Máme už za sebou Paro, malebné městečko s jediným mezinárodním letištěm v zemi a přistávací dráhou mezi vrcholkami hor. Že Paro je jedno z nejtěžších letišť na přistávání na světě, je známo. Ne každý však ví, že v posledních výškových metrech se letí na dráhu číslo 15 pouhých 50 metrů od kopce. Přiblížení v Paru je tak neskutečně blízko kopcům, že ani GPS by nezabezpečilo navedení na letiště. Proto se přistávání děje manuálně, prací špičkových pilotů; přičemž Češi si zde můžou připsat jedno prvenství. První pilot Druk Airu, který byl z ciziny, byl Slavomír Pískatý z Česka!
Bhútán je jednoduchá země. A přesto zde usměvaví lidé působí spokojeným a veselým dojmem, bez hektiky a bez stresu. Snad proto, že tu na každém rohu roste jako plevel marjánka? Nebo proto, že tu lidé celý den žvýkají betelové listy s ořechy? Dostanou z nich sice červené zuby, ale k tomu chuť pracovat, zaženou hlad a dostanou dobrou náladu. Anebo jejich spokojenost souvisí přece jen s tím, že tato země doposud není zaplněna zářící reklamou, internetem, televizí a McDonaldem?
Nevylučuji, že radost Bhútánesů vyvírá z jejich náboženství. Bhútán, jako jediná země na světě, totiž uznal jako oficiální náboženství tantricky buddhismus. Jeho vyznavači uctívají život a mají na něj právo nejen lidé, ale i živočichové. Proto zde Buddhisté nesmí lovit ryby, ani zabíjet zvířata. A tak v restauracích kromě zeleniny žádné highlighty nezažijeme. I přes zelené louky a průzračné potoky a řeky téměř veškeré maso či ryby, které se zde dají koupit, jsou mražený import z Indie. (I když jsme slyšeli, že do hor si zvou Hindu, aby jim zabili yaka.) Spiritualita je zde průvodcem člověka vlastně už před narozením a provází jej až dlouze po smrti. Poté, co duše opustí tělo, se pro každého zemřelého konají každý den ceremonie, které trvají až 49 dní. Tak dlouho potřebuje duše, než dosáhne osvobození — nirvánu.
Je pro mě, až téměř nepochopitelné s jakou lehkostí zde přistupují k sexualitě. Na mnoha domech jsou namalovány stříkající penisy, v klášterech na stěnách jsou zřetelně znázorněny snad všechny polohy z Kámasútry, jako sochy nebo fontány na veřejném prostranství slouží kamenné phallusy a yoni. Tento kult sahá až do 15. století, kdy žila jedna z nejvlivnějších osobností bhútánského buddhismu jogín Drugpa Künleg, který provokoval úřady proti falešné zbožnosti. Hlásal, že spiritualita a lidské chtění by neměli být v rozporu. Je to poprvé v životě, co jsem poznala zemi, kde se neuvěřitelně propleteným způsobem snoubí hluboká religiozita, až šamanská spiritualita a všudypřítomná sexualita. Je cítit mezi lidmi, v klášterech a snad i ve vzduchu…
Máme za sebou mikrobusem téměř 200 km cesty do hlubokého vnitrozemí, do městečka Jakar. To by určitě nebyla až tak vzrušující zpráva, ale průměrná rychlost zde nepřesahuje 30km/h! A do těchto končin dorazí tak 10 procent všech turistů do Bhútánu. V roce 2005 jich přijelo do země 13 300, v roce 2017 udělilo Bhútánské království povolení již 150 000 návštěvníkům z ciziny. Počet turistů, který smí zde ročně přijet, je přesně hlídán a přirozená selekce se dělá také tím, že každý turista musí na den vyměnit 250 dolaru. Padesát procent z této částky zde investují do školství a zdravotnictví, které jsou v Bhútánu zadarmo.
V Jakaru jsme se dozvěděli, že v našem hotelu přenocuje také nejvyšší bhútánský rinpoche. Nedalo mi to, a našeho průvodce Petra Weinerta z TV Arte, jsem se zeptala, zda by bylo možné od rinpoche získat posvěcení. Za chvíli bylo slyšet ruch mezi jeho doprovodem a skutečně, v 18 hodin mohu přijít. Vzala jsem sebou i sestru a s jeho pěti sloužícími jsme vstoupili k němu do pokoje. Seděl na židli a přikývnul, ať jdeme dále. Byla jsem první a tak jsem před něj předstoupila, poklonila se a začala povídat. Poděkovala se mnohokrát a zeptala se, jestli zná Prahu. Když řekl Czech Republik, plna radosti jsem se otočila, abych se se sestrou podělila o radost. Jaké bylo moje zděšení, když jsem uviděla, že celý doprovod včetně mé sestry klečí za mnou v poklonu s tváří na zemi, ruce natáhnuté dopředu. S hrůzou v očích jsem se k rinpochovi otočila, ten se jen pousmál a poukázal, ať mu dám amulet, co jsem si přinesla k posvěcení. Mám ho dodnes.
Bhútánský národ je konstituční monarchie a miluje své krále. Avšak nejen bezmezná úcta k nynějšímu králi Jigme Singye Wangchukovi, mnohotvárná příroda a magické kouzlo starých klášterů je to, co mně nejvíc zastavuje dech. Ale hlavně poznání lidí, kteří skutečně mají v ústavě zakotvené právo každého bhútánesa na štěstí. A jak říká jejich král, štěstí se dá dosáhnout — rovnovahou mezi materiálními a spirituálními aspekty života.
Poslední highlight je výstup do výše 3000 metrů, do kláštera Tigers Nest v Paro. Toto vysoce spirituální místo je dodnes ještě hádankou, jakým způsobem jej lidská bytost v 17. století byla schopna postavit. Jestli existují magická místa na zemi, Tigers Nest k nim jednoznačně patří.
Bhútán se může v budoucnu stát zemí, jako každá jiná, ale žádná země už nikdy nemůže být taková jako je dnes Bhútán.
Tímto poznáním se loučím… Lek Sum bay Jean!
Text a Foto Danuše Siering
