Sire Simone, tentokrát se má jednat o vaši oblíbenou operu. Myslím, že to o této české kriminální opeře ještě žádný dirigent neřekl. Proč zrovna “Věc Makropulos”?
Tuto operu mám rád, ale nepatří k mým nejoblíbenějším. U Janáčka je to “Příhody lišky Bystroušky”. “Věc Makropulos” je samozřejmě neuvěřitelná opera, ale je tak náročná na provedení, že není snadné si ji zamilovat stejným způsobem. Opera má však jedno z pěti nejlepších libret, která kdy byla napsána. Když se dívám do partitury, pokaždé si znovu přečtu libreto, protože je tak výjimečné a filozofické.
Které téma opery je podle vás důležitější: nesmrtelnost nebo příběh žen?
Pro mě je fascinující, jak moc autor knihy Karel Čapek nenávidí hlavní ženskou postavu. U něj je zrůdou, ale Janáček ji miluje. Mezi oběma texty tak panuje napětí. Pokud čtete pouze základní komedii, je monstrózní a je zničena. V Janáčkově libretu je Emilia Marty neuvěřitelná bytost a člověk s ní tak nějak soucítí. Je to jedno z největších děl hudebního divadla a my vám představíme opravdu skvělou a inteligentní inscenaci. Na jevišti vidíte dvacátá léta minulého století, tedy dobu, kdy byla opera napsána, ale Emilia má svůj vlastní surrealistický bílý prostor, do něhož se vrací jako 300 let stará osoba. Do prostoru se vracejí i její další minulé životy.
Opera má životopisné pozadí, neboť starý Janáček se zamiloval do o 38 let mladší Kamilly Stösslové. Najde se v hlavní hrdince Emilii Marty?
V Janáčkovi jde vždy o stejnou ženu. Emilia je Kamilla, Káťa je Kamilla, liška je Kamilla, a dokonce podle ní vytvořil chlapce v “Domě mrtvých”. To vše se stalo proto, že Kamilla Stösslová tolik let říkala ne. Vděčíme jí za Emiliin chlad, ale také za její vášeň. Není mnoho skladatelů, kteří mají takový psychologický pohled na ženské postavy, kde jsou to vždy ženy, kdo je nejsilnější, nejživější. Janáček oslavuje život, i když Emilia Marty na konci říká, že nemá cenu žít. Měl jsem dlouholetý vztah s úžasným skladatelem a dirigentem Bertholdem Goldschmidtem a stále mám jeho poslední dopis, který mi poslal, když mu bylo 93 let. V něm napsal: Simone, víš, být v tomto věku a nemít už plnou sílu je velmi těžké a život je najednou nudný. Nečekal jsem, že budu během této opery tolik myslet na Bertholda.
Opera je zpívána v češtině. Naučil jste se mezitím jazyk?
Mám českou rodinu, takže ten jazyk slyším pořád. V lockdownu jsem začal s Duolingem. Pár slov jsem už znal, ale teď jich umím mnohem víc. Někdy rodině odpovím něco česky a oni se diví, že jsem jim rozuměl. Pak říkám: Ano, teď musíte být opatrní… Moje nejoblíbenější věta, kterou jsem musel přeložit v Duolingu, byla “Proč nehledáš ty medvědy? Zajímalo by mě, kdy někdy použijí větu “Proč nehledáte ty medvědy”? Ale je to zajímavé, protože když jsem naposledy dělal operu, což bylo s Anjou Siljou v roce 2000, neuměl jsem vůbec česky. Teď už při zkouškách vnímám velký rozdíl.
Zkoušíte s několika českými nebo slovanskými zpěváky. Je to lepší pro představení Janáčka v původním jazyce?
Obsazení je spíše dílem náhody. Měli jsme velké štěstí na dva tenory, protože byli schopni zaskakovat. Jeden z původně plánovaných zpěváků si na londýnském letišti na cestě na první den zkoušek zlomil obě nohy. Nyní máme dva skvělé Čechy a samozřejmě Jana Martiníka. Chudák Jan má tuhle nemožnou roli doktora Kolenatého, advokát musí zazpívat víc replik, než si dokážete představit. To je těžké i pro Čecha.
Dirigenti a ředitelé spolu mohou hodně mluvit nebo se sobě vyhýbat. Jak probíhaly vaše rozhovory s režisérem Clausem Guthem?
Když jsem dorazil, Claus měl Covid. Minulý týden jsme vlastně byli poprvé od začátku zkoušek všichni pohromadě v jedné místnosti. Zkoušení bylo tedy opravdu výjimečné. S Clausem jsem předtím nepracoval, ale vždycky jsem ho obdivoval. Zajímavé je, že ani jeden z nás neměl moc o čem diskutovat. Občas jsem musel požádat, aby Emilia nebyla vždycky vykreslena tak chladně. Někdy jsme se museli řídit spíše hudbou než textem. Claus je velmi pragmatický. Pokud se vyskytne problém, vyřeší ho. Myslím, že pro režiséra je tato hra rájem, protože je tak divadelní.
Vaše poslední inscenace ve Státní opeře s Janáčkovou “Jenufou” byla silně ovlivněna pandemií, například přísnými pravidly pro rozestupy. Jak je to nyní s Makropulos?
Díky Bohu téměř normální. Musíme být opatrní, ale žádný velký sbor není. Claus nechává všechny mužské sólisty zpívat sborové party, které se často zpívají mimo jeviště. Zdá se, jako by Emilia Marty byla ženským rytířem Modrovousem, který zamyká své muže za dveřmi. Vím, že se “Jenufa” vrátí na repertoár pod vedením skvělého mladého dirigenta Thomase Guggeise, ale bude to zcela jiná inscenace, protože sbor už nebude umístěn v hledišti. Zpěváci si už nebudou muset udržovat tzv. Kloppův odstup. V Liverpoolu byl v supermarketu vystaven kartonový fotbalový trenér Jürgen Klopp, který lidem ukázal, jak velký odstup mají udržovat. Dva metry byly prý ideální.
Jste cestující dirigent a právě jste byl na cestách se svým Londýnským symfonickým orchestrem. Jak prožíváte cestování v současné fázi pandemie?
Svůj život jsme si obvykle plánovali vždy na tři roky dopředu. Nyní ani nevíte jistě, co se stane příští týden. Ale někdy je to dobře, musíte více improvizovat. Doufám, že v březnu pojedu do Londýna. A doufám, že pojedeme na turné do Kalifornie. Jsme vděční za vše, co se může uskutečnit. Mnozí z nás mají pocit, že se možná začínáme obracet k lepšímu. Musím to zaklepat na dřevo.
Právě jste z rukou spolkového prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera převzal Spolkový kříž za zásluhy. Náhodně jste se zmínil, že se doma u Schlachtensee téměř nemůžete volně pohybovat, protože vás mnoho lidí poznává a oslovuje. Jste pro lidi stále šéfdirigentem Berlínských filharmoniků?
Ano, rozhodně. George W. Bush je také stále nazýván panem prezidentem. Mých 16 let u filharmonie bylo nádherných a dlouhých. Nějakým způsobem zůstáváte v povědomí lidí. A Berlín je a zůstává mým domovem. Je to velmi zvláštní město. O našem životě u Schlachtensee mohu říci jen to, že když tam jdete za soumraku, potkáte divočáky, ale když tam jdete brzy odpoledne, potkáte abonenty všech operních domů a orchestrů. Nepochybně tam radši chodím dříve.
Překlad tohoto rozhovoru publikujeme s laskavým svolením Berliner Morgenpost .
