Jste mezinárodně uznávaná módní odbornice a umělkyně etikety, jak vznikla vaše vášeň pro tento obor?
Od čtyř let jsem stála na bruslích. Moje maminka mi pletla kamaše, svetry, háčkovala šaty, haleny, šila mi přenádherné krasobruslařské úbory. Vždy muselo být všechno čisté a nažehlené. Vzpomínám si na své krasobruslařské bledě modré šaty z žabičkované elastické látky a mušelínkové sukýnky se spoustu flitrů. Ty jsem měla nejraději. Měla jsem dlouhé hnědé vlasy až po pás, spletené do copu nebo sepnuté do drdolu a stáhnuté síťkou s perličkami. Myslím, že za všechno může právě moje maminka a krasobruslení. Neustále převlékání na tréninky krasobruslení, baletu, soutěže po celém Československu a Evropě. Když jsem byla v pubertě, bylo mi asi 16 let, ušila jsem si takové širokánské zvonové kalhoty a z Polska jsem si přivezla vysoké bordó boty na platformě. Samozřejmě máma nesměla nic vědět, byla puritánka, měla jsem všechno ukryto u tety, u ní jsem se vždy převlékla, nalíčila, rozpustila vlasy a šla tajně randit. Jednou šla máma po chodníku a já naproti v tom svém hippies outfitu, ale ona mne nepoznala, ufff, jinak by bylo facek. Jsem prototyp jedináčka velmi přísně vychovaného. Za všechno může maminka, tím svým zakazováním a přikazováním. Krasobruslení, později studium, pak samozřejmě moje cestování po světě mne formovalo a já nevědomky sbírala zkušenosti. Pětileté působení asistentky v modelingové agentuře ve Vídni, kde jsem měla možnost být v týmu přípravy módních přehlídek, které připravovala naše agentura. Dokonce jsem měla možnost se zúčastnit jedné přehlídky haute couture Christiana Lacroix, což už něco znamenalo, zejména pro holku z východu, která však měla oko na kompozici a styl. Později jsem pracovala ve Stuttgartu v jedné významné designové agentuře a když jsem přijela do Česka, hodně jsem obchodně cestovala a přitom řídila cestovní a dopravní kanceláře po celé Evropě a měla pod sebou asi 25 kanceláří se sídlem v Londýně. Několik let jsem přednášela na vysokých školách marketing a management cestovního ruchu v Česku, Slovensku a Polsku. Později se k tomu přidal obor Etiketa a Diplomatický protokol.
Mám pocit, že Češi v minulosti zvládali etiketu lépe než dnes, jak to vidíte vy?
Budu citovat z jedné příručky společenské výchovy z roku 1920: „Je dvojí postup ve vyučování bon tonu. Jeden začíná zevně: chůzí, poklonami, salonním tělocvikem, obratným chováním, atd. Druhý způsob začíná z nitra člověka. Vzdělávati se, rozšiřovati svůj duševní obzor, bystřiti soudnost, prohlubovat cit, tříbiti vkus a zjemňovati takt, aby teplo citu a jas mysli prozařovaly každý projev člověka, je nejbezpečnějším základem správného společenského mravu. Jak se projevuje ušlechtilý duch ve společenských stycích? Vzájemnou úctou, vzájemnými ohledy, vzájemnými pozornostmi. Základem ušlechtilého chování je skromnost, prostota, přirozenost, zdrženlivost a bezpečné ovládání svého vlastního já.“ Mí prarodiče i rodiče si prošli světovými válkami. Už nejsou mezi námi. Pravidelně jsme se scházeli v neděli nebo při oslavách narozenin. Na Dušičky se sjela celá rodina, táta měl devět sourozenců, bylo nás někdy i dvacet lidí u stolu. Slavili jsme společně Vánoce, Velikonoce. Narození dítěte byl velký svátek v rodině. Biřmování, maturity, státnice, svatby, oslavy narozenin až po pohřeb. Vždy se našel důvod, proč se sešla celá rodina. Celou duší domácího bontonu, dnes bych řekla „manažerem“, byla maminka. Babička s dědou žili s námi v jednom domě, a pozor, vykali jsme jim. A co se týká oslav u stolu, ty měly také svůj „protokol“. U stolu měla nejvýznamnější místo babička, pak děda, táta a my – děti. Naše místo u stolu bylo dáno naším věkem a samozřejmě holčičky měly přednost před chlapci. Ke stolu se nesmělo bez umytí rukou a běda, kdyby někdo přišel ke stolu v tílku nebo v trenýrkách nebo teplácích, ale to by nikoho ani nenapadlo. Rodinná výchova je základ, nikdy nehoďte flintu do žita nad výchovou svých dětí, ani v jejich pubertě. Až budou mít vaše děti své děti, budou vám blahořečit, že jste k jejich výchově přistupovali zodpovědně.
Během období první republiky byla naše společnost pravděpodobně na vrcholu co do zvládání etikety, bohužel jen velmi krátce…
Období první republiky bylo vyměřeno jen krátkých dvacet let. Avšak z jejího odkazu čerpáme dodnes. Její kultura se promítala nejen do uměleckých děl či architektury, ale i do věcí na první pohled přízemnějších – módy, etikety či stolování. Šlo o období, kdy ženy zastávaly mužská pracovní místa. K tomu se také potřebovaly pohodlněji obléknout, inspirací pro ně byla pánská skříň. Začaly nosit pohodlné kalhoty, šaty se zkracovaly, na korzet se dávno zapomnělo. Žena sekretářka, žena průvodčí, žena právnička, žena lékařka, žena řidička. Žena byla samostatnější, emancipovanější, řídila auto, nosila první náramkové hodinky a začalo se používat slovo „stres“.
Nedávno jsem hovořila o dámě, která žila v meziválečné Praze. Udávala tón módy a stylu, byla skvělou obchodnicí, ano řeč je o Haně Podolské. Obdivuhodná žena, oblékala tehdejší elitu – Olgu Scheinpflugovou, herečku a manželku Karla Čapka,Alici Masarykovou, dceru našeho prvního prezidenta, Hanu Benešovou. Její modely fotografoval sám František Drtikol. V Kristiánovi září Adina Mandlová v róbách právě Hany Podolské. A ještě musím zmínit jednu dámu – Elišku Junkovou, automobilovou závodnici stáje Bugatti. Jedna z průkopnic, která nosila ve své době kalhoty. Kdyby však žila ve Francii, tak až do února 2013 bylo pro francouzskou ženu ve skutečnosti nezákonné nosit cokoli jiného než sukni nebo šaty, ledaže by dotyčná žena „držela v ruce řídítka jízdního kola nebo otěže koně“. Staromódní zákon z roku 1800 požadoval, aby “každá žena, která se chce oblékat jako muž, musí požádat policejní prefekturu o povolení nosit kalhoty.“ Teprve v roce 1909 byly přidány velkorysé výjimky nosit kalhoty, a to při jízdě na kole a na koni. Zákon byl naposledy použit ve třicátých letech, kdy francouzský olympijský výbor svlékl francouzskou atletku Violette Morrisovou ze svých medailí, protože trvala na nošení kalhot. Asi se to nikdy nestalo, ale až do zrušení tohoto směšného zákona v roce 2013 mohla být každá žena v kalhotách teoreticky zatčena a převezena na policejní ředitelství. Počítám, kolikrát jsem riskovala zatčení v Paříži, jsem tam každým rokem.
Měli bychom se v této souvislosti také zmínit o zlínském Tomáši Baťovi. Ten se svým sociálním programem pro dělníky předčil dobu a dodnes je vzorem pro byznysmeny celého světa, ale také byznys vzorem pro jeho podnikovou etiku a etiketu – Etický kodex. Nikdy nepoužil slovo dělník, ale spolupracovník. Prohlašoval: „Jste moji spolupracovníci a mojí povinností je vytvořit vám takové podmínky, abyste si tyto peníze mohli vydělat.“ Mimochodem, Baťa byl čtvrtým nejbohatším člověkem v Československu. Marně hledám u současných byznysmenů podobně vypracovaný sociální program pro své zaměstnance.
Nicméně, pro mne je dosud prvorepublikovou kavárnou Café Louvre na Národní třídě, dříve Ferdinandově třídě, kterou v roce 1902 otevřel Antonín Pelc. Byla mnohem rozlehlejší než dnes a sahala až do Spálené ulice. Pořádaly se zde koncerty, byla zde písárna, telefonní hovorna, jedenáct stolů biliáru, kino, noční bar a vinný sklep. Navštěvoval ji Albert Einstein, Franz Kafka, Jan Zrzavý, Karel Čapek a svou návštěvou poctil kavárnu sám T. G. Masaryk. Vždy mne fascinuje, že na stolku najdu stojánek s pečlivě ostrouhanou tužkou a malinkatým blokem na psaní. V kavárnách se přece vedou debaty a leckdy si potřebujete něco poznačit. Opravdu to tam dýchá historii. Zavřu oči a vidím dámy na odpoledním čaji, v odpoledních vycházkových šatech, jak si mezi sebou povídají, a slyším moji maminku jak říká: „Moje milá, ve společnosti a hlavně u stolu by mělo být devět věcí utajeno: věk, bohatství, rodinné spory, náboženství, zdravotní problémy, milostné záležitosti, dary, čest a hanba.“
Co je naopak největším nešvarem této doby, který degraduje etiketu nejvíce?
Lenost, nevědomost, neúcta k ostatním, nezájem o okolí, nechuť přizpůsobovat se komunitě, ve které se pohybujeme.
Mám pocit, že se současná společnost dostala dávno za hranici slušného chování a vzájemného respektu, proč a jaký očekáváte další vývoj?
Pokud budeme zavaleni strachem z budoucnosti, pokud nebudeme moci pracovat tak, jak chceme, pokud se nebudeme moci osobně setkávat a veškerá naše komunikace s rodinou, přáteli, se svými kolegy se omezí jen na chytré telefony a počítače a my zůstaneme sami se spoustou virtuálních přátel, stanou se z nás roboti. Už nyní vypracovávám pravidla etikety videokonferencí pro jednu společnost. Obávám se, aby virtuální svět spoustě lidí nevytlačil ze života ten skutečný, reálný, kde si lidé podávají ruku a líbají se na přivítanou, vnímají svoji blízkost, cítí nuance pohledů a letmých doteků.
Jaký je váš názor na to, že by se etiketa měla stát součástí školních osnov?
Určitě jsem proti, aby se výuka dobrých mravů, etikety stala jedním z vyučovacích předmětů na základní škole. Žáci by to mohli chápat, že se budou slušně chovat jen v tomto předmětu a ještě za známky. Dobré mravy by se do dětí měly dostávat hned po narození – a to celý den a celou noc. Nejvnímavější věk dítěte pro pochopení, co je to slušnost, je do tří let.
Slyší ještě současná společnost na hodnoty jako je „slušnost“ a „čest“ – a proč tyto pojmy ztrácejí na své hodnotě?
Mnozí lidé považují respektování pravidel etikety za něco nepotřebného, ba dokonce až směšného. Považují nás, kteří se etiketou zabýváme, za přehnané estéty, kteří se pohybují mimo reálný svět. Ve skutečnosti jsou základní pravidla etikety velmi jednoduchá. Jde především o tyto oblasti – kultura řeči, společenská zdvořilost, čistý vzhled a kontrola nad našimi emocemi.
Máte celosvětové souvislosti, jaké národy ve světě zvládají nejlépe společenskou etiketu?
Nedá se říct, který národ nejlépe zvládá společenskou etiketu. Japonci? Rakušané? Thajci? V každém kulturním okruhu je etiketa jiná, vychází z jiných kořenů, někde je to náboženství, jinde hluboká tradice. Uvedu příklady dobrých mravů v jiných zemích, až nám opět dovolí cestovat, určitě nastudujte kulturní zvyklosti země, kterou chcete navštívit. V Koreji, bez ohledu na to, jaký máte hlad, nemůžete začít jíst dříve než nejstarší člověk u stolu. Pokud toto pravidlo porušíte, možná už nebudete zváni. A ještě jedna věc, pokud si chcete dát něco k pití, budete se muset zeptat osoby, která sedí hned vedle vás. Korejci si navzájem plní sklenice. Thajci se téměř vždy usmívají, což dokazuje jejich pozitivní myšlení. Většina lidí však dělá obyčejnou věc, která může okamžitě zničit náladu Thajce. V Thajsku se nemůžete dotknout hlavy druhého člověka ani pohladit dítě po vlasech. Thajci věří, že naše duše sídlí v hlavě. Nebo přinést ve Francii jako dárek kytici lilií či chryzantém je docela faux pas, jsou totiž určeny jen pro pohřeb. Číňané třikrát odmítnou dárek, než ho přijmou. Je to jejich způsob, jak vyjádřit skromnost a dobré mravy. Mimochodem, v Číně můžete lidem darovat cokoli kromě ostrých předmětů, jako jsou nože (znamená to konec vztahu), hodinky (znamenají konec života) a kapesníky (ty jsou předzvěstí pláče na pohřbu).
Jak byste dle vašich slov v jedné větě charakterizovala, co je „etiketa“?
Je to velmi jednoduché – etiketa nás učí, jak se chovat hezky vůči lidem kolem nás.
Mohla byste na závěr uvést několik základních pravidel etikety běžného života?
- Nepokládejte telefon na stůl na veřejnosti. Zbytečně demonstrujete, jak důležitou roli hraje toto zařízení ve vašem životě.
- Nezvěte dívku na rande, pokud jí pak budete celou noc posílat texty ze svého mobilu.
- Muž nikdy nenese kabelku ženy.
- Pokud jdete s někým po ulici a váš společník pozdraví osobu, kterou neznáte, měli byste ji pozdravit také.
- Většina lidí věří, že jediný správný způsob, jak jíst sushi, je používat hůlky. Opravdu záleží jen na Vás, zdali zvolíte hůlky nebo ruce. Muži, na rozdíl od žen, mohou jíst sushi rukama.
- Vaše boty by měly být vždy čisté.
- Pokud vás někdo uráží, nejděte na jeho úroveň. Jen se usmějte a opusťte tuto špatnou společnost.
- Muž by měl vždy chodit po levici ženy. Za první republiky byla pravá strana muže vyhrazena jen pro vdané ženy, dnes to nerozlišujeme.
Více o akcích Nadi Labanové na: labann.cz
