínů, ale odrážejí také skutečnost, že města a materiály byly tehdy jiné. Malířství z 50. let působí podobně i proto, že pracovalo s jinými pigmenty a materiály – často v okrových, zemitých nebo nejasných tónech. To vše se dá obejít černobílou. Takže se okamžitě soustředíme na emoce, na světlo, stín a strukturu.
Nevýhodou černobílých fotografií je, že jsou dnes často spojovány se smutkem. V médiích většinou znamenají: „Tento člověk zemřel.“ To je pro nás velmi důležité. Černobílá je také vzácná v reklamě – protože působí méně atraktivně. Dokonce i v módních časopisech někdy působí příliš nehybně nebo příliš zmenšeně. Proto je téměř nutné si to předem ujasnit: Tohle je editorial. Rozhodli jsme se tak vědomě – proto se prosím nelekejte. Opravdu smutné, že?
Tvému uměleckému světu vévodí hudba a fotografie. Máš ještě nějakou další, možná skrytou vášeň?
Mám rád vaření. Tak moc, že jsem loni vydal svou první kuchařskou knihu. Takže tato vášeň už teď není tajná, ale veřejná. Také mě čím dál víc fascinuje historie. Nikdy jsem v ní nebyl nijak zvlášť dobrý, ale dnes mě velmi zajímají knihy o vývoji evropské bezpečnostní architektury. Zvláště teď, když je válka uprostřed Evropy, mě vzrušuje otázka: Proč vůbec mohlo dojít k první nebo druhé světové válce? Jaké byly mechanismy? Na co si musíme dávat pozor? Které současné svědky lze ještě vyslechnout? Je to moje nedobrovolná, ale zároveň pronikavá vášeň.
Představ si, že bychom si na jeden večer vyměnili role. Já bych hrála na trubku – a Ty bys zpíval. Já bych si vybrala „My Funny Valentine“. Možná bych to dokonce se svým lesním rohem zvládla. Jakou píseň bys zpíval Ty?
Určitě něco lehkého. Možná „One Note Samba“, něco brazilského nebo italského. Protože v současné době nahrávám album v Itálii. Vyjde letos v září. Vyrůstal jsem v Římě, takže mě moje italské kořeny dohánějí v tom nejlepším smyslu slova.
Autorka rozhovoru Martina Barta je mezinárodně uznávaná česká jazzová zpěvačka a hudebnice, která se narodila v Praze a nyní žije mezi Berlínem a New Yorkem. Nejprve studovala klasický lesní roh na pražském hudebním gymnáziu, později jazzový zpěv na Jazz Institute Berlin a jako stipendistka DAAD absolvovala magisterské studium jazzového umění na renomované Manhattan School of Music v New Yorku. V roce 2017 reprezentovala Českou republiku na písňové soutěži Eurovize s písní „My Turn“. V roce 2024 vydala společně s legendárním americkým vibrafonistou Davidem Friedmanem duetové album „You Taught My Heart To Sing“ (Malletmuse Records). K vrcholům její hudební kariéry patří vystoupení v Carnegie Hall, Berlínské filharmonii a Jazz at Lincoln Center. Pravidelně ji můžete slyšet na renomovaných hudebních festivalech a v předních jazzových klubech.
www.martinabarta.com
17. 07. 2025 – Martina Barta, Zig Zag Jazz Club Berlin
Tento článek vyšel v osmém čísle tištěného magazínu N&N – Noble Notes
