V souvislosti s letošním Frankfurtským knižním veletrhem se mě v Německu stále častěji ptají na nejdůležitější milníky české literatury. Pokusila jsem se je zde stručně a přehledně shrnout pro všechny, které zajímá česká literatura v kontextu její historie i současnosti.
Franz Kafka psal německy, žil v Praze a byl československým občanem. Hrabal psal pod cenzurou, Kundera v exilu. A dnes mladé české autorky píší o historii, paměti a národních mýtech. Co spojuje tyto tak rozdílné literární světy? Možná právě to, že českou literaturu nikdy nebylo možné zcela zavřít do jedné škatulky.
Když se mluví o české literatuře, člověku rychle vytanou na mysli jednotlivá velká jména. Zajímavější však začne být ve chvíli, kdy se zaměříme na období, v nichž získala mimořádný mezinárodní ohlas. Taková období můžeme rozpoznat tři.
Zlaté meziválečné období
Praha byla ve dvacátých a třicátých letech 20. století mimořádným literárním centrem Evropy. Setkávala se zde česká a německy psaná literatura: Jaroslav Hašek, Karel Čapek a Vítězslav Nezval na jedné straně, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel a Max Brod na straně druhé. A mezi nimi Franz Kafka, který se narodil v Praze a strávil zde téměř celý svůj život, psal německy, nejprve byl rakousko-uherským a později československým občanem.
Komu tedy Kafka patří – Němcům, nebo Čechům?
Možná právě v tom spočívá odpověď: Patří oběma a zároveň ani jednomu zcela. Kafka je dítětem německy mluvící Prahy, ale zároveň produktem této jedinečné české, německé, židovské a obecně středoevropské kultury. Dnes patří na Googlu k nejvyhledávanějším literátům na světě. Jeho jméno samo o sobě je statement.
Literární moderna 60. a 70. let
Po druhé světové válce se česká literatura stále více dostává pod tlak politických poměrů. Skutečná literární exploze přichází v šedesátých letech: s Bohumilem Hrabalem, Milanem Kunderou, Václavem Havlem a mnoha dalšími. Po pražském jaru v roce 1968 je tento vývoj násilně přerušen.
Literární krajina se rozděluje na oficiální, zakázanou a exilovou literaturu. Právě v exilu vznikají významná česká díla a nové vazby se zahraničím. Důležitou roli v tom hrálo také Německo – mimo jiné díky Michaelu Krügerovi – který jako ředitel v nakladatelství Carl Hanser zpřístupnil německému publiku řadu českých autorů. Z politického rozdělení tak vznikl zároveň literární most mezi Prahou a Západem. Česká literatura si navzdory cenzuře a exilu našla cestu do světa.
Současná literatura po roce 1989
Třetí období začíná politickou svobodou po roce 1989. Literatura je osvobozena od cenzury a starých ideologických schémat – zdaleka však není osvobozena od konfrontace s historií, pamětí a národními mýty.
Kateřina Tučková, Radka Denemarková a Alice Horáčková představují novou generaci hlasů, které otevírají nová témata a perspektivy a získávají ohlas i v zahraničí. Silná přítomnost ženských hlasů přináší do české literatury nové perspektivy a výraznou literární obnovu.
Další osvobození možná spočívá i v pohledu na vlastní historii: pryč od příliš jednoduchého vyprávění o obětech a vinících. Současná literatura stále více objevuje prostor mezi těmito póly a znovu historii zpochybňuje a promýšlí. Možná právě v tom spočívá nejzajímavější vývoj české literatury dneška: už nemusí dokazovat, kdo ke komu patří. Může se ptát, co všechno se skrývá mezi hranicemi.
Všechny uvedené literární osobnosti jsou součástí naší Knihy o knihách, kterou uvedeme na 78. Mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem.
