🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Russische Kriegsverbrechen anklagen
Již více než po dobu sedmi měsíců nás dennodenně zaplavuje válečné zpravodajství u ukrajinských oblastí, které si chtějí přisvojit ruští agresoři – nejprve formou „blitzkriegu“, později vyčerpávající válkou. Není rozhodující, zda nás tyto zprávy deprimují nebo plní nadějí, jedno mají společné: a to je horor, který s sebou válka přináší, stejně jako hrůzné potvrzení skutečnosti, že i po desetiletí vyrovnávání se s poválečnou minulostí v Evropě, stále žijí na tomto kontinentu lidé, v tomto případě Rusové, kteří jsou ochotni páchat hrůzné válečné činy. Je těžké nebýt zděšen, i když by člověk spíše měl počítat se vším.
Člověk je stále konfrontován se situacemi, když válčící strana slibuje shromážděným občanům, že se jim nic nestane a že ti, kteří si přejí zůstat, klidně mohou, a ti, kteří chtějí odjet, tak jim v tom nebude bráněno. Prý se připraví i dostatek autobusů a nákladních vozů. Nicméně další den začnou popravy. Tak to bylo nejen v Izjumu, Buči či Mariupolu, ten strašný scénář pochází již z Bosny. V případě Srebrenci Srbové zastřelili osm tisíc bosenských muslimů, muže a chlapce od 12 do 77 let. Tehdy se jednalo o nejhorší masakr v Evropě od druhé světové války. To, že ruské masakry na Ukrajině nám tyto hrůzy připomínají, nesmí znamenat, že si na ně zvykneme. Naopak! Apel na nás všechny musí být, že musíme podniknout všechno, co je v našich silách, aby se začarovaných kruh těchto hrůz podařilo prolomit a aby tento horor co nejrychleji skončil.
Reminiscence se Srebrenicí přináší všem těm hrůzám navzdory ovšem i něco povzbudivého. Neboť světovému společenství se podařilo – jakmile válka v Bosně skončila – válečné zločince obžalovat a přivést je před Mezinárodní trestní dvůr v Haagu. Bylo by samo sebou lepší, kdyby se světovému společenství podařilo spáchání těch hrůzných zločinů předejít, avšak i opožděná spravedlnost je lepší než vůbec žádná. Navíc zajištění základní spravedlnosti je předpokladem pro zajištění trvalejšího poválečného mírového uspořádání a to jak pro státy, tak i pro jejich občany. Toto poučení platilo po druhé světové válce a toto poučení musíme – jak je vidět právě na příkladu Ruska – i do budoucnosti. Žádné falešné ohledy či dokonce pohodlnost nás nesmí přimět k tomu, abychom na toto poučení rezignovali. Temné síly z minulosti – stejně tak jako ohavná nostalgie po Sovětském svazu a s ním spojená imperialistická touha po moci, jak nám ji předvádí Vladimír Putin a současná ruská elita – se nedají kultivovat či alespoň zastavit laskavými domluvami. Trestní dvůr je nezbytností, aby bylo možné zraněný pocit spravedlnosti postupně ozdravit. A pokud by to patřičnému potrestání napomohlo, potom bychom neměli mít strach ani ze zřízení speciálního tribunálu pro potrestání ruských zločinů. Ostatně, i spolkový prezident Frank Walter Steinmeier našel pro tuto situaci vhodná slova při nedávném shromáždění Ekumenické rady: „Plošné bombardování a cílené útoky na civilní cíle, na byty, na nemocnice, na obchodní střediska, na nádraží a na veřejná prostranství, to jsou zločiny, k nimž dnes dochází před očima celého světa: o nich se nesmí zde a nyní mlčet. Musíme je pojmenovat – ano, a musíme je obžalovat.“ Ukrajinští mrtví nás k tomu zavazují.
Jde přitom rovněž i o vybudování základů, na kterých bude stát budoucí vztah mezi EU a Ruskem. Ač je v současnou dobu zcela nepředstavitelné, že bychom se měli s ruským vedením znovu posadit k jednacímu stolu, je třeba zůstat realisty. Rusko z Evropy a tudíž i našeho sousedství nezmizí. A bylo by i špatné z něj udělat věčného vyvrhele. I zde je třeba se poučit z historie. Jak ale vztah mezi Ruskem a EU bude vypadat, to bude z větší míry záležet na samotném Rusku: jak se Rusko se svoji minulosti, se svými válečnými zločiny a se svými válečnými zločinci vyrovná. Přivést tyto zločince do Haagu a umožnit jim spravedlivý proces, by nebyl v té situaci jen důležitý test vzájemné důvěry, to by byl i důležitý příspěvek k obnovení skutečného i mentálního míru v Evropě. Podle ochoty Ruska tento příspěvek vykonat musíme Rusko v budoucnu hodnotit. To dlužíme nejen ukrajinským obětem, to dlužíme i sami sobě, našim hodnotám a naší důvěryhodnosti.
Článek vyšel v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, publikujeme jej s laskavým svolením autora.
