Jsou dvě země, kde se cítím svobodně – Polsko a Francie. Společným znakem pro oba národy je hrdost a uvědomování vlastních kořenů, hodnoty tradic. Mám ráda cesty bez přesně vymezeného cíle, miluji náhody a zvláštní situace, které se mohou stát, jen když nemáte plány a nesnažíte se. Mám ráda ten pocit, že dýcháte jiný vzduch a necháte se unášet zvukem jazyka, co neumíte dokonale. Největším požitkem jsou chvíle samoty v cizí krajině, toulání a splynutí s prostředím, moment, kdy se stáváte neviditelnými pozorovateli.
Cesta do francouzského Marcigny byla jiná. Plán byl přesný a účel cesty naprosto jasný. V atmosféře maloměsta obklopeného kouzelnou přírodou by se dal dost dobře praktikovat i můj obvyklý přístup k cestování, ale tentokrát jsem se těšila na zážitek spojený s tradiční francouzskou značkou Emile Henry, jejíž nádobí pravidelně nakupuji v pražské prodejně Potten & Pannen. Mám ráda funkčnost a zábavné barvy kameninového nádobí, které odolává teplotám v mrazáku, rozpálené troubě i tvrdému zacházení mých synů. Nikdy mne nepřestane fascinovat to skvěle zvládnuté řemeslo a značka, jejíž jméno rezonuje již téměř sto sedmdesát let.
Kvalitní burgundská keramika má ve spodní části dokonce vyražené jméno řemeslníka, který kus ručně vyrobil. Jsem hrdá na to, že zapékací miska Emile Henry, ve které jsem dnes podávala oběd, má na spodní straně vyryty právě moje iniciály. Měla jsem příležitost stát se součástí procesu a sledovat každý krok od vytvoření modelu přes vyrábění forem, zpracovávání směsi k lití, začišťování výrobků po vytažení z formy glazování až po výpal. Večer byl pak v gurmánském duchu a ve znamení francouzských receptů. Nejvíc mne uchvátil Tarte Tatin, kam se mi podařilo propašovat o třetinu více másla, než bylo v receptuře. Nevím, jestli to bylo nádobím Emile Henry, nebo tím máslem, ale na tu chuť už nejspíš nezapomenu, stejně jako na starobylou postel s nebesy ve vile Leonie, která se stala na dva dny mým domovem.
Text a foto Kateřina Černá
