Cenné mince i zrezlé zbraně. S detektorem kovů na česko-německé hranici vždy něco najdete

Na polích bývá mincí jak naseto. Smetí ze zametené podlahy – včetně vytroušených mincí – mířilo po staletí neomylně na hnůj Foto: Shutterstock

Na půdě současného Šluknovského výběžku se toho stalo opravdu hodně. Když v ní kopete, nabídne vám v chaotickém sledu pozůstatky nejrůznějších událostí. „Náš“ lesík pár kilometrů od Šluknova po měďáku z roku 1800 vydal ruční granát z II. světové války a pak pro změnu stříbrný medailonek s rytinou růží a iniciálami. Může tu ležet sto let a my dumáme nad tím, kdo ho tu asi ztratil. Milenci nebo snad nějaký voják?

Je to myslivec, nebo Němec?

Radost z nálezu přechází od prvotní dětinské fáze plné napětí k racionálnější zvídavosti plné otázek po původu nalezené věci, ale i její cestě na dané místo. Hledači se také mezi sebou téměř o ničem jiném nebaví. Když se potkají, pozdraví se jako všichni ostatní, ale o několik minut později už přemítají nad tím, jak se početní peníz Viléma z Rožmberka dostal do pražských Bohnic, kde nad ním nedávno zapípal detektor jednoho z nich. (Přesvědčivě zněl poukaz na skutečnost, že zmiňovanou čtvrtí dříve vedla nejkratší cesta na Pražský hrad). 

Zajímavé kusy hledači diskutují s experty. „Zatím si to nech, ale budu tě přemlouvat, abys to dal kolegovi do muzea v Unhošti, nic takového tam ještě nemají,“ vyjednával numismatik – archeolog Kamil Smíšek se členem redakce Detektor revue, když se mu pochlubil s českým vládním početním penízem Rudolfa II., který našel právě ve zmíněné obci.    

Meč wakizaši, zakopaný spolu s brokovnicí na lesní pěšině na cestě z vily nedaleko židovského hřbitova v pražských Radlicích, čekal na vysvobození buď od protektorátu, nebo od 50. let, kdy nacisti resp. komunisti Čechům zapověděli delší z chladných zbraní. 

Zmíněný meč dostal do ruky prezident Společnosti pro studium japonského meče. Ten pak zrezlý kus s okousaným ostřím uchopil v bílých rukavicích a obřadně jím otáčel. Nálezce od něj odešel s informací, že jeho meč pochází z provincie Šó a je z 18. století – do Prahy tedy nejspíš přijel jako suvenýr „neznámého“ legionáře, či po bolševickém puči v roce 1917, kdy na území Čech utíkali Bělogvardějci (příslušníci armády bojující v ruské občanské válce proti bolševikům). 

Vedlejším produktem konzultace o mečích bylo nelichotivé zjištění k práci filmařského týmu Quentina Tarantina; meč Hatori Hansó, tolik vyzdvihovaný v sérii Kill Bill, je jen druhořadý. Při určování původu meče bez experta si vůbec snadno šlápnete na hrábě – kováři signatury na řapech na přání zákazníka běžně padělali, takže s nějakým katalogem nebo přehledy na internetu nevystačíte.     

Hledači často diskutují také o původu vystřelených kulí. Snad nejpopulárnější jsou ty po Švédech z mušket. Lze je také snáz poznat než ty novější vystřelené nálezy, u nichž kolikrát není jasné, zda dokládají bitvu nebo jen myslivecký zátah na vysokou. 

Hledači pokladů nebývají lidem po chuti, proto se snaží pokud možno splynout s okolím Foto: Shutterstock

Blátivý supermarket

Naději na to, že najdete poklad, dává zvyklost Evropanů schovávat cennosti. Zakopat peníze na zahradě nebo je strčit do schránky v baráku byl pro naše předky stejně dobrý nápad, jako pro nás ukládání financí do banky či trezoru. Nejvíc cenností (nebo i zakázaných věcí) mířilo do skrýší v době ohrožení. Atraktivní kategorii pokladů slang hledačů označuje slovem hrnec – mince a šperky lidé zakopávali v keramických nebo železných nádobách s víkem a-nebo přiklopených další nádobou. Zlato a stříbro směřovalo do svých hrobečků s každou blížící se frontou. Konkrétně k tomu živnostníky přiměly zvěsti o blížících se hordách hladových žoldáků za Třicetileté války (1618 – 1648) nebo kořistění během Války o rakouské dědictví (tři konflikty z let 1740-1748), či tentýž fenomén doprovázející Prusko-rakouskou válku (1866). Nejvíc poschovávaných a později nalezených věcí ale patří vyhnaným sudetským Němcům. Ti také ukrývali věci na půdách. Pokud s nimi dům nespadl, bývají tyto „půdovky“ ve vůbec nejlepším stavu. Své o tom vědí zejména pokrývači.    

Zakopat poklad se nabízelo nejen na zahradě, ale i ve sklepě, ovšem jeho několikametrový půdorys mohl vetřelec snadno prohledat – tím spíš, že stopy po kopání bývají poměrně dlouho patrné. 

Nějakou zprostředkovanou historku o nalezeném „hrnci“ vám bude vyprávět každý hledač, sotva ale potkáte přímo hledače, kterému se takový nález poštěstil.  

Ale naději na „něco menšího“ máte vždy. Na polích bývá mincí jak naseto. Kde se tam berou? Domácí odpad, tedy i keramika, sklo a smetí ze zametené podlahy, mířil po staletí neomylně na hnůj. S ním se předměty zájmu dnešních hledačů dostaly na pole.

Díky této praktice v oraništi najdete i mince ze 14. století, běžné jsou pak nálezy původem z posledních dvou set let. Naděje si můžete dělat i na stříbrné mince – rozšířené jsou ty od panovníků Františka II., Leopolda I., či (tříkrejcar) Ferdinanda II., anebo pražský groš. Stříbro je pokaždé jiné. Nový vládce stáhl staré mince, jejich kov naředil mědí a vydal mince nové. Tento postup panovníci na našem území běžně uplatňovali již od dob raného středověku.

Při hledání stříbra se nenechte rozladit nálezy komunistických desetníků několika generací traktoristů. Patří to k tomu. Když budete mít větší štěstí, „kopnete“ i zlatý odznak za zranění. 

Ne všechny mince spočívající na polích či lukách jejich majitelé vyhodili. Často je tam pro vás vytrousili. S oblibou tak činili hlavně v místech dnes již zaniklých cest. 

Vedle štěstí, dobrého detektoru a trpělivosti tedy o hledačových úspěších rozhoduje i zvídavost, vzdělání a schopnost šikovně nakládat s informacemi. 

Zkušenosti z polí připomínají rozmary počasí. „Jsou dny, kdy na poli nic nenajdeš a druhý den z něj odnášíš pět stříbrňáků,“ nechal se slyšet jeden hledač.

70 let v zemi zásadně poznamená i jinak spolehlivého Waltera. Kusy ukryté ve sklenici s olejem dopadají lépe Foto: Filip Habart

Archeolog: nepotřebuji mít ty věci doma  

Když už něco najdete, nevyhnete se dilematu, jak s věcí naložit. Předmět sám o sobě velkou hodnotu nemá. Jde ale o to, že kromě sběratelské hodnoty má i hodnotu vědeckou a společenskou. A v případě, že něco najdete, rozhodujete svým dalším jednáním o tom, zda věc jejím pouhým prodejem či výměnou vytrhnete z kontextu souvisejících informací jako té, kde se předmět nacházel, či zda kulturně a historicky hodnotný nález předáte vědcům ke zpracování. To neznamená, že o minci hned přijdete. Instituce se, neoficiálně a zvlášť v případě historicky mladších předmětů, mnohdy spokojují právě jen s informací o nálezu. Mnoho z těchto hodnot promarnili i sami archeologové, kteří si v minulosti nepočínali vždy právě obezřetně. Ještě na začátku 20. století rozkopávali knížecí mohyly krumpáči a vynášeli z nich cennosti, teprve časem začali odkrývat terén postupně, až se dopracovali současné praxe, kdy zkoumané místo po vrstvách pečlivě zkoumají a všestranně dokumentují. Teď, když disponují moderní technikou a na věc jdou decentně, má smysl badatelům pomáhat. Je to o to důležitější, že archeologům vedle všech záchranných průzkumů nezbývá mnoho prostoru na další aktivity. Zejména příliš nepředjímejte, co je zajímá a co ne – je to velmi ošidné. Když najdete bronzovou sekyru, může vám připadat zbytečné svěřovat se archeologům. Jenže pokud ji najdete v místě, o jehož osídlení v minulosti se archeologové teprve dohadují, může mít sekyra velkou badatelskou hodnotu, třebaže by v depozitářích byly stovky podobných sekyr. 

Zvláštní zájem na vašem nálezu může mít badatel v regionálním muzeu, který možná díky vám zjistí víc o daném místě.  

Zatracené mince

Keltských a antických mincí jsou na trhu tisíce. „Jediné, co o nich lze říci, je to, že byly původně v zemi, a že je někdo našel nejspíš v posledních 15 letech detektorem,“ stýská si archeolog Kamil Smíšek. Svůj obor rozděluje na archeologii před rozmachem detektorů a po něm. 

S detektorem kovů a hlavně motykou se budete v české krajině pohybovat vždy na hraně zákona. V Jetřichovicích, kde detektoristé pořádají strazy, narazíte na ceduli se škrtnutým panáčkem s detektorem. 

Sháňku po pokladech stále ještě upravuje jen málo novelizovaný komunistický zákon. Ten kopání podmiňuje příslušným oprávněním, na které dosáhnou jen některé instituce (zpravidla Archeologický ústav a některá muzea). Kromě toho stanovuje odměnu ve výši deseti procent z hodnoty drahého kovu nebo v ostatních případech ve výši deseti procent z kulturně historické hodnoty předmětu. Pokud tedy budete mít štěstí a najdete tolar z první čtvrtiny 17. stol. (24-29 g stříbra), jehož si numismatici cení na tři až pět tisíc korun, stát vám za něj vyplatí asi to, na kolik vás přijde cesta tramvají na příslušný úřad, v lepším případě několik set korun.    

Tento rozpor chápou jako výsměch i archeologové. „Některé vědecky hodnotné nálezy by bez slušných hledačů nebyly – z nás archeologů chodí s detektorem málokdo,“ uznává Kamil Smíšek. Detektory a s nimi spojený fenomén hledačství má podle něj dvojznačný dopad, kdy například antickou numismatiku ochuzuje i obohacuje zároveň, neboť právě tento badatelský obor za posledních 15 let výrazně pokročil. Použitelná legislativa by ovšem vyhlídky celé archeologie podstatně zlepšila. „Pokud stát má na svém kulturním dědictví zájem, měl by připravit srozumitelnou novelu příslušného zákona a nabízet za ně odpovídající odměny, jako je to například v Bavorsku nebo v Anglii,“ jmenuje archeolog země, jejichž úřady nálezcům vyplácejí podíl z tržní ceny odevzdaného předmětu. Nálezci pak často přivolávají archeology přímo na místo nálezu. Sám Smíšek by byl pro více než je současných deset procent z kulturněhistorické hodnoty nalezené věci, má ale i jiný nápad. „Běžnou, i když 400 let starou minci by nálezce nechal zdokumentovat a přesně určit a zanést topografické údaje o ní do evidence. Poté by si ji mohl ponechat oproti příslibu, že ji kdykoli zapůjčí a později třeba i odkáže příslušné instituci – záleží i na domluvě,“ nezdráhá se improvizace archeolog Smíšek. 

Do jisté míry chápe i protažené obličeje stavitelů, kteří ze zákona musejí umožnit a platit záchranný archeologický průzkum v místě budoucího staveniště. Archeologova empatie však není univerzální. Nevztahuje se na hledače motivované výhradně ziskem z prodeje nalezených věcí. „Zaměřují se na hradiště a depoty a působí nenapravitelné škody.“ 

Chvíle pro zlost

Pokud vás detektor vede v přímce delší než je hlaveň kulometu, berte signál s rezervou. V opačném případě vás dovede nejspíš k hydrantu. Přímo záludná je situace, kdy máte jasný signál, ale země ani z hlubokého výkopu nic nevydává. Často to znamená, že jste kopali středem obruče. Nadějeplný zvuk detektor vyluzuje i nad alobalem. Zatímco ocel můžete příslušným nastavením „diskriminovat“, mocná elektronegativita hliníku přístroje mate a ty vás neomylně upozorní i na tak zoufalý předmět, jakým je plato od aspirinu. Alespoň nějaký užitek mají úlomky z mosazi a mědi – nějaký čas je střádáte a pak za ně ve sběrně dostanete příspěvek na slušnou zásobu baterií do detektoru. Též škvára „píská“ a koks také „zní“. Těžká práce je i na čedičovém podloží; jak se vyjádřil hledač s přezdívkou Severák, „detík je na něm zticha a měďáky znějí jak železo.“ 

Ale co je to všechno proti známce s nápisem „Halt, SS! Adrenalin, co?“, jíž vyrábí a patřičně zpatinovanou pohazuje kolem sebe jeden škodolibý hledač. 

„Už jedu druhou plechovku“ 

Jakmile s detektorem půjdete hledat, pokaždé vás od toho bude někdo zrazovat s poukazem na to, že dané místo je už prohledané. Jenže hledači mají jiné zkušenosti. „Nechoď tam, to je rozkopaný už od 80. let, úplná totálka,“ dodávali škarohlídi pesimismu již citovanému Severákovi. „Jenže já tam pak kopnul Walthera* a dvě šavle,“ ukazuje hledač na plnou vitrínu a stěny. 

Jedna ze šavlí je palaš; zbraň se záštitou ve tvaru listu a drážkou na odvod krve byla zasunutá mezi kameny. Experti ji datují rozmezím let 1750 až 1816, přičemž v terénu Šluknovského výběžku zůstávala bez povšimnutí zřejmě od války o rakouské dědictví. Na zdi spočívá v sousedství německé a ruské pušky (Kar 98 k Mauser a Tokarev). Při jejich prohlížení se pod nohama plete hlaveň z kulometu MG 42. 

Nejvíc se u našeho hostitele leskne dýka z Mikovu s nápisem „Meine Ehre heisst Treue“ (Mou ctí je věrnost). Kuriózně působí hliníková signální pistole Luftwaffe i zaměřovač z protiletadlového děla na střílení flaku. Potěšil ho i nůž z I. světové války přezdívaný mrkev. Filcová výložka z pole u obce Studánky je po vyprání pořád ve slušném stavu. Ale jsou tu i pozůstatky starších konfliktů. Hrot šipky z kuše a dělové koule ze švédských válek. 

I mincí nosí Severák pokaždé alespoň hrst. Ty bezcenné shromažďuje v litrových plechovkách a na vzácnější jako stříbrný tolar či malou minci se znakem pro Alláha má numismatické pouzdro. Vykopávky doplňují i tzv. půdovky – německé zákopové lopatky a prvorepubliková přilba „hříbek“.  

V severákově sbírce nápadně chybí už jen letadlo. I to už ale ví, kde hledat. Jedno německé mělo spadnout v lese několik set metrů od hranic. Místo zřícení možná pozná z fotomap podle ulámaných špiček stromů. 

Sestřelená stihačka po sedmi desetiletích vypadá následovně: sem tam úlomek plechu či pohozené žebro trupu, motory pak po zásluze odpočívají hlouběji v zemi. Nejzajímavější z takového pole trosek jsou štítky s výrobními čísly. 

Hledání se neomezuje jen na práci v terénu, ale automaticky si žádá i další čas strávený diskusemi na internetu. Jídelní talíře nakupené vedle počítače dávají tušit, že ani tuto součást své záliby Severák neodbývá. Hledačské weby mu umožňují anonymně se pochlubit s nálezy, podělit se o radost a požádat o radu vojenské historiky nebo numismatiky. 

Severák se ale kromě toho radí i přímo v muzeu v nedalekém Warnsdorfu. 

Pokud jde o strach, Severák pro něj má uděláno. Nebojí se nevybuchlé munice ani balancování na hraně (pravda, podivných) zákonů. Děsí ho snad jen jedna věc – že se v noci připlete do rány myslivci. 

Uprostřed souboje 

S detektorem můžete rekonstruovat postup jednoho nebo více vojáků. Hledači, který na Detektorwebu vystupuje pod přezdívkou JKmineral, se to podařilo. Jeho následující příběh se odehrál letos na jaře v Karpatech.

Opatrně překračujeme desítky starých i nových děr a na povrchu sbíráme stovky rozházených nábojů, vodících kroužků a zbytků světlic.

Další den jdeme táhlým hřebenem na vzdálenou kótu. Hodina chůze – ani signál. Najednou PÍP ! Vystřelená 12,7 mm z ruského kulometu. „Budu mít ještě jednu,“ hlásím a ledabyle zajedu rýčem 20 cm vedle. Okamžitě mě zamrazí – krásnou bronzovou ikonu, která se možná dědí z generace na generaci, jsem naštěstí nepoškodil. Pak si tři hodiny hrajeme na archeology. Sledujeme postup ruského kulometu a na místa nábojnic zatloukáme kolíky. Hoši se drželi dlouhou dobu: 5, 10, někdy i 20 ran, postup o deset – dvacet metrů a pak zase pálit. Do toho se mísí linie mosazných 23 mm z ruských šturmoviků. Nacházíme i 37 mm nábojnice z IL – 10 , nahoře muselo být náckům dost horko. „Mám dvacítku !“ hlásí Bob, takže i Lavočky se přidaly. Stovky nábojnic tokarev ze samopalů necháváme v zemi. Po dvoustech metrech vše končí. Vrchol je již dávno dokonale vysbíraný. Jen Dan má štěstí a přímo na hřebenovce vydoloval z hloubky krásnou carskou přezku. Jo byli tady, nejdřív otcové a pak v roce 45 jejich děti. 
Další dny občas přezka, protikus, zlomená lžíce, sem tam stříbrná desetikopějka … Je nás moc, všude už někdo byl. Za rok raději do Finska nebo na Severní pól!

*pistole, již očividně nepoužitelná, v tomto případě model z období II. světové války

Hledači nechtějí poutat pozornost. Zvuk detektoru proto poslouchají přes sluchátka Foto: Shutterstock

Hrot šipky z kuše, přezky a medailonky patří k lepším z nálezů Foto: Filip Habart