Jste iniciátorkou projektu Go Florenc. Vlastníte dům Černá labuť v ulici Na Poříčí. Co bylo hlavní pohnutkou pro založení této iniciativy?
Dobře vím, co vadí našim nájemníkům z Černé labutě. Právě jejich potřeby a trápení stály za projektem Go Florenc. Žiju v Berlíně, ale podnikám v Praze. Třicet let sem jezdím pravidelně každý týden. K Praze mám skutečně blízko. Lidé si vždy stěžovali na ulici Na Poříčí a její okolí.
A co jim nejvíce vadilo?
Poukazovali na to, že je ulice neutěšená, že jí lidé jen proběhnou, ale nezastaví se. Největším problémem ale byly časté dopravní havárie. Tramvaje, které ulicí projíždějí, jedou velmi rychle. Stalo se mi, že jsem vycházela z Černé labutě a potkala jsem jednoho z nájemníků. Byl úplně bez sebe. Ptala jsem se ho, co se stalo. Řekl mi, že viděl, jak tramvaj přejela člověka. Po dvou dnech od této události jsem přišla s iniciativou Go Florenc, aby došlo ke změně. Dlouho jsem přemýšlela o tom, co by se dalo udělat. Z Berlína znám podobné iniciativy. Začali jsme tím, že jsme připravili dotazník. Distribuovali jsme 10 tisíc kusů. Studenti je rozdávali na autobusových a tramvajových zastávkách a v metru. Lidé vyplněný dotazník mohli odevzdat na recepci v Černé labuti. Na internetu jsme spustili anketu.
Co z dotazníku vyplynulo?
Drtivá většina respondentů si myslí, že lokalita Na Poříčí je přetížena dopravou a že zde chybí zeleň. Nadpoloviční většina poukazovala na to, že zde chybějí příležitosti pro setkávání. Brzy jsem si uvědomila, že vše sama nezvládnu a že potřebuji součinnost ostatních majitelů domů v ulici Na Poříčí. Oslovila jsem s pomocí Hospodářské komory Prahy 1 všechny majitelé domů. Požádala jsem je, ať nám pomohou dostat dotazník mezi lidi. A až budeme mít výsledky, ať společně oslovíme město. Hodně nápomocná byla Hospodářská komora Prahy 1 a společnost Penta, která vlastní Na Poříčí jeden z domů. Zapojily se ale i další firmy. Zjistila jsem, že revitalizace lokality Na Poříčí se už na magistrátu projednávala v letech 2011 a 2012. Tenkrát na projektu pracoval architekt Marek Tichý. Tehdy se ale město nedokázalo domluvit s TSK na tom, jak povedou komunikace. Celý projekt skončil v šuplíku. Spojila jsem se s architektem Markem Tichým. A s výsledky dotazníku a s jeho vizualizacemi jsme oslovili město. Projekt se skutečně začal projednávat. Před Vánoci byla revitalizace lokality Na Poříčí schválena, a to podle plánů Marka Tichého. Zapracovány byly všechny připomínky z dotazníku. Přislíbila jsem, že oslovím majitele domů, abychom participovali na zkrášlení ulice.
Vizualizace rekonstrukce ulice Na Poříčí. Zdroj TaK Architects.
Jak by tedy lokalita Na Poříčí měla vypadat po změně?
Tam, kde dnes jezdí tramvaje, budou jezdit i auta. Tam, kde dnes jezdí auta, bude parkování pro zásobování a o plochu, kde se dnes parkuje, se rozšíří chodník. Vznikne bulvár. Plocha pro chodce bude dvojnásobná oproti dnešku. Ulicí denně projde 30 tisíc lidí. To je hodně, ale málo kdo se zde zastaví. Je to jen průchozí ulice. Rozšířením plochy pro chodce vznikne místo i pro malé zahrádky. Chtěla bych, aby se vytvořil i artový prostor, kde se budou vystavovat třeba sochy nebo díla studentů. Takový artový bulvár v Praze zatím neexistuje. Byl by to příklad i do zahraničí, jak z rušné a neutěšené ulice udělat něco, kam lidé rádi chodí. Bude zde i více zeleně, a to jak v květináčích, tak i vysázené stromy.
Mají lidé, co zde bydlí nebo pracují, a firmy z této lokality zájem se změn účastnit?
Ano. Hodně lidí nás varovalo, že byly podobné iniciativy a že o ně lidé neměli zájem. Firma, která pro nás zpracovávala dotazník, nám říkala, že už dlouho nezažili takto velkou participaci. Každé místo potřebuje někoho, kdo pro něj hoří. Kdo má k němu silný vztah. A je jedno, jestli tam pracuje, bydlí nebo jestli tam žije jeho babička, kterou chodí pravidelně navštěvovat. Já takový vztah k lokalitě Na Poříčí mám.
Kdy by mohla revitalizace odstartovat?
Do osmi týdnů by měla být hotová projektová dokumentace. Na jaře 2022 by mohla být schválena, poté se vybere stavební firma. Odhadujeme, že práce potrvají čtyři měsíce. Kdyby se na jaře začalo, na konci léta by mohlo být hotovo. Rozpočet se pohybuje okolo 100 milionů korun. Ty zaplatí Praha. Jde o projekt, kde je s relativně málo penězi vidět velký výsledek.
Vizualizace rekonstrukce ulice Na Poříčí. Zdroj TaK Architects.
Máte zkušenosti z Německa. Jsou Němci aktivnější při participacích na podobě veřejného prostoru?
Určitě ano. Němci sebou nenechají mávat. Než se cokoliv rozhodne, tak se hodně diskutuje. Němci se ke všemu vyjadřují. Participace se rozhodně netýká jen plánování města, je běžná v mnoha oblastech. Stavební aktivity v Berlíně jsou v posledních dvaceti letech enormní. Lidé, když se dovědí, že se má někde něco stavět nebo bourat, tak se k tomu vyjadřují prostřednictví tak zvaného Volksentscheid. Ze zákona není výsledek závazný a město nebo developer se ho nemusí držet. Ale přesto hraje velkou roli. Jako příklad uvedu staré berlínské letiště Tempelhof. Letiště ukončilo provoz na přelomu let 2011 a 2012. Město plochu chtělo zastavět. Developeři o to měli značný zájem. Uspořádal se Volksentscheid. Účast byla obrovská. Výsledkem je, že plocha letiště dodnes není zastavěná. Hlas lidu má sílu. Samozřejmě, že ne vždy se to podaří. Iniciativa Go Florenc souvisí s tím, že bydlím v Berlíně a že jsem s podobnými projekty stále konfrontovaná. V tomto směru je Berlín mnohem aktivnějším městem než Praha.
Lze říci, že je i příjemnějším místem pro život než Praha?
Co znamená lepší? To se obecně říci nedá. Co do kvality zeleně, nákupů nebo kultury jsou si obě města velmi podobná. Když jedu do Prahy, je to pro mě vždy dobrodružstvím. Berlín je pro mě jistotou. Tam je všechno jasné, dané podle zákonů, které se dodržují. Praha je živelná. Přesně nevíte, jak to dopadne, ale dává to jiskru. Praha je mnohem starší co se týká architektury. Ulice mají jiný charakter. Existuje ale plno věcí, které města spojují. Jde o problém s mobilitou, s parkováním, s čistotou ovzduší, s Airbnb. Němci jsou hodně důslední, všechno hodně rozpracovávají. Teď se řeší, jestli se mají v centru Berlína postavit tři velké mrakodrapy. Byla založena organizace, která toto posuzuje. V Praze se výškové budovy řeší taky. Chtěla bych města propojit, ať si vymění názory. V Berlíně je organizace – Sdružení hlavních nákupních tříd světa. Jsou tam zástupci Oxford Street, Champs Élysées, 5th Avenue a další. Z Prahy tam ale nikdo není. Mluvila jsme s ředitelkou sdružení a ptala jsem se, jestli by Praha mohla na další schůzku jako host přijet. Souhlasila a řekla mi, že se z Prahy zatím nikdo neozval. Roky jsem podnikala jako developerka. Nechci už stavět. Můžu ale obrazně postavit mosty mezi Prahou a Berlínem a Praha se tak třeba posune kousek dál. Tomu bych se chtěla věnovat.
Kromě Tančícího domu v Praze mnoho příkladů moderní architektury nenajdeme. Je to tím, že jsou Češi konzervativní?
Němci jsou mnohem konzervativnější, ale Češi si netroufají. Stavěla jsem dům nedaleko Karlova mostu. Měla jsem devět návrhů. Osm z nich představovalo moderní stavbu, devátý byla rekonstrukce stávajícího objektu. Nakonec se dům postavil podle původních plánů. Nikdy nezapomenu na jednu komisi, v níž byl i Milan Knížák. Křičel, že takovou druhou hrůzu jako je Tančící dům nikdy nepovolí. Všichni s ním tenkrát souhlasili. Postavili jsme repliku domu z 18. století. Berlín má velkou výhodu, že tam staví velká jména. Nemají za potřebí, aby nějakou wow stavbou na sebe upozorňovali. V Berlíně najdeme hodně zajímavých nových staveb, ale nejsou to řvoucí stavby. Praha má Miluniče a Gehryho, kteří navrhli Tančící dům. Kaplického zde nepovolil kvůli politice. Jediný, kdo tu má světový formát, je Eva Jiřičná. Její stavby – to je láska na druhý pohled. Stejně jako u všech ostatních významných architektů. Uvidíme, jak dopadne projekt Zahy Hadid u Masarykova nádraží. Osobně si myslím, že by to celé lokalitě prospělo.
Plánujete ještě nějaký developerský projekt v Praze?
Neplánuji žádný. Bylo to moje vědomé rozhodnutí opustit development. Noblesa z této oblasti vyprchala. Když jsme začínali před 32 lety, tak neexistovaly stostránkové smlouvy, nehrozilo se hned právníky. Jednání s bankami nebyla jednoduché, ale mělo to určitou úroveň. Poslední kapkou bylo, když jsme potřebovali pokácet jeden strom. Kořeny se dostávaly do domu, a navíc byl strom nemocný. Půl roku jsme jednali s městem. Slíbili jsme, že zasadíme nové stromy. Když bylo vše vyřízené, tak se proti rozhodnutí odvolalo nějaké sdružení z Brna. Volala jsem jim a ptala se, zda ten strom viděli. Odpověděli, že ne, ale že si myslí, že se stromy nemají kácet. Tehdy jsem si řekla, že už žádný developerský projekt dělat nechci.
Text původně vyšel v Lidových novinách 14.6. 2021
