Jak jste odstartoval svou podnikatelskou kariéru?
Celé to začalo prodejem pohlednic na Staroměstském náměstí. Až po nějaké době jsme do portfolia přidali další produkty jako hry, dárkové předměty nebo elektronickou tužku Kouzelné čtení. Albi se přerodilo úplně přirozeně ze studentské firmy do takové, jako ji znáte dnes.
Vaším podnikatelským vzorem byl váš dědeček, jaká jeho rada či inspirace vás provází celým životem?
Od svého dědy jsem žádnou radu do podnikání nedostal, ale byl mou inspirací a důvodem, proč jsem se do podnikání pustil. Rady pocházejí hlavně od mého podnikatelského idolu Tomáše Bati. Nejčastěji se řídím zprofanovanou zásadou Náš zákazník náš pán – naslouchat mu, být otevřený, přijímat od něj nápady i kritiky. Protože „Náš pán“ v sobě obsahuje i kritiku, která nás posouvá kupředu.
Odešel jste studovat MBA do Pittsburghu, proč právě tam?
Ono to nebylo tak úplně do Pittsburghu, většina studia se odehrávala v Čechách. Právě proto, že už jsem v té době podnikal, potřeboval jsem zůstat tady v Čechách. Program byl speciální tím, že nás učili učitelé z Pittsburghu a část výuky probíhala v USA. Byla to jedna ze škol, která nabízela vysokou úroveň vzdělání a především byla zaměřena na praxi – na vysoké manažery, kteří už mají bohaté pracovní zkušenosti.
Do jaké míry to byla „škola života“? A v čem vás to změnilo?
Ano, do velké míry to pro mě byla škola života. Hodně mě změnila a zásadně posunula ve dvou oborech – ve financích a účetnictví a v neposlední řadě také ve strategii. Zároveň mi dala partu kamarádů, zkušených manažerů, se kterými jsem mohl sdílet řešení problémů ve firmě. Dodnes s některými z nich udržujeme kontakt.
Před šesti lety jste se rozhodl vybudovat síť řemeslných pekáren, proč právě tato sféra?
V Čechách mi chyběla atmosféra německých voňavých pekáren, kde se peče čerstvý chleba přímo před zákazníkem a dáte si u toho dobrou kávu. Místo pro setkávání, které není zaměřené jen na moderní mladé lidi nebo na bohatou klientelu, ale které je tady pro všechny, co mají rádi dobré pečivo.
Co si myslíte o pečivu ze zmrazeného polotovaru, kterým jsou zaplaveny supermarkety?
Myslím si, že se nedá vše házet do jednoho pytle. Pokud je to kvalitní pečivo, kvalitně zpracované, kvalitně zamražené, můžete mít dost dobře kvalitní produkt. Pokud jde o produkt, který byl od začátku připraven z nekvalitních surovin, byl v mrazáku půl roku, pak je jasné, že o kvalitě nemůže být řeč.
Během krize lidé více začali tvořit a mimo jiné také péct z kvásku chleba, o čem to dle vašeho názoru svědčí?
O tom, že jsou Češi šikovní. Že to opravdu dokážeme, spousta národů toto jednoduše neumí, Češi jsou šikovností proslulí. Téměř každá žena umí upéct bábovku, vánočku. To je první věc. Druhá je, že lidé asi chtěli mít doma kvalitní chleba. A také to svědčí o tom, že na to konečně našli čas!
Před dvěma lety jste se pustil do projektu zaměřeného na sportovní módu, co bylo podnětem?
Už delší dobu jsem hledal obory, kam by se Albi mohlo rozrůst a móda byla jedním z nich. Vždycky jsem z ní měl respekt a zároveň mě lákala. A jednoho dne převážila odvaha a inspirace od jedné původně malé značky.
Máte docela rozmanité pole působnosti: dárková přání a společenské hry, řemeslné Antonínovo pekařství a nyní sportovní oblečení, souvisí spolu nějak tyto tři zdánlivě nesouvisející projekty?
Na první pohled to nesouvisí vůbec, na druhý už ano. Co je spojuje je touha najít produkt, který mám rád, ke kterému mám vztah a ambice být v dané oblasti jedničkou. Všechno je to podnikání, není to jako kdybych začal zítra dělat doktora, pořád jde o podobné principy, lze využívat zkušeností. Spousta zkušeností z prodeje chleba je stejná s prodejem sportovního oblečení, ačkoliv to lidem může připadat daleko.
Sbíráte prý staré mapy a zajímá vás astronomie, kde vznikla tato vášeň?
Astronomii už se nevěnuji, ale pořád s láskou koukám na hvězdy a teď to začalo zajímat moje děti. Zrovna nedávno jsem jim ukazoval některé hvězdné objekty, například souhvězdí Andromeda. Taky jsem vždycky rád jezdil prstem po mapě a jednou přišel kamarád, jestli si jednu mapu nechci koupit. Takhle jednoduše to začalo.
Plánujete v tomto směru také nějaký projekt?
Myslíte astronomii a mapy? Ne, neplánuji nic. Ale jak jsem se během léta měl čas koukat na oblohu, říkám si, že se k tomu třeba jednou vrátím.
V loňském roce jste úspěšně dokončil Svatojakubskou pouť, říká se, že většinou po této cestě začne nová životní cesta či alespoň člověku nabídne jiný úhel pohledu na svět, proběhlo něco podobného i ve vašem případě?
Vzhledem k tomu, že jsme šli pouť na etapy a každý rok jsme dokončili určitou část, tak se mi náhled na věci měnil pozvolna. Unikátní pocitem je, že něco dlouho plánujete a poté to opravdu zrealizujete, navíc se skvělým parťákem – celou pouť jsme absolvovali s kamarádem Romanem. Zároveň máte pocit, že má něco zdánlivě konec, ale ve skutečnosti nemá. Došli jsme sice do cíle, ale stále hledáme nové obzory…
V roce 2019 jste zvládl vydat knihu Můj svět je chléb a hry, nechybí tam ještě slovo „pohyb“ či to bude hrát roli ve vaší další knize, chystá se?
Kinoko (nejnovější projekt Antonína Kokeše – značka sportovní módy, pozn.red.) se tenkrát rodilo. Ono tam už vlastně trochu je. Původně jsem plány na další knihu neměl. Když jsem ji dokončil, řekl jsem si, že už žádnou psát nebudu. Ale když teď něco zajímavého prožívám, přiznávám, že myslím na to, že bych si měl zapisovat zážitky pro další knihu. Ale ukáže se, co dál. První kniha mi dala hodně zabrat.
Věnujete se také neziskovému sektoru, co je nyní nejaktuálnější aktivitou?
Jsou to dva velké projekty, kterým se věnuji. Projekt Čistá duše organizujeme ve spolupráci s organizací Green Doors. Není to jen o podpoře projektu, ale také o práci na kampani, která má za cíl destigmatizovat osoby s duševním onemocněním a získat finance. Druhý velký projekt je program MŮŽEŠ PODNIKAT, kde jsem členem poradního výboru a jedním z přednášejících. Cílem je sdílet zkušenosti se středoškoláky na gymnáziích. Vyprávíme naše příběhy a snažíme se inspirovat studenty, aby jednou byli odvážní.
Co byste si nyní pro společnost nejvíc přál?
Dlouho jsem byl přesvědčený, že se společnost poměrně stará o přírodu. Poslední roky ale vnímám, jak jsou zdevastované české lesy nebo světová moře, vidím, jak je drancujeme. Procházka českým lesem je skoro utrpením. Koupeme se v mořích mezi plasty – to jsme v Thajsku zažili na vlastní kůži. Přál bych si proto, aby se lidi zamysleli nad tím, co můžou udělat pro to, aby tolik neničili přírodu v blízkém a vzdáleném okolí.
