V roce 2020 bylo 18,4 procenta populace Německa mladší 20 let, 24,6 procenta mezi 20 a 40 lety a 28,4 procenta mezi 40 a 60 lety. Lidé ve věku 60 až 80 let tvořili 21,7 procenta populace a 6,8 procenta ti ještě starší. Z toho bylo 50,7 procent žen a 49,3 procenta mužů.
Stárnoucí populace jako hrozba
Statistiky z roku 2019 uváděly, že celková průměrná délka života je 80,19 let (77,93 let pro muže a 82,58 let pro ženy). O rok dříve byl průměrný věk 44,5 roku. To činí z Německa jednu ze zemí s nejstarší populací na světě.
Německo má chronicky jednu z nejnižších porodností na světě, což patří mezi jeho vůbec nejvážnější problémy a stává se velkou hrozbou pro budoucnost státu. Od roku 1972 počet zemřelých neustále překračoval počet narozených.
Podle odhadů z roku 2011 činila porodnost 1,41 dítěte na ženu či 8,33 narození na 1000 obyvatel, což je jedno z nejnižších čísel na světě. Od roku 2010 je však Německo svědkem zvýšené porodnosti, z velké míry díky růstu počtu přistěhovalců.
Vděčný cíl imigrantů už od konce války
Už před takzvanou migrační krizí, vrcholící v roce 2015, bylo Německo po USA druhým nejčastějším cílem imigrantů na světě.
Kořeny lze nalézt po druhé světové válce. V tehdejším západním Německu byl takzvaný „hospodářský zázrak“ od konce 40. let až po 60. léta podstatně podpořen třemi přistěhovaleckými vlnami, které pomohly zamezit vzrůstajícímu nedostatku pracovních sil.
Nejprve přišlo po druhé světové válce do tří západních okupačních zón asi dvanáct milionů německých uprchlíků a vyhnanců. Poté od vzniku obou německých států v roce 1949 až do postavení berlínské zdi v roce 1961 se z východního Německa do Německa západního přestěhovalo asi 3,1 milionu Němců; opačným směrem to bylo 400 000 lidí.
Od poloviny padesátých let započalo ve velkém rozsahu zaměstnávání cizinců. Nově příchozím pracovníkům, kteří byli najímáni především na základě bilaterálních smluv, se ve veřejných debatách říkalo “hostující dělníci“ (Gastarbeiter). Dohody o náboru pracovních sil uzavřelo západní Německo postupně s Itálií (1955), se Španělskem a Řeckem (1960), s Tureckem (1961), s Portugalskem (1964) a nakonec s Jugoslávií (1968). Další smlouvy byly uzavřeny s Marokem (1963–1966) a s Tuniskem (1965).
Významná turecká menšina
Počet Turků vzrostl z 8 700 v roce 1961 na více než jeden milion v roce 1974. U pracovní migrace předcházely mužské pracovní síly příchodu dalších rodinných příslušníků. V roce 2010 žily v Německu asi 3 miliony Turků.
Při sčítání lidu z roku 2011 byli všichni cizinci a všichni Němci, kteří se přistěhovali do dnešního Německa (po sjednocení) po roce 1955, nebo kteří mají alespoň jednoho z rodičů přistěhovalých po roce 1955, považováni za osoby s migračním původem. Mezi nimi tvořili největší skupinu němečtí repatrianti – lidé, kteří mají německý původ.
Z toho zhruba 4,3 miliónů občanů ze zemí bývalého Sovětského svazu (51 procent) a Polska (34 %). Z ostatních přistěhovalců před začátkem migrační krize přibývali hlavně občané Turecka, dalších států Evropské unie a bývalé Jugoslávie. V letech 1950 až 2002 bylo na vlastní žádost naturalizováno celkem 4,3 milionu lidí, ať už se narodili v zemi, nebo tam dlouhodobě žili.
Migrační vlna
Zásadně situaci změnila takzvaná migrační krize, která vyvrcholila na podzim 2015. Za celý rok tehdy požádalo o azyl přes 440 000 imigrantů.
V roce 2016 už mělo přistěhovalecký původ 22,5 % obyvatel Německa. Ve věkové skupině do 5 let bylo přistěhovaleckého původu 36 % všech dětí v Německu. Počet lidí s kořeny na Blízkém východě se od roku 2011 zvýšil o 51 % a počet lidí s africkými kořeny se zvýšil o 46 % na 740 tisíc. Ve Frankfurtu nad Mohanem tvořili lidé s přistěhovaleckým původem 51,2 % obyvatel. V roce 2018 pobývalo v Německu nelegálně na 230 tisíc migrantů.
V roce 2017 předpověděl Institut německé ekonomiky (IW), že německá populace bude v důsledku imigrace nadále růst a v roce 2035 dosáhne přibližně 83,1 milionu lidí. V roce 2018 německá populace vzrostla o 227 000 obyvatel, čímž se Německo dostalo na hranici 83 milionů. V roce 2019 vzrostl o 147 000 lidí (+ 0,2 %) na 83,2 milionu.
Jak jsou na tom původní menšiny a Češi
Z původních etnických menšin žije dnes v Německu se státním občanstvím až 50 tisíc Dánů, 50 až 60 tisíc Frísů, 60 tisíc Lužických Srbů a asi 70 tisíc Romů.
Českých krajanů v zemi s německým státním občanstvím je podle odhadů zveřejněných českým ministerstvem zahraničí na 50 tisíc, největší část z nich žije v Bavorsku v okolí Mnichova, dále v Porýní-Vestfálsku, menší skupiny pak například v městských aglomeracích Hamburk a Berlín.
Česká krajanská obec v Německu přitom nemá charakter krajanských komunit, jak je známe například z USA nebo z Chorvatska. Většina československé a české emigrace se velice rychle a úspěšně integrovala a asimilovala a nemá tudíž potřebu sdružovat se do krajanských spolků. Malé spolky lokálního dosahu a významu vznikaly pouze v místech větší koncentrace Čechů ve velkých městských aglomeracích (Berlín, Frankfurt, Mnichov, Kolín).
Největší koncentrace Čechů na území SRN byla a je v Bavorsku (Mnichov a okolí), podle odhadu GK až 30 tisíc osob, nejspíš díky kulturnímu zázemí, pracovním příležitostem a stejné či velmi podobné mentalitě. Svoji roli hraje i geografická blízkost ČR a možnost příjmu TV a rozhlasového signálu. Tato oblast vykazuje také největší četnost spolků (SVU Mnichov, TJ Sokol Mnichov, SKV Mnichov, Česká škola bez hranic Mnichov, Klíč Ulm).
K „české účasti“ na německé populaci je dobré podotknout, že podle kvalifikovaného odhadu Eurostatu v roce 2017 v Německu pracovalo 45 988 Čechů, z toho zhruba polovina dojížděla z Čech.
Kde je nejvíc přecpáno?
V Německu nejsou hustě osídlené oblasti (aglomerace) statisticky přesně vymezeny. Existuje 81 velkých měst (s více než 100 tisíci obyvateli), 14 z nich je s více než 500 tisíci obyvateli. Z historických důvodů jsou nejvíce na západě a jihozápadě Německa. Tu je jejich přehled z roku 2019.
