Bývalý šéf Berlinale Dieter Kosslick: Víme přesně, jak u filmu srazit emise CO2

Dieter Kosslick působil po osmnáct let jako ředitel Berlinale. Během této doby zaznamenal v hospodářském a kulturním měřítku obrovské úspěchy. Teď mu velmi záleží na tom, aby se filmy točily ekologicky.

Dieter Kosslick. Foto: Ulrich Weichert

Čím jste se v poslední době zabýval?

Vracím se právě z filmového festivalu v Curychu, existuje již sedmnáct let a já zasedám v porotě. Když vidím filmy, které jsou tam uváděny, nedělám si o budoucnost filmu žádné velké starosti. Spíše se zamýšlím nad tím o novém přístupu diváků, který se razantně mění.

Až do roku 2019 jste řídil Mezinárodní filmový festival v Berlíně, po osmnáct let jste mu udával tón a dosáhl řadu úspěchů na mezinárodním poli. Byl jste v podstatě tváří festivalu, tak to vnímali nejenom obyvatelé Berlína. Jaké máte od té doby pocity, už jste se z festivalu vyvázal nebo se na celém dění ještě nějak podílíte?

Ne, přirozeně se na dění kolem filmu dále podílím, též v souvislosti s mou funkcí poradce ve společnosti Film & Consult. V Curychu jsem viděl filmy, které běžely také na Berlinale, napsal jsem knihu a pořádám k ní po celém Německu přednášky. Příští týden vyrážím znovu na cesty, na jih země, budu předčítat v kinosálech. Promítáme film z Berlinale a hovoříme o budoucnosti biografů. 

Mimochodem, co se Berlinale týče, tam jsem své aktivity ukončil a na dění kolem něj se nepodílím. Teď jsou u toho noví lidé a ti se tím také mají zabývat, já se v tomhle ohledu už neangažuji.

Jaká rozhodnutí, jaké inovace z dob vašeho dlouhého působení byly pro festival při zpětném pohledu nejúspěšnější?

Iniciativa Berlinale Talents (dříve Berlinale Talent Campus)[1], orientovaná na filmařský dorost, byla jistě jedním z nejdůležitějších rozhodnutí, protože jsme tak nejenom přitáhli pozornost mladých lidí z celého světa zpět k festivalu, nýbrž jsme tímto způsobem každý rok získali nové filmy. Už za časů mého působení to bylo tak, že na dvaceti procentech filmů se podíleli lidé, kteří začínali na kampusu a nyní pracují ve filmové branži. Pokud to berete takhle, byla to nejúspěšnější iniciativa, protože byla i nejvíce udržitelná, takto teď vznikají díla vytvářená sítí filmařů.

Tím jste přispěli k tomu, že se filmařský dorost může rozvíjet v globálním měřítku.

Ano, přispěli jsme i k tomu, že na Berlinale jsou přítomni mladí lidé, na festivalu takovéhoto rozsahu, který tak není ohrožen stárnutim, protože je vystaven čerstvým vlivům. Pokud lidé v rámci svého působení u filmu stráví týden v Berlíně a zažijí všechen ten shon, vznikají tak přirozeně i nové přátelské vazby. A to je velmi důležité pro budoucnost festivalu, když umožní vytváření těchto vazeb a pomocí těchto zdrojů i to, že se dostaneme k novým filmům.                                                                                                                                   

Berlinale je dnes spíše než mondénním představením pro filmové hvězdy a hvězdičky festivalem pracovním. Od svého založení v roce 1951 i v dalších letech žil festival z přítomnosti hvězd světové velikosti jako Sophie Lorenová či Cary Grant. V politicky bouřlivých časech tzv. mimoparlamentní opozice docházelo k excesům, kupř. v roce 1970 v souvislosti s filmem O.K. Michaela Verhovena, kdy odstoupila porota a program festivalu musel být přerušen. Dnes se Berlinale stalo též globální burzou filmů a filmových sérií. Když se teď posuneme v čase dále a zamyslíme se nad chronologií společenské události, která se stala legendou: Jak se díváte na vývoj posledních dvaceti let?

Během této doby se nám podařilo festival nově uspořádat a koncipovat. Máme tady teď nejenom Berlinale, nýbrž také nové akce, jako je Kulinářské kino či program Native, vytvořili jsme kiezkino[2] a především náš trh s filmy tak rozšířili, že se stal jedním z největších na světě a to při ustavičně rostoucích počtech diváků. Když jsem odcházel, sledovalo filmy během deseti festivalových dnů na půl milionu lidí. To pro mne vždy bylo to nejdůležitější, tyto vazby na publikum, které tu byly od roku 1951, neustále se posilovaly a tak na Berlinale proudili lidé bez ohledu na hranice, společenské vrstvy a třídy, ať již měli vstupenky kdekoli či získali přístup až k červenému koberci. Navíc jsem navázal na to, co bylo jedním z důvodů vzniku Berlinale, totiž přispět k porozumění mezi národy, to znamená, že jsem festival naprogramovával i politicky.

Projekce koprodukčního dokumentárního filmu Miguel’s War ve venkovním kině Pompeje. Foto: archiv Berlinale

Od roku 2009 byly do poroty zvány známé osobnosti jako Tilda Swintonová, Meryl Streepová nebo Werner Herzog. Dělá se to z toho důvodu, aby na festival přijížděli prominenti, protože by, když to řekneme natvrdo, samy nepřijeli?

Jak to? Udělali to přece všichni, s výjimkou Wernera Herzoga? Tilda Swintonová na jedné tiskové konferenci řekla, že Berlinale Forum jí kdysi umožnilo, aby začala jako praktikantka a když se teď stala předsedkyní poroty, mohla by vzít už jen jediný job, totiž práci uklízečky, všechna ostatní zaměstnání si už vyzkoušela. 

Meryl Streepová byla na Berlinale už s pěti filmy, a za roli v posledním, „Železné lady“, získala Zlatého lva. 

Jediný, na kterého vaše otázka sedí, je Werner Herzog, protože ten už nikdy nechtěl znovu navštívit Německo, a já ho musel přesvědčit, aby přijel u příležitosti šedesátého výročí založení festivalu. A to se také podařilo, sám by ale nepřijel.

V posledním roce vašeho působení na festivalu, byl poprvé v dějinách Berlinale předveden film streamingové služby Netflixu, totiž Elisa a Marcela. Netflix vyprodukoval v roce 2018 přes osmdesát filmů, dvakrát tolik co ve stejném čase natočila společnost Warner Brothers, ta mezitím začala sázet na streaming také. Kde nakonec film skončí? Nerozdrobí se na bezpočet domácích kin nebo zůstanou velké kinosály zachovány?

Produkce dnes přece pokračují. Ve světě je 1,2 miliardy streamingových předplatných, musíme myslet na to, že to představuje šestinu populace naší planety. Jen Netflix jich má přes 200 miliónů. Vývoj zde byl razantní, přirozeně tomu napomohl i koronavirus.

Vedle toho se mimořádně rychle změnilo i zhodnocení investic ve filmovém průmyslu a to bude také pokračovat. Vzniká zde i souběh mezi streamingem a klasickou filmovou produkcí, lidé si na streaming zvyknou a přesto budou dál chodit do kina. Záleží ale na kinosálech, jak si budou schopny diváky udržet. Má to co do činění s cenami a prezentací kin všeobecně. Musí se stát ekologičtějšími, jako ostatně i vlastní natáčení filmů. Celá branže by měla být do roku 2050 klimaticky neutrální, možná dokonce i dříve. 

Jaké další nápady očekáváte pro přežití kina jako takového?

Do kin musí být více vtažena mládež, musí být mnohem více filmových představení pro děti, pro školy, kino musí představovat opravdovou alternativu ke streamingu, byť z finančního hlediska ji samozřejmě nepředstavuje. Kinosály takovou alternativou snad jsou, ryze opticky a svou architekturou, v ohledu na finance ale ne. Pokud si návštěvník kina koupí vedle lístku také snack a nápoj, pak to již činí víc nežli měsíční předplatné streamingové služby. 

Na tomto poli se bude muset učinit ještě mnohé, zejména pro rodiny. Není ovšem zapotřebí se obávat, že by do kin už nikdo nechodil. Na streaming si zvykneme, tak jako jsme si zvykli na zvukový film a televizi, video či DVD. Všechno tohle představovalo v posledních sto letech tak říkajíc krize kina. Z toho důvodu streamují mezitím sama i všechna velká filmová studia, ať už je to Warner Brothers nebo Disney, zapojila se do tohoto nového trhu.

Michael Stütz, Miguel Jleilaty a Eliane Rahebová. Na Berlinale při přebírání cen vládne uvolněná atmosféra. Foto: archiv Berlinale

A jaký bude další vývoj?

Skutečná rizika spočívají v monopolizaci audiovizuálního průmyslu, neboť filmová studia jsou prodávána jedno za druhým a některá pak získávají dosti výsadní pozici. Koncern Amazon, který teď koupil obří studio MGM, jež právě přišlo s novou bondovkou, se dává dohromady se společnostmi Google a Apples a s Buena Vistou a Warner Brothers se starají v audiovizuálním průmyslu o gigantickou koncentraci moci. Nakonec to bude několik velkých hráčů, kteří budou mít v ruce všechny karty.

Je zajímavé, že přicházíte s moderními podněty, když jde o to jak kino změnit. První, co mě napadlo, byla představa muzeálního fenoménu s úžasným interiérovým designem nebo to, že je předkládána skvělá služba s odpovídajícími kulinářskými nabídkami a vyškoleným personálem …

Tak by to vše i mělo být, větší roli musí hrát také místní kina. Rovněž kinotéky budou muset vykázat určitý kulturní přínos při výchově pomocí filmů. Nesmí to nicméně být nic muzeálního, tohle není opera. Někteří majitelé kin by sice rádi byli dotováni ze sta procent, je ale nezbytné zjistit, zda je to ze společensko-politického hlediska žádoucí. Myslím, že tady máme slušnou strukturu, podpora z veřejných zdrojů je dobrá a to stačí k tomu, abychom tu měli dualitu komerčního a angažovaného filmového umění, přičemž se obojí částečně překrývá. 

Co to znamená, když se i u filmu hovoří o ekologické stopě, je to spíše okrajová záležitost, když jsou využívány velké kamiony na dieselový pohon? Sám pracuji ve filmové branži, je zapotřebí převážet sem a tam velké náklady, budovat velké struktury pro natáčení pod širým nebem, co tím tedy přesně máte na mysli?

V Hollywoodu je produkce filmů už třicet let klimaticky neutrální, mají za tím účelem poradce pro otázky zelené politiky, jen u nás to není. Množství emisí CO2 je možné přesně stanovit: Jde o dopravu, jak říkáte, to, že všichni létají, hvězdy jezdí těmi nejluxusnějšími vozy a nikdo se nesmí svést s nimi. To, že se musí spát v hotelech, že se neustále používá letecká doprava, v rámci cateringu se vždy musí jíst maso. Náklady na přepravu představují ve filmové branži téměř polovinu emisí CO2. Když se k výrobě elektřiny používá obří dieselový generátor, který po dva dny zamořuje vzduch, pak se vyplatí položit silnoproudé vedení od ekologického zdroje. 

Ve své knize uvádím i příklady. Podle Studie Britského filmového ústavu vyprodukuje film s rozpočtem přes 70 milionů dolarů 2840 miliónů tun CO2. To odpovídá jedenácti letům k Měsíci.

To zní na první pohled trochu abstraktně…

Jsou to nepředstavitelná čísla. Přitom to jde dělat úplně jinak, James Cameron kupříkladu natáčí už roky klimaticky neutrálně. Všechny díly Avataru nebudou do roku 2028 produkovány jen ekologicky šetrně nýbrž klimaticky neutrálně. Víme tedy naprosto přesně, jak to jde, je pouze zapotřebí to tak rovněž dělat a to teď půjde při natáčení velmi rychle, protože od příštího roku bude podpora z veřejných zdrojů pravděpodobně spojena s redukcí emisí CO2. Je to tak i správné, nejenom u filmu, nýbrž u všech subvencí. Proč by měl daňový poplatník platit za věci, které jej samotného zamořují škodlivinami a ničí mu životní prostředí? To by bylo absurdní. 

Cameronův Avatar je studiová animace a především díky tomu jeho produkce vychází jako klimaticky neutrální. Foto: Shutterstock 

Můžeme jen doufat, že nová vláda, pokud bude rudo-zelená, si tohle vepíše také do vínku a vše bude též postupně realizovat. Nepotřebujeme žádné dlouhé testovací série nebo modely, už víme, co vše může být omezeno, od kostýmů přes práci maskérů, scénu, přepravu všeho možného, catering a spotřebu energií, to je vše dávno známé. Roland Emmerich to už dělá roky, kupř. při natáčení „Dne poté“, a své emise CO2 kompenzuje výsadbou stromů. Je tu především skvělá alternativa, to všechno jsem podrobně popsal ve své knize.

V říjnu 2016 jste se na pět let stal patronem jednoho syrského uprchlíka. Letos váš patronát končí. Můžete nám říci, jak se tomu mladému muži daří? Integroval se do společnosti nebo k integraci teprve směřuje?

Mé ručení nyní skončilo a dostal jsem zprávu, že se mu daří velmi dobře a že se integroval. Setkal jsem se s ním pouze jednou, když šlo o jeho matku, starší paní. Přijela sem do Berlína. Mluvil německy a měl jsem pocit, že se integroval velmi dobře. Pokud by každý z nás převzal jeden takový patronát, pak by myslím mnozí z těchto nebožáků, kteří museli opustit svou vlast a začínat ve zcela jiné zemi a to zčásti i ve velmi vysokém věku, mohli spát o něco klidněji. Není to žádný problém něco podniknout. Organizace pro pomoc uprchlíkům (Flüchtlingshilfe e.V.) je tu stále, a každý může přispět svým dílem. Nikdy jsem se na tom veřejně nepodílel, jsem ale rád, že jsem ten patronát převzal.


[1] Výukový program pro budoucí filmové profesionály

[2] druh open-air filmového představení

Dieter Kosslick. Foto: Benedikt Walther, Archiv Dieter Kosslick

Mohlo by vás zajímat

Shutterstock
Přečtěte si

Architekti a urbanisté v Mnichově ukazují, jak by řešili bezdomovectví

Zatímco v Mnichově má člověk v průměru k dispozici 39 metrů čtverečních, jsou ve světě města, kde se o takovém prostoru může lidem jenom zdát. Podle OSN žije v současnosti na zeměkouli 1,6 miliardy lidí v nevyhovujících bytových podmínkách nebo bez vlastní střechy nad hlavou. Tento globální, komplikovaný a choulostivý problém reflektuje mnichovské Muzeum architektury Technické univerzity v Pinakotéce Moderny na výstavě s varovným názvem „Who’s next“, Kdo je další?, a představuje devatenáct inovativních modelů bydlení.
Přečtěte si

Zdeněk Lukeš: Developeři se zlatými záchody už jsou pryč

Třicet let po pádu komunismu Češi už velice dobře stavějí komerční budovy, architektonickou hodnotu svých prvorepublikových i starších bytových domů ale dál pomíjejí a neteční často zůstávají i k regionální architektuře. Cenné fasády zohavují křiklavými barvami, kabely i plastovými okny. Podle historika architektury Zdeňka Lukeše se přístup Čechů zlepšuje jen pozvolna. Mimo města je pak situace nesrovnatelně lepší v regionech s původními obyvateli. Naopak beznaděj pociťuje v poválečně osídleném pohraničí, jehož současní obyvatelé nemají k danému místu historický vztah.

Nejčtenější v kategorii Society