Tomáš Motl byl u zrodu týdeníku Reflex, v němž působil jako redaktor kulturní rubriky. Ve společnosti Febio pracoval jako šéfdramaturg, pod jeho vedením zde postupně vznikly například cykly GEN, Jak se žije a Cestománie. Podílel se na vzniku internetového portálu televize NOVA tn.cz a následně působil i ve zpravodajské televizi Z1, mimo jiné v pozici vedoucího projektu a hlavního editora talk show Interview Z1. Rovněž stál u zrodu internetové verze měsíčníku National Geographic, kde zastával místo šéfeditora portálu National Geographic Česko on-line. V roce 2013 se stal výkonným ředitelem nového kulturního kanálu ČT art, o dva roky později se stal ředitelem Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha pořádaného Českou televizí.
Málem mi došel dech, než jsem váš profesní životopis dočetla do konce. Říkám si, tady chybí už jen post ministra kultury!
Ježíšmarjá, jen to ne!
Tak co třeba ředitel francouzsko-německé televizní stanice Arte?
Ano, to už by bylo lepší (smích).

Kolik let vaší kariéry jsem několika větami na začátku shrnula?
V duchu jsem si to přepočítal, je to dobrých třicet let. Strašné!
Celý život se točíte kolem kultury. Musí mít člověk vášeň pro umění takzvaně v krvi, aby mohl dělat vše, co jsem zde vyjmenovala, anebo je důležité být hlavně dobrý manažer?
Záleží na tom, kde zrovna působíte. V České televizi je moje práce hlavně manažerská, v Reflexu nebo třeba ve Febiu jsem řešil redakční nebo dramaturgicko-produkční věci. Jednoduše řečeno, dělal jsem to, co zrovna daný post vyžadoval. A že to vždy bylo něco kolem kultury, tak k ní nějaký vztah mít musím. Ale fakt, že šéfuju televiznímu kanálu, automaticky neznamená, že musím být zarytý fanoušek a vědět o všem, co se kde v kultuře šustne. To ani nejde. Tady především musím vědět, jak funguje televize a jak se skládá program. Oproti tomu na úplném začátku, kdy jsem pracoval v Reflexu, jsem byl hlavně nadšený, že tam vůbec jsem. A jsem tomu rád dodnes. Byly to rané devadesátky, euforická doba, v mnohém odlišná ode dneška.
V čem hlavně?
Umíte si představit, že bychom dnes vysílali třeba Českou sodu s jejími pracími prášky Árijec a podobně? I ve Febiu vznikaly věci, které bychom dnes mohli točit těžko a v televizi se na ně dívalo tolik lidí, kolik jich dneska nemáme šanci oslovit.

Když jsme si spolu nedávno povídali o umění při kávě, shodli jsme se, že řeči typu ´kultura musí především vychovávat´ jsou nesmysl a klišé. Vychovávat mají především rodiče. Jakou roli byste tedy kultuře přisoudil? Pokud ovšem vůbec nějakou.
V mém pojetí má člověka kultivovat a zároveň bavit. Tím nemyslím prvoplánovou legraci, ale aby netrpěla fádností, jednotvárností. Nudná kultura by asi nikoho nezajímala. Jinak vám ale žádnou definici neřeknu. Protože v okamžiku, kdy začnete něco definovat, zjistíte, že to stejně neplatí. Navíc kultura je úzce spjatá s individuálním vkusem. A to je něco, co nikdo není schopen pojmenovat univerzálně. Můžete nabídnout něco, co bude jednoho obrovsky bavit, zatímco druhý to celé odzívá a třetí si zanadává. Proto je velmi důležité znát své publikum. Někdo může oslovovat mainstream, jiný zase úzkou komunitu lidí s velmi vyhraněným vkusem. Proto nelze říci jednou větou, co by kultura měla splňovat. Je toho fakt hodně. Ale právě tahle pestrost dělá kulturu přitažlivou a zajímavou skoro pro každého.
Kromě toho, že kultura dokáže bavit, umí i slušně vydělávat. Narážím na březnový Koncert pro Ukrajinu na Václavském náměstí, který uspořádala a vysílala Česká televize. Pojďme si ještě jednou říci tu hezkou sumu: na dárcovských SMS vydělal 22,5 milionu korun, na účet Člověka v tísni dorazilo díky přímému přenosu, kde vystoupila řada muzikantů a jiných osobností z oblasti kultury dalších 158 milionů. Koncert se konal prvního března, tedy týden poté, co Rusko napadlo Ukrajinu. Jak dlouho by trvala příprava takové megaakce za normálních okolností?
To bychom se bavili o týdnech, možná i měsících příprav. Tady to byly hodiny. Byl jsem zrovna lyžovat v Německu, když jsem se ráno o napadení Ukrajiny dočetl na webu. Říkám si, to je hodně špatný, měli bychom v televizi něco udělat. Protože v těchto chvílích to tak vždycky je, vzpomeňte si třeba na pomoc postiženým tornádem. Mám vizuální paměť, takže přesně vidím, jak si v tom Německu v deset dopoledne obouvám přezkáče na otevřeném kufru auta a najednou zvoní telefon.

Foto: Zdeněk Lhoták
Nechte mě hádat. Volal generální ředitel České televize Petr Dvořák s tím, ať se koukáte vrátit do Prahy.
Máte pravdu, ale jen napůl. Ředitel opravdu volal. Ale vracet jsem se nemusel, dneska se dá hodně věcí vyřešit na dálku. „Co uděláme k té Ukrajině?“ ptá se mě Petr Dvořák. Už na to myslím od rána, povídám mu. A jak jsme domluvili, hned jsem telefonoval dál, konkrétně Davidu Gaydečkovi, šéfovi a organizátorovi hudebního festivalu Metronome, který má s pořádáním velkoakcí obrovské zkušenosti. Ten byl shodou okolností na magistrátu, kde řešili nějaké peníze. Normálně by mi to tedy nevzal, ale protože měli zrovna přestávku v jednání, telefon zvedl. To jsou takové ty drobné šťastné náhody. Hned po Davidovi jsem volal zpět do televize, kolo se roztočilo. A rychle taky bylo rozhodnuto, že pokud se má zasáhnout co nejvíce lidí a vybrat balík, musí se to vysílat na ČT 1. Ale abych to zkrátil. Původní plán byl zorganizovat koncert na víkend. Ale David Gaydečka správně oponoval, hele, kapely mají většinou na víkendy nasmlouvaná vystoupení, všední den bude lepší. I tak to bylo strašně narychlo, na druhou stranu, když je to pro dobrou věc, všechno jde lépe. Najednou se totiž nebavíte o penězích, ale jen o tom, jestli někdo má nebo nemá čas.
Účinkující ale potřebují techniku, prostor, kde se koncert odehraje. Zabrat polovinu Václavského náměstí asi nejde jen tak.
V Praze existuje vyhláška, že žádáte-li o zábor místa pro natáčení, musíte tuhle informaci nejdřív umístit na úřední vývěsku. Od této chvíle do povolení záboru musí uběhnout tuším nějakých sedm či deset dní. Přes tohle vlak nejede.
Co přes to tedy v březnu jelo, když ne vlak?
Když jde o dobrou věc, dokážou se domluvit i úředníci. Anebo se dají hledat jiné cesty, které rozumní lidé nejen v úřadech v podobných chvílích jistě pochopí a podpoří. Třeba nahlásit demonstraci s technickým zázemím na podporu čehokoliv. Tam tak dlouhé lhůty potřeba nejsou.
Má vůbec cenu se v takovém fofru pokoušet o dramaturgii? Nebo je to padni, komu padni, kdo má čas, ten přijde?
Musíte se o to pokusit. Pořád je třeba myslet na to, o co jde a pro koho se vysílá. Že jsme na programu číslo jedna, tedy změřenému na celou rodinu, a že musíme vybrat co nejvíce peněz. Abychom toho docílili, potřebovali jsme, aby koncert sledovalo maximum diváků. Tomu je třeba přizpůsobit skladbu účinkujících. Alternativní kapely by asi nezabraly, dramaturgie musela mířit na většinového diváka. Plus ještě na toho, kdo je ochoten a schopen poslat peníze. Mnoho muzikantů jsme proto tedy neoslovili. Někteří se ozývali sami, museli jsme je s díky odmítat.
V té době se takových charitativních akcí vyrojila spousta, předpokládám, že žádostí vysílat je v televizi přibylo. Jak vyhodnocujete, do čeho se má nebo nemá smysl pouštět?
Máte pravdu, v souvislosti s Ukrajinou se vyrojilo mnoho projektů, každý měl nápad, každý chtěl něco odvysílat, každý chtěl pomoci. Ale museli jsme odmítat, což není jednoduché a už vůbec ne příjemné, když je to pro dobrou věc. Ale televize nemůže měnit program každou chvíli a donekonečna, musí vysílat i to, co má připravené, natočené, nakoupené. Naše pořady něco stojí, nemůžeme je nechat ležet. Podobné to bylo i v době covidu. Tehdy se úplně zastavila kultura a my jsme čelili obrovskému tlaku, že máme stopnout program a streamovat všechna ta vystoupení z garáží či obýváků, protože divadla a sály byly zavřené. Jenže tohle je úkol pro sociální média. A nutno říci, že se příležitosti chopila skvěle. My jsme i v době covidové chtěli zůstat u toho, co je naším úkolem a co dobře umíme.
A to je?
Nabízet profesionální kvalitu profesionálně provedenou. Což byly například přenosy z Národního divadla a koncerty České filharmonie z Rudolfina. Na několik kamer, s kvalitní technikou a kvalitním repertoárem. Tak často vznikly pořady, které mají obrovský potenciál pro to, je reprízovat. Mimochodem, i to je pro nás důležitá veličina. Jednorázové projekty jsou nejdražší. Proto se nezdráháme často udělat dražší produkci, ale s tím, že budeme dílo mnohokrát reprízovat. Všichni známe pořekadlo Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci. A já jsem přesvědčen, že většina našich ,covidových´ představení takový reprízový potenciál má. Přestože tam sedí publikum v rouškách nebo tam dokonce není vůbec.
Jako každá televize i vy pracujete s nějakým rozpočtem. Co by na tu sumu říkal váš kolega z již zmiňovaného kanálu Arte?
Nejdřív by asi nevěřil, pak by se smál a poté by možná smekl. Rychlým výpočtem se dá zjistit, že za náš roční rozpočet, který je asi stokrát menší než jejich, by při nezměněném tempu vystačili s penězi jen do odpoledne 4. ledna, pak by museli televizi vypnout. Ale vážně, tyhle dva kanály se nedají moc srovnávat. Arte, které pokrývá nesrovnatelně větší teritorium francouzsky a německy mluvících zemí, je něco mezi naším ČT art a ČT 2. Vysílají mnoho politických pořadů, cestopisů, dokonce i nějaké kuchařské pořady. My děláme jenom kulturu a vysíláme jen část dne. Ale i tak je patrno, jak omezené prostředky máme. Když se mě kolegové z Arte ptali, kolik peněz máme na výrobu jednoho dokumentu a já jim to řekl, tak odpověděli: „My se neptáme na pořízení titulků, ale na celý pořad.“ Ale tohle všechno je dáno tím, že Francie a Německo jsou obrovské trhy, kde se točí úplně jiné peníze. Já vždycky říkám, víte, my tady řídíme embéčko, ale tváříme se a vypadá to, že se vezeme v Mercedesu.
Jak tohle dokážete?
V Česku je levnější výroba. Od scenáristy, režiséra až po technické profese pracují všichni za menší peníze než třeba v Německu. Vysílání rovněž můžeme zlevňovat tím, že kombinujeme původní tvorbu s archivem – i když ani ten není zadarmo. No a třetí pilíř jsou akvizice, tedy domácí, ale hlavně zahraniční nákupy. To je velmi důležitý segment vysílání kanálu ČT art. Tvoří až jednu třetinu programu a je vlastně velmi levný. Kdybychom chtěli natočit nějakou superstar s celým orchestrem a vším, co ke koncertu patří, zaplatili bychom nejméně milion. Ten samý koncert, která ta samá star odzpívala den předem v Mnichově, koupíme za dva tisíce euro. To je obrovský rozdíl, přičemž efekt je téměř stejný. Tímto způsobem si za poměrně malé peníze pořizujeme exkluzivní pořady s možností je během dvou let třeba dvakrát odvysílat. Koncerty rockových kapel, přenosy z La Scaly, dokumenty z BBC, Arte a tak podobně zvyšují kvalitu i prestiž programu, zároveň ale snižují cenu vysílání.
Když už jste zmínil operu a rock – jak sestavujete program, abyste uspokojili co nejširší publikum? Vždyť to už je samo o sobě omezené žánrem, který vysíláte.
Zaujmout všechny nejde, o tom jsem mluvil už na začátku. Skvělý seriál o historii punku v Americe se nejspíš nebude líbit těm, kteří se těší na klasický balet. Vždycky si někdo bude myslet, že jeho oblíbeného žánru vysíláme málo. S tím jsem se setkával hlavně na začátku vysílání kanálu ČT art, kdy lidé říkali, je to bezvadný, ale děláte málo opery. Je to bezvadný, ale děláte málo divadla. Je to bezvadný, ale děláte málo výtvarného umění. Co s tím? Vytváříme schéma tak, jak jsou rozdělené skupiny diváků. Čili aby v určitém dni na sebe pořady navazovaly tím, že míří na podobné publikum. Na ČT art je třeba pátek rockový, klasická hudba a opera jsou v pondělí, čtvrtek je filmový. V televizi je totiž nejhorší vysílat po sobě něco z absolutně opačného spektra zájmu.
Aha, proto já si vždycky říkám, pane jo, dneska jsou všechny pořady zajímavé, zato zítra není na co koukat. Ale máte nějaký pořad, o kterém víte, že zabere spolehlivě na co nejširší publikum? My, novináři, to známe dobře: jsou články, které budou lidé číst vždycky, byť potisící, no a pak píšeme takové, které si přečte možná méně lidí, ale víme, že jsou pro pestrost a vyváženost důležité. Jak to máte v televizi?
Říkáme z legrace, když klesne sledovanost, tak nasadíme Sluhu dvou pánů. Miroslav Donutil potěší vždycky. Ale vážně, jsou stálice, které prostě fungují. Spolehnout se můžeme třeba i na divadelní představení Hrdý Budžes. Zaberou i muzikály. Ale to je normální, televize nikde na světě nefunguje tak, že by vysílala jen specifické a výlučné věci, vždycky bude stavět i na ověřených programech. Divák je nostalgický a konzervativní, takže slyší na zvučná jména, velké kapely. Když jsme nabídli narozeninový koncert pěvce Plácida Dominga, byl velmi sledovaný. Tak to prostě je. Osobnosti fungují všude na světě.
Sluhu dvou pánů už v Národním divadle neuvidíme, tak se k němu diváci rádi vrátí aspoň v televizi. Ale co jiná představení? Nemají divadla strach, že jim televizní přenos odvede diváky z hlediště?
Mají. A my jim pořád trpělivě vysvětlujeme, že to je přesně naopak. V okamžiku, kdy odvysíláme představení v televizi, zvedne se o něj zájem. Přesto nám nevěří, říkají, počkejte, až bude derniéra. My je přesvědčujeme, neblbněte, jste sami proti sobě. Měli jsme případy, kdy se počítalo s derniérou, ale nakonec se díky vysílání v televizi hrálo v divadle třeba ještě o rok déle. Lidi prostě chtěli vidět hru naživo. Mimochodem, divadlo je jeden z nejtěžších žánrů pro přenesení do televize. Filtr obrazovky je neúprosný, emoce kontaktu tam úplně chybí, musíte to dotáhnut něčím jiným. Navíc je velmi těžké vybrat správné představení, v České republice je za rok snad devět set premiér a my máme peníze na nějakých deset.
ČT art se na jednom kanále střídá s Déčkem neboli vysíláním pro děti. Jak tohle vzniklo?
Když nastupoval nynější ředitel Petr Dvořák do funkce, což bylo v roce 2011, měl ve svém projektu vznik dětského kanálu. Bylo tedy jasné, že bude. K tomu se ale řešilo, čím vyplnit čas, kdy děti pošleme v osm hodin spát. Vysílat pro teenagery nemělo cenu, protože ti se na televizi nedívají nikde na světě. Navíc třeba dvojka vysílá zajímavé pořady, které dokážou mladší publikum eventuelně přitáhnout. Pořád si s tím všichni lámali hlavu. Stejně jsme si lámali hlavu i my na dvojce, kde jsem tehdy působil. Co uděláme s kulturou? Byla to taková popelka zařazovaná do nočních hodin. Vysílali jsme ji až po historických dokumentech, válečných filmech, sportu a tak podobně…
Něco ve stylu, když už to musí být, tak to někam šoupneme…
Tak nějak. Ale to se nám nelíbilo, pořád jsme přemýšleli, jak s kulturou na dvojce naložit lépe. Tehdy jsem dokonce dostal za úkol vypracovat analýzu či návrh, co s tím. Snažil jsem se něco vymyslet, ale pořád jsem někde uvnitř cítil, že všechno, co navrhuji, je nesmysl. Tak jsem na konec elaborátu dal větu, že pokud nebude mít kultura svůj samostatný prostor, pořád to budeme jen kašírovat. No a pak někdejší finanční ředitel přišel s nápadem dát na kanál s Déčkem kulturu a tehdy se to nějak spojilo.
Takže jedna věta z vás udělala ředitele?
Těžko říct, zda to bylo zrovna tohle, ale fakt je, že rozjet ČT art jsem za úkol dostal. Problém ale byl, že se to všechno spojilo pouhých pár měsíců před začátkem vysílání. To byla až absurdně krátká doba, takhle se to neděje nikde ve světě. Vymysleli jsme nějaké schéma, z něj zbylo asi sedmdesát procent, protože teprve ostrý provoz ukázal, co funguje a co ne. Padaly různé nápady, třeba že každý den bude věnován jinému žánru kultury. Já jsem říkal super, ale co když bude hudbě vyhrazeno úterý a zahájení Pražského jara vyjde na pátek? To půjdeme za ředitelem a řekneme, aby začali o tři dny dřív? No ale nějak jsme to postavili, i když jsme si zpočátku museli půjčovat věci určené původně pro dvojku. Teprve někdy od roku 2015 ČT art vysílá to, co bylo primárně vytvořeno z jeho rozpočtu a pro něj, nepočítám-li kulturní zprávy či publicistiku.. Před tím to byl docela slepenec. Pamatuji si, že jsme vysílali asi týden a už začaly vycházet kritiky, co tam všechno chybí a jak bychom to měli dělat jinak a lépe.
Měl jste chuť kritiky vyvracet, odpovídat na ně?
Zpočátku možná ano, ale pak jsem si řekl, že je to stejně zbytečné, že ukáže čas. A zdá se, že opravdu ukázal.