Architekti Aulík a Fišer se snažili do realizace zanést urbanistické předpoklady s městotvorným prvkem. Místní, ale i dojíždějící za prací, potěší lidský rozměr budov dotvářející příjemný krajinný ráz, průchozí a odpočinkové zóny a obzvlášť malebné prvky původní architektury, jako je tovární komín a historizující světlíky.
„To, co bylo pro naši práci z této Urbanistické studie podstatné, bylo především chápání této části Libně s její historií židovské čtvrti jako specificky prostupného území bez rigidního blokového schématu. V urbanistické rovině to byla možnost aktuálně vyjádřit městský blok, redefinovat jeho charakter pro konkrétní prostředí a funkci. Současně také zapojit do prostorových vztahů navrženého bloku i historickou výrobní halu, která je technickou kulturní památkou. V architektonické rovině to byla příležitost navrátit do budov umělecká díla tvořená už jako jejich součást, tak jak to bylo v historii běžné.“ doplňují architekti.
V budově III. je umělecké dílo umístěné v prosklené hale, spojující zcela novou budovu a historickou halou. Jedná se o přibližně tři metry vysokou skulpturu s názvem Průnik od umělce Jana Poupěte. Autor odkazuje na průmyslovou minulost místa a naznačuje pomyslnou osu mezi Libeňským přístavem a historickým centrem Libně.
„Objekt symbolicky představuje „propojení dvou míst” mezi Libeňským přístavem a historickým centrem Libně, skrze geometrické ztvárnění a zároveň reflektuje industriální minulost tohoto místa. Tvar díla je inspirován zakřivením fotografické čočky nebo lidským okem samotným. Dvě sféry se lehce protínají a v místě setkání vzniká otvor. Místem, kde dochází ke vzniku i průniku světla. Místem setkávání světa vnějšího a vnitřního i místem vztahu pozorovatele a pozorovaného.“ Popisuje instalaci ve vstupní hale budovy kurátor z galerie Kvalitář, Jan Dotřel.
V budově IV. umělecké dílo představuje rozsáhlá nástěnná malba Vodopád od Patrika Hábla v prostoru eskalátorového koridoru spojujícího ulici Voctářovu s výtvarně řešeným centrálním atriem, v jehož nejnižším podlaží je lobby objektu IV a propojení na Libeňský most.
Obecná situace v Praze ohledně procentuálního zastoupení umění ve veřejném prostoru a nových realizacích nebo budování infrastruktury se navzdory snahám odborné veřejnosti příliš nenavyšuje.
„Pravidlo investovat do uměleckých realizací v rámci stavebních zakázek státu platilo v České republice do roku 1989 a bylo integrováno do stavebního zákona. Umění v architektuře ovšem není nutné spojovat výhradně s komunistickým Československem. Tradičními donátory a investory v této oblasti byla především katolická církev a feudálové před rokem 1918, či podnikatelé i státní podniky v době První republiky.” cit. Spolek Skutek
V současné době je odbornou veřejností navrhována povinnost, pokrýt umělecká díla v realizacích, aspoň jedním procentem z celkových výdajů, týkající se projektů financovaných ze státního rozpočtu.
Ve státních zakázkách, ale i „developerské“ architektuře se tyto snahy často řeší skrze netransparentní soutěže a realizace, které často přinášejí nekvalitní nebo kýčovitá díla, jako je tomu například v nedávno otevřené kancelářské budově v sousedních Holešovicích. Její vstupní halu a odpočinkovou zónu mezi budovami v loňském roce „krášlili“ instalace jízdních kol s ptačí budkou, či zlaté kanoe, zapíchnuté do trávníku.
Na Palmovce je tedy třeba ocenit nejen samotné zastoupení uměleckých děl a jejich empatii s prostorovým tvaroslovím, ale i kvalitní výběr renomovaných umělců, jimiž Jan Poupě a Patrik Hábl dozajista jsou.
Text Lenka Balounová Foto AI Photography, Jan Slavík
