Martin Janecký: Foukat sklo tři dny je věčnost

Martin Janecký při práci
Tvoří plastiky, které odporují všedním představám o práci se sklem, a svou techniku zdokonalil tak, že se mu vyrovná jen málokdo. I přes to z Martina Janeckého cítíte respekt k řemeslu i samotnému materiálu, který se podle svých slov snaží zkrotit.

Jeho sochy jsou unikátní nejen technikou tvarování zevnitř žhavé baňky, kterou ovládá jen několik lidí na světě, ale i svou velikostí a povrchovou úpravou, což vás donutí pochybovat, zda se ještě stále díváte na skleněné objekty. Na vlastní oči se o tom můžete přesvědčit na jeho sólové výstavě, která je v současné době k vidění v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze a nese název Martin Janecký: Hvězdáři a jiné studiové práce ze skla. O probíhající výstavě, práci se sklem a tvůrčí inspiraci jsme si s Martinem povídali v jeho pražském studiu, které se ukrývá v překrásné Maltézské zahradě hned za Lennonovou zdí.

Martin Janecký, foto: archiv Martina Janeckého

Ve Vaší tvorbě hraje prim figura, bylo tomu tak vždycky?

Ano, bylo, protože sochařství mě fascinovalo už od dětství, a zároveň jsem vyrůstal ve městě, kde se nedělalo nic jiného než sklo, takže jsem k tomu byl tak trochu předurčený. Když jsem se ve třinácti začal sklu věnovat, modeloval jsem si různé figurky, takže k figurativním motivům jsem měl vždycky vztah. Zároveň mě fascinovali italští umělci, kteří modelovali postavičky z plného skla, což mě inspirovalo a začal jsem se této technice věnovat také. To už je ale dávno, teď se věnuji úplně jinému způsobu zpracování skla.

K modelaci obličejů jsem se dostal proto, že mě vždycky bavilo do skla dostávat výrazy a expresi, aby se plastiky nějak tvářily. To je u skla opravdu těžké, přeci jen je studené a průhledné. Proto své věci schválně dělám neprůhledné, aby výsledek nevypadal úplně jako sklo. K tomu dochází tak, že všechno po dokončení pískuji, protože díky tomu je jemná modelace lépe patrná.

Právě k modelaci obličejů používáte metodu „inside sculpting“. Můžete nám ji trochu přiblížit?

V podstatě to spočívá v tom, že se ze skla vytlačují různé tvary skrz takovou díru v hlavě dané plastiky a předehřívají se různé části, které se zase dál vytlačují. Díky tomu můžu předejít „jizvám“ na povrchu a také můžu mnohem lépe kontrolovat celý proces. Přiznávám, že to je opravdu hodně náročný postup, při kterém pořád musíte něco hlídat. Všechno dělám ručně, nepoužívám žádné formy, ale není to tak, že bych sahal holýma rukama do roztaveného skla – mimochodem s takovou představou už jsem se taky setkal.

Kde čerpáte inspiraci pro své plastiky? A vychází jejich podoba z konkrétních osob?

Vymýšlím si takové svoje imaginární kamarády. Ale jinak bych řekl, že jejich podoba je primárně ovlivněná tím, jak dlouho už se tomu věnuji. Po čase si člověk vytvoří nějaký rukopis a jednotlivá díla jsou si potom ve výsledku docela podobná. Teď se snažím své figury tvořit různě staré, takže moje portfolio začíná být trochu rozmanitější. Když se takovou techniku ale člověk učí, vypadají všechny figury trochu jako bráchové.

S asistentem Kryštofem Kudláčkem Foto: archiv Martina Janeckého

Vaše aktuální výstava v Uměleckoprůmyslové museu je opravdu velkolepá. Jaké období Vaší tvorby zachycuje a čím je podle vás význačná?

Objevují se tam díla za posledního dva a půl roku, tedy od doby, kdy funguje tohle naše nové studio. Zároveň je to moje první muzejní výstava v Čechách. Když jsem si šel prostory muzea poprvé prohlédnout, hodně jsem přemýšlel o jejich velikosti a o tom, jak dělat nějaké monumentální věci, protože ty místnosti jsou opravdu ohromné a já jsem dost limitovaný velikostí toho, co ještě můžu vyrobit a co už ne. Proto jsem se rozhodl udělat dvě tavené plastiky Hvězdářů ve studiu u Zdeňka Lhotského v Pelechově. Proběhlo to tak, že jsme nejprve udělali 3D sken skleněné plastiky, potom ho zvětšili a nakonec odlili, protože jsem chtěl primárně vycházet z věci, kterou jsem skutečně vyrobil, a ne že bych ji nakreslil na počítači nebo to vymodeloval do hlíny.

Mezi nadstandardně velké plastiky, které jsou na výstavě k vidění, patří i dvojice velkých Spáčů, kteří vznikli metodou foukání těl do forem. Na nich jsem pracoval se skvělým sochařem Štěpánem Růžičkou, společně jsme namodelovali do hlíny jednotlivá těla, na to jsme nalepili mnou vymodelovanou hlavu a potom jsme různými kusy látek dodělali drapérii. Z tohoto kusu se následně vytvořila forma, ohřála se hlava, vyfouklo tělo a všechno se spojilo do sebe. Tenhle poměrně složitý proces na výstavě můžete vidět i na videu.

Jak dlouho tyhle velké plastiky vznikají?

Můžou to být dva tři dny, což je u foukaného skla věčnost, když si uvědomíte, že skleničky se foukají tři minuty. A teď si představte, že to někdy praskne!

Foto: archiv Martina Janeckého

Jak jste vlastně přišel na trnité hlavy Hvězdářů?

K tomu se váže hezká historka. Jednou za mnou přišel Petr Nikl, umělec, s nímž jsem často spolupracoval, a na hlavě měl právě takovou čepici s různými trny a mně to přišlo naprosto geniální. Podobné čepice jsem navíc dělal kolem roku 2010 a díky tomuhle impulzu jsem se k tomu teď vrátil. Mám je hodně rád. A Hvězdáři – Starmen jsem je pojmenoval podle písničky Davida Bowieho.

Mě osobně možná nejvíc zaujala část věnovaná cyklu Domovní znamení. Jak jste s nimi začal?

Cyklus vychází z domovních znamení z celé Prahy, kterých je dohromady asi 350 a jsou k vidění zejména na Hradčanech, Malé Straně, Starém Městě a Novém Městě. Vzniklo to díky mému věčnému toulání po Praze a koukání se nejen na chodník, ale i nahoru. Zároveň mě docela překvapilo, kolik lidí mi od zhlédnutí tohoto cyklu volá, aby mi řeklo, že vůbec nevěděli o existenci těchto znamení a teď je díky těm mým poznávají na domech v centru.

Možná prvním impulzem bylo to, že jsem měl hromadu opalinového skla, které jsem si přivezl z New Yorku ze školy, kde jsem učil a říkal jsem si, že z toho jednoho dne něco vyrobím. Na znameních jsem začal pracovat hned na začátku fungování studia, v zimě jsme si vždycky ohřál tři opalinová vejce a z toho jsem modeloval. Je to takový můj vlastní projekt, byl jsem rád, že ho dělám bez asistentů a že ve studiu také můžu být chvíli sám. Nejvíc mě na tom bavilo to tajemství, které se za jednotlivými znameními skrývá a celkově důvod, proč se vlastně používala. V některých je opravdu krásná naivita, takže samotná modelace byla opravdu radost. Nejdřív jsem myslel, že jich udělám dvacet, pak jsem jich udělal šedesát, a nakonec je jich devadesát pět.

Nemáte v plánu je natrvalo instalovat někam, kde budou vidět?

Já bych je moc rád umístil do veřejného prostoru. Není asi reálné, že by si to někdo pověsil do obýváku, přeci jen je na to potřeba zeď o velikosti pět na jeden a půl metru. Ale bylo by fajn je vidět někde venku, aby si to lidé mohli dál prohlížet a potom je poznávat a hledat po Praze.

Foto: archiv Martina Janeckého

Máte mezi exponáty nějakého osobního favorita?

Mám rád všechny, ale ze znamení mám opravdu velkou radost. Je potřeba nezapomínat na to, že se pořád jedná o sklo, takže s tím byla spousta práce, občas něco prasklo, zároveň je na každý kus dělané zvláštní kování. Takže musím říct, že jsem se moc těšil až to uvidím kompletně pohromadě na jedné stěně. Jsem rád za to, jak to jako celek dopadlo.

Říkal jste, že ve studiu tady na Kampě působíte něco přes dva roky – je to opravdu neuvěřitelný prostor. Jak jste se k němu vlastně dostal?

Prostor jsme našli přes kamaráda a ten znal zase jiného kamaráda, který se sem stěhoval. Od roku 1964 do relativně nedávné doby tady byla trafačka, potom se ukázalo, že prostor potřebuje obrovskou rekonstrukci a pro majitele nebylo moc jiných možností než z toho udělat ateliér. Patří to tady řádu Maltézských rytířů, což také mělo vliv na to, jakou funkci může prostor v budoucnu mít. A z nějakého zázračného důvodu nám celý proces včetně jednání s památkáři vycházel. Všichni byli nadšení, že tady vznikne něco, co souvisí s řemeslem, což podle mě na Malou Stranu patří víc než nějaká výrobna trdelníků.

Původně jsem chtěl studio otevřít ve fabrice v Kytlicích, ale to nakonec bohudík nevyšlo. Jednak myslím, že se ukázalo, že ke své práci potřebuji být v Praze a jednak je život moc krátký na to nebýt na Malé Straně.

Pracujete rukama, předpokládám, že se ve studiu někdy zraníte. Co se sklářům v dílně nejčastěji přihodí?

Občas se spálíme, ale to k tomu patří. Pro mě je to rozhodně lepší než se říznout, protože nemám rád krev. Samozřejmě s praxí se člověk spálí méně a méně často, je to spíš z nepozornosti. Ale považuji to za dobré připomenutí, že pracuji s něčím opravdu horkým, na to člověk občas zapomene.

Co pro vás představuje sklo jako materiál?

Je to nezkrotitelná věc, kterou se celý život snažím zkrotit. Mám rád kontrolu a ten fakt, že to není o náhodě. Sklo má některé zavádějící vlastnosti, takže ho chvíli můžete nechat dělat, co chce, a nakonec to i nějak vypadá a je to hezké, ale já jsem trochu control freak a potřebuji to mít tak, jak si to vymyslím. A když to neodpovídá mé představě, docela se vztekám. Pořád mě ale baví sklo objevovat. Občas někde slyším, že ve skle už bylo všechno uděláno, s tím ale nesouhlasím. Já se s tím peru každé ráno úplně stejně, jako když jsem začínal.

Jak vnímáte české sklářství? Myslíte, že je mu v dnešní době věnován dostatek pozornosti?

Celosvětově podle mě panuje trend, kdy se sklo zase pomalu zapojuje do výtvarna a není to jen materiál, který má lidem k něčemu posloužit, aby si měli čím posvítit nebo se z čeho napít. V tom probíhá renesance. Zároveň myslím, že ve školství by se měl víc brát zřetel na řemeslo a neměly by se jen generovat stovky designerů. Sklo je samozřejmě těžká práce, ale zároveň opravdu krásná. Jsme teď trochu ohrožený druh, tak doufám, že nevymřeme.

Máte nějaký sen, kterého byste v práci se sklem chtěl dosáhnout?

Určitě ano. Jen nevím, co to je. Pořád hledám nové postupy a vyvíjím se po řemeslné i výtvarné stránce, což je pro mě hodně propojené. Obě stránky vnímám jako stejně důležité a snažím se ani jednu nezanedbávat. Nestydím se za to, že je moje tvorba založená na mé řemeslné zručnosti a práci.

Výstava Martin Janecký: Hvězdáři a jiné studiové práce ze skla bude v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze k vidění do 11. září 2022.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Do Brna za současným designem a svítícím mrakem

Co všechno je možné udělat pro design? Na to hledá odpověď Moravská galerie v Brně, která po téměř tříleté rekonstrukci znovuotevřela budovu Uměleckoprůmyslového muzea. Nové prostory provází i nový koncept, který napoví, co přesně v expozicích najdete – Art Design Fashion, tedy jména jako je Maxim Velčovský, Liběna Rochová, Jíří Pelcl a mnoho dalších významných současných designérů.
Přečtěte si

V Berlíně je po 50 letech k vidění dílo sochaře Alexandera Caldera

Hned dvě výjimečná díla najednou mohou obdivovat návštěvníci znovuotevřeného berlínského muzea Neue Nationalgalerie. To se po pětileté rekonstrukci vrátilo do původní podoby podle návrhu Mies van der Rohe a vystavuje dílo sochaře Alexandera Caldera úzce spjaté s kynetickým uměním. Sám Calder dodnes platí jako objevitel uměleckého perpetuum mobile.
Přečtěte si

Jakub Hrůša: Dirigent německého orchestru nemůže přejít žádný technický nedostatek. Němci by to vzali jako podfuk

V německých orchestrech nelze přejít žádný technický nedostatek pouhým vyjádřením víry ve zlepšení. Takový domnělý projev velkorysosti Němci vnímají jako podfuk na podstatě toho, proč se všichni sešli. Problém je potřeba vyřešit, zorientoval se v německé povaze už před lety Jakub Hrůša, dnes šéfdirigent Bamberských symfoniků v bavorském Bamberku a hlavní hostující dirigent České filhamonie a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě. Jeho cíl je vždy stejný: vést a inspirovat orchestr k technicky dokonalému výkonu s určitou emoční nadstavbou. Přitom je třeba hledat rovnováhu. Jakmile ji dirigent najde, dochází k vzácné interakci, na níž se napojuje i publikum, popisuje. Bamberští symfonikové pod vedením Jakuba Hrůši zahrají 21. září v Praze na festivalu Dvořákova Praha.

Nejčtenější v kategorii ArtDesign