Kongresový sál, nyní tzv. výstavní rotunda Foto: Wikimedia, Indigma
Těžké dědictví 82 tisíc metrů čtverečních
Sto šestnáct let stará budova na náměstí Richarda Wagnera neodkladně potřebuje celkovou sanaci, modernizaci i rozšíření minimálně o třetinu současné plochy. Má nejenom špatnou akustiku, netěsnící střechu, zastaralou jevištní techniku z dob císařství, ale i nevyhovující pracovní podmínky, ba dokonce požární ochranu. Renomovaný kulturní stánek přitom při svém otevření na počátku 20. století patřil mezi nejmodernější v Německu a mohl se pochlubit vytápěním či elektrickým osvětlením. Je docela ironií osudu, že se divadlo přesune zrovna na místo připomínající megalomanské plány Hitlera. Ten se totiž svým způsobem spolupodílel na současném stavu. V roce 1935 nařídil nejenom odstranit prvky secese, ale také přestavět části budovy včetně orchestřiště, což se negativně podepsalo na akustice. Na mnoha místech dodnes nelze hovořit o akustickém požitku.
Variant, kam přemístit veškerou činnost divadla během generální rekonstrukce, která zřejmě potrvá osm až deset let, neměla radnice mnoho. Mimochodem ze stolu smetla návrh postavit na současné adrese novou budovu, což by se ale neobešlo bez zbourání části té současné. Pro torzo Kongresové haly jihovýchodně od centra města hovoří jeho velikost i dobrá dostupnost. Nachází se v obřím areálu na Zeppelinově pláni, kde se v letech 1933 až 1938 konaly masové říšské stranické srazy NSDAP (Reichsparteitage). Samotná impozantní stavba podkovitého tvaru je inspirovaná římským Koloseem a mělo se do ní vejít až padesát tisíc lidí, ke kterým chtěl Hitler promlouvat. Dokončení naštěstí zmařil konec druhé světové války. Z velké části pak byl kolos prázdný, v jedné části vzniklo před více než dvaceti lety Dokumentační centrum areálu říšských sjezdů NSDAP, které ukazuje nacistickou mašinerii v souvislostech. Od roku 1963 tam sídlí Symfonický orchestr, po Státní filharmonii Norimberk druhé významné hudební těleso města.
Impozantní stavba podkovitého tvaru je inspirovaná římským Koloseem Foto: Wikimedia, Buendia22
Nákladné provizorium
Sanace památkově chráněné budovy vnímá radnice jako historický kulturní projekt. Přesná suma nákladů zatím není jasná, podle odhadů půjde o 500, možná až 800 milionů eur, takže město doufá v podporu Svobodného státu Bavorsko. Investice si ale vyžádá také přizpůsobení gigantické nemovitosti divadelnímu a koncertnímu provozu. Uvnitř kolosea budou umístěny zkušebny, kanceláře a technické místnosti, kde přesně ale bude jeviště, není jasné. Buď se bude hrát na vnitřním nádvoří v lehké montovatelné konstrukci nebo mimo torzo, nicméně v jeho blízkosti.
Budoucí, byť jen přechodná adresa Státního divadla rozdělila laickou i odbornou veřejnost na dva tábory. Intendant Jens-Daniel Herzog i umělci jsou podle dosavadních reakcí rádi, že budou mít kde hrát. Ostatně desítky spolupracovníků zejména na volné noze se vzhledem k nekončící pandemii koronaviru a protiepidemickým restrikcím už bezmála dva roky obávají o práci. Někteří zemští politici či historici ale nejsou nadšeni při představě, že si publikum bude na premiéře připíjet sektem na místě zatížené temnou minulostí. Jiní to naopak nepovažují za nevhodné a poukazují na to, že by bylo chybou nechat „výtvory“ nacistů nedotčené a zakonzervovat je. Ostatně na historický kontext upozorňuje v části torza Dokumentační centrum. Na repertoáru by se mohly objevit díla nacisty perzekvovaných autorů či těch, kteří před nimi museli prchnout nebo jimi byli zavražděni. Město se ostatně systematicky věnuje pohnuté minulosti. Mapuje jí například expozice Memorium přímo v justiční budově, ve které se v letech 1945-1946 v hlavní části Norimberských procesů tísnili na lavici obžalovaných exponenti nacistického režimu, ti, kteří neprchli nebo nespáchali sebevraždu. V legendární soudí síni č. 600 se až do roku 2020 konala běžná přelíčení, takže její prohlídku v omezeném čase jste si museli pečlivě naplánovat.
Ačkoli Státní divadlo setrvá v někdejším areálu nacistů jen několik let, město má s prostorem velké plány a chce z něj vytvořit kulturní a kreativní centrum. Uvažuje se dokonce o výstavbě koncertního sálu pro symfonickou hudbu. Hala mistrů pěvců (Meistersingerhalle) v centru města už totiž také nevyhovuje požadavkům špičkového tělesa. Původně sice měla nová koncertní síň vyrůst hned vedle současné síně, ovšem projekt byl uložen k ledu jako příliš nákladný. Faktem je, že Zeppelinova pláň už dávno slouží kultuře, vystupovali tam například Rolling Stones či Bob Dylan, každoročně se tam koná vyhledávaný rockový festival Rock im Park a rozlehlý chátrající prostor je částečně využíván i jako sportoviště.
Debaty kolem stěhování divadla jen potvrzuje, jak citlivé je i v současnosti téma přístupu k architektonickým pozůstatkům nacizmu. Jejich využití je různé. Některé stavby zůstaly ponechány zubu času, jako tzv. vysokozátěžový válec v Berlíně. Více než dvanáctitunová „houba“, jak se jí později říkalo, měla otestovat, zda půda unese plánovaný Vítězní oblouk. Například někdejší čtyři a půl kilometru dlouhý areál Prora na ostrově Rujana, který nacisté naplánovali pro rekreaci dělníků říše, slouží nyní jako hotel i disponuje také luxusními byty a prázdninovými apartmány. V bývalé tzv. Vůdcovské budově v Mnichově sídlí Hudební a divadelní vysoká škola. Například bývalý bunkr z roku 1942 v Berlíně nedaleko Deutsches Theater, který po válce sloužil i jako sklad banánů, je už několik let domovem prestižní soukromé sbírky Boros soudobého umění.
