Kromě letošního covidu mají Velikonoce v Česku a Německu obecně společnou také pohanskou minulost Slovanů a Germánů. Ve zvycích, které Velikonoce provázejí, se promítají někdejší svátky jara, tedy oslava procitnutí přírody ze zimní strnulosti. A pohanské rituály se prolínají s křesťanskou tradicí.
Bohyně jara
K tomu si obyvatelé obou zemí přidávají tradici daleko novější. Dobu předkřesťanskou připomíná i německé pojmenování Velikonoc Ostern, pocházející ze staré hornoněmčiny (Ostarun). Ostarun je také pojmenování pro germánskou bohyni jara, zároveň pak připomíná východ, tedy východ Slunce.
To České pojmenování Velikonoce pochází ze složení slov Velká a Noc, jež přísluší noci, následující po dni, kdy Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Toto křesťanské pojetí bylo pochopitelně v minulých letech trnem v oku vládnoucím komunistům, kteří důsledně trvali na označení svátky jara.
Léčivá voda a hořící kola
Ať už tedy pojímáme Velikonoce jakkoliv, určitě v sobě mají nejen připomínku Kristova vzkříšení, ale také oslavu příchodu jara. V některých částech Německa, především ve Spreewaldu jižně od Berlína, můžete využít léčivou sílu velikonoční vody. Tu by měly přinést v noci na Velikonoční neděli mladé dívky v hliněném džbánu z nějaké řeky, potoka či studánky, ovšem zdroj by se měl nacházet tam, kde vychází Slunce. Po cestě tam i zpátky nesmí dívky promluvit, jinak se kouzlo ztratí. Takto získanou vodou se pokropil dobytek, aby byl zdravý a dívky si s ní opláchly tváře a krk pro krásu a svěžest. Léčivou vodu v dnešní době většinou nahrazuje pálenka, ale i ta může léčit…
Jestliže je takto postaráno o dobytek, měl by hospodář zajistit i úrodu. To, jaká bude, mu napoví velikonoční kolo Osterrad. Je to jakási zmenšenina mlýnského kola, ovšem zmenšenina, která může mít i tři sta kilo. Kolo je vycpáno slámou. Je nutné ho vyvalit nahoru na nějakou stráň, tam slámu zapálit a plamenné kolo pustit dolů. Když se dokutálí až pod kopec, bude úroda dobrá, jestliže se po cestě převrátí, bude špatná. Vše se odehrává pozdě večer na Boží hod velikonoční, takže valící se hořící kolo představuje úchvatnou podívanou.
Velikonoční kolo Osterrad ve městě Lügde.
Procházka v Goethově duchu
Zajíc i vejce jsou symbolem plodnosti a nového života jak u nás, tak i v Německu. Malovaná či jinak zkrášlená vajíčka slouží k ozdobě velikonoční tabule i stromů. Zatímco u nás si je musí zájemci vykoledovat, v Německu je poschovává zajíček porůznu na zahradě či parku, a kdo je chce, musí si je najít. Pokud budete o Velikonocích v Berlíně, můžete se hledání zúčastnit v krajinném parku Britzer Garten, který se přes poměrně mladou historii (byl otevřen roku 1989) touto zábavou proslavil.
V Bavorsku pak házejí vajíčkem přes střechu domu, aby ho (ten dům) ochránili před bleskem. Kdekoliv pak můžete vyrazit na velikonoční procházku, nejlépe cestou podle nějaké řeky či potoka, a rozjímat nad probouzející se přírodou. Tento zvyk není zase až tak starý. „Proud ani potok už pod ledem není, sotvaže pohled jara naň shléd…“ To jsou verše Johanna Wolfganga von Goetheho z Velikonoční procházky (Osterspaziergang), která je součástí jeho Fausta. No, a Němci s radostí kontrolují, zda led už opravdu zmizel. V podstatě je to připomínka cesty učedníků Ježíše, kteří se vyrazili přesvědčit, zda jejich Mistr opravdu vstal z mrtvých, a při tom vášnivě diskutovali a zpívali.
Osterstriezel, mazance a beránek
Každý z velikonočních dní má v Německu podobně jako u nás svůj tradiční pokrm. Na Zelený čtvrtek musí být něco zeleného, třeba špenát, k Velkému pátku patří postní pokrm, což je většinou ryba, na Bílou sobotu pak na stůl patří mladé maso, jako je kůzlečí nebo jehněčí.
Specialitou je pak Osterstriezel, pletenec z kynutého těsta, jehož tři prameny mají připomínat Svatou trojici. To v českých zemích se pečou na Bílou sobotu mazance ze sladkého kynutého těsta a nemůžou chybět ani jidáše, pletené jako provaz, na němž se Ježíšův zrádce oběsil. K českým Velikonocům patří samozřejmě i beránek z piškotového těsta.
Osterstriezel, foto: Thomas Straub.
Nejznámější je pomlázka
České (a moravské) Velikonoce se samozřejmě také neobejdou bez zdobených vajíček, takzavných kraslic, pro něž si chodí koledníci. Nejznámějším (a pro některé země také dost kontroverzním) zvykem je však pomlázka, kdy mládenci spletenými vrbovými proutky, pomlázkou, víceméně symbolicky na Velikonoční pondělí šlehají děvčata a vlastně ženy všeho věku po sukních. To aby je „pomladili“ (odtud pomlázka) a přešla do nich síla čerstvě rašících výhonků, tedy probouzející se přírody a „neuschly“.
Odměnou za tuto omlazovací kúru jsou pak opět vajíčka, ale i sladkosti či sklenka něčeho ostřejšího. Někde, zejména na východě blíž k hranicím se Slovenskem nahrazuje pomlázku polévání studenou vodou se stejným symbolickým významem. Často se pak nahrazuje vyzvánění zvonů, které se odmlčí na Zelený čtvrtek, řehtačkami. S nimi vyrážejí chlapci hned po mši na Zelený čtvrtek z kostela a volají a volají „Jidáše honíme, klekání zvoníme, přitom se modlíme…“ Řehtání končí na Bílou sobotu jakousi koledou, kdy průvod s řehtačkami chodí od domu k domu a očekává odměnu v podobě vajíček či drobných mincí. Letos si to tedy asi moc neužijeme, ale o to víc se můžeme těšit na švihání pomlázky v roce 2022. Nejdřív by bylo ale dobré švihnout si nějakou tu vakcínu.
