Jste původní profesí novinář. Jaký životní osud vás zavál do Berlína?
Moje žena je Berlíňanka, takže jsme fungovali mezi Prahou a Berlínem. V jednu chvíli došlo na rozhodnutí „Kam teď?“, až nakonec padla volba na Německo. Když jsem sem přišel, neměl jsem úplně pevný plán. Chtěl jsem stále psát pro česká média (psal jsem tehdy pro Reportéra a Respekt) a rozepisoval jsem se i tady, například pro měsíčník Cicero. Pro České centrum jsem zval hosty do diskusí, například Tomáše Halíka, Tomáše Sedláčka… A pak mi tehdejší ředitelka Monika Štěpánová řekla, že pokud s tím chci dál pokračovat, měl bych se přihlásit do výběrového řízení.
To musíte umět dobře plánovat, co všechno musíte stihnout…
Plány jsou fajn, ale mám rád také určitou otevřenost. Kdybych sem šel s naprosto přesným cílem, tak by se to nejspíš vůbec nezrealizovalo. To, že jsem nyní ředitelem Českého centra, nebylo naprogramované, ale přesto to považuju za nejlepší možné řešení, které mi tady vykrystalizovalo. Už od začátku mi přišlo, že tohle centrum má velký potenciál. I když je člověk v cizině, pořád inklinuje ke své vlasti – formuje to tady vaši unikátnost. Konkurovat místnímu novináři nemůžu, ale mám svůj jedinečný příběh, který musím využít.
Jak jste ty svoje čtyři roky na propagaci ČR pojal?
Říkal jsem si, že hlavní smysl Českého centra je představovat Česko jinak, než většina lidí běžně zažívá. Co je pro běžného Němce Česko? Spojení Praha–Berlín se hodně posunulo a je to fajn. Ale Česko nemá žádné jiné přirozené asociace kromě piva, Škodovky a Prahy. Moje ambice byla tedy cíleně pracovat s vědou a inovacemi. Pořádáme zde Czech Inovation Festival, kam přijíždějí vědci a lidé ze start‑upů. Loni jsme představovali virtuální realitu a letos největší vědecký projekt – nejsilnější laser na světě, který je v ELI centru v Dolních Břežanech.
Jak jsou úspěšné vaše jazykové kurzy?
Máme sto studentů. Kupodivu kromě lidí s osobními vazbami na Čechy přibývá stále více lidí, kteří češtinu potřebují kvůli práci.
Vaše centrum má výhodu v tom, že máte k dispozici skoro 280 m2 galerijní plochy.
Ano, v tom jsme opravdu unikátní – včetně naší budovy z roku 1978 navržené architekty Machoninovými. S touto jedinečností musím pracovat. Pořádáme multižánrové akce, koncerty, pódiové diskuse, a hlavně nabízíme výstavní prostor českým umělcům. Máme partnerství s Cenou Jindřicha Chalupeckého.
V poslední době se hodně věnujeme českému tanci a propojujeme umělce s düsseldorfským Tanzmesse. Přivezli jsme také Dejvické divadlo, na nejprestižnější scénu Deutsches Theater. A bylo vyprodáno.
Berlín je brána do kulturního světa. Je tady na čtyři sta čtyřicet galerií… A my našim umělcům pomáháme tuto bránu otvírat, naposledy se to povedlo s výtvarnicí Adélou Součkovou. Berlín je stále svobodné, punkové město, kde můžou umělci tvořit za levné náklady.
Text Barbora Pečová, Danuše Siering Foto Kristýna Strejcovská
