Příběh fotografie, díl VII. – Portrét jako okno do duše

Portrét ve fotografii je velké téma a hraje v jejích dějinách zásadní roli. Cílem je, aby fotografie zobrazila podobu, osobitost nebo náladu portrétovaného.

Od pradávna se mění důvody, proč člověk portrét vůbec tvoří. Portrétní snímek je nedílnou součástí fotografické tvorby od jejího úplného počátku. První portrét vznikl hned tři měsíce po jejím předání lidstvu v srpnu 1839. Záhy se objevila první teorie portrétu – Marcus Aurelius Root ji založil na mystickém díle Emanuela Swedenborga a anatomických studiích Charlese Bella. Zdůrazňoval jí, že portrét je špatný, pokud neukazuje duši zobrazeného. Bostonský daguerrotypista Alber Sands Southworth v roce 1871 tento koncept „interpretativního“ portrétu ještě rozšířil: požadoval, aby byl charakter člověka patrný hned při prvním pohledu na fotografii. Tento koncept fotografického portrétu dominoval po celé 19. století a rozšířil se i do století 20. (ještě v roce 1939 tvrdil Edward Weston, že fotografie má proniknout pod povrch svého objektu a rozeznat moment, kdy tvář je bez masky a odhaluje vnitřní já). 

Okamžitě byly odhaleny možnosti fotografické techniky a nedlouho na to začaly vznikat specializované portrétní fotografické ateliéry. Jako první byl otevřen v roce 1840 Alexandrem Wolcottem ateliér v USA a v roce 1841 Richardem Beardem první evropský ateliér v Londýně. Vznikající fotografické ateliéry zásadně ovlivnily dostupnost portrétních snímků. Jejich pořizovací cena byla nižší než portréty malované a mohla si je tedy dovolit i střední třída. Ve fotografování portrétní žánr přebírá dominantní postavení.  Fotografie v této době měla tendenci malbu zcela vytlačit. Fotoportrét získal velmi rychle mnoho podob. Fotografovaly se oficiální a konvenční portréty na objednávku, intimní portréty aktu, erotické, pornografické portréty, obrazy známých osobností – intelektuálů, umělců, sociální portréty, dokumentární, vědecké i klasické rodinné portréty, svatební fotografie, portréty dětí a samozřejmě také autoportréty. Portrétní fotografie sloužila také jako předloha pro malíře. V 19. století se stal nejpopulárnějším typem fotografie tzv. carte de visite.

Na přelomu 19. a 20. století se původní kritéria a významy portrétu vytrácejí a utvářejí se nová. Třeba podoba s modelem přestala být důležitá a ve 20. století ztratila svůj význam úplně. Úkolem se stal náhled do nitra umělcova či modelu, zkoumání vizuálních či optických jevů, nebo jen tvorba zajímavého obrazu bez jakéhokoliv ohledu na realitu. Od druhé poloviny 20. století až dodnes je postavení portrétu velmi nejednoznačné. 

Čím vice sleduji vyumělkované či až nepřirozeně nainsecované portréty dnešní doby, tím více a ráda se vracím do těchto dob minulých.

Listování starými fotografickými časopisy mě vždy přivede na myšlenku opět vkročit zpět do analogové fotografie či historických fotografických technik a ponořit se do duše portrétovaných.

Alespoň trochu přiblížit téma portrétu ve fotografii mě napadlo v souvislosti s dnešní dobou a situací, kdy potkáváte lidi zahalené do roušek. Kolik nám toho řekne jen samotný pohled očí, aniž bychom viděli celou tvář.

Fotografie, které zde uvádím, jsou příklady portrétů, které ve mě budí silné emoce právě především díky pohledu portrétovaných.

Tyto fotografie byly uveřejněny v sedmdesátých letech v odborné revue Fotografie a jejich autory jsou Hans Geddy, Abran Šterenberg, Jan Krejcberg, Gweslan C.Lloyd, Alexander M. Rodčenko a Svatopluk Sova.

Další díly seriálu Příběh fotografie najdete tady.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Horní Franky otevřely zvláštní koncertní sál. Je v podzemí jako bunkr a zdobí jej plastika s motivem exploze

V historické vile hudebního centra Haus Marteau v hornofranckém Lichtenbergu se letos na podzim otevřel podzemní koncertní sál a zkušebna. Nepojme sice ani stovku návštěvníků, svým architektonickým ztvárněním však předčí mnohé výrazně větší sály nejen v Německu. Nejvíc se vymyká paradoxně tím, že je zvenku v podstatě nepostřehnutelný.
Přečtěte si

Česko se na rozdíl od bývalé NDR nevylidňuje. Má však podobné problémy jako SRN

Zwickau znal před pár desítkami let každý, kdo uměl najít tehdejší Německou demokratickou republiku na mapě. Tehdy víc než stodvacetitisícové město bylo totiž proslavené jako jedno ze dvou center východoněmeckého automobilového průmyslu. Město, kde se vyráběly slavné trabanty, lidová bakelitová vozítka, která měla sice mnoho odpůrců, ale jež jsou dodnes symbolem své doby.

Nejčtenější v kategorii ArtDesign