Zuzanu tajemná místa s historií, památky a přírodní krásy přitahují odjakživa. I proto ji nadchnul urbex, který samotné poznávání dokáže okořenit spoustou zvláštních dobrodružství, adrenalinu a nevšedních zážitků. Často na hraně osobní bezpečnosti a legality, avšak vždy se spoustou překvapení! Pojem urbex pochází ze slov „urban exploration“ a jde o prozkoumávání opuštěných a často komplikovaně přístupných objektů, které vznikly lidskou činností.
„Mladší bratr mi před více než dvěma lety řekl o skupině na facebooku, kde lidé zveřejňují urbexové příspěvky – fotky. Jeho zajímaly hlavně paneláky v lese. V bývalém vojenském prostoru v Česku. Společně jsme se vydali do zapomenutého hotelu, na známé zatopené mosty, do bývalé raketové základny nebo do slavných skláren, které dnes už nestojí. Počátek nadšení pro takové objevování ale sahá už do mého dětství, kdy jsem jako malá prozkoumávala s rodiči staré mlýny nebo nedostavěné hotely,“ vzpomíná Zuzana na dobu, kdy poprvé objevila podstatu urbexu.
„Zjistila jsem, že v mém dosahu je hodně míst, kam jezdí lidé z celé republiky. Sklárny, škrobárny, pionýrský tábor, mlýn, vojenský objekt, zámek nebo novější vila s hodně špatnou pověstí. Mnohá už hodně zničená. Pravidla urbexu jsou taková, že místa se nesmí jmenovitě zveřejňovat. A důvod je jasný. Jak se začne o lokaci mluvit, dochází nakonec k její likvidaci,“ zdůvodňuje mladá žena.
Dnes urbex zažívá boom. Zuzana to vnímá stejně. „Bohužel se tento koníček stal velkou módou. Věnují se mu i lidé, kteří považují za zábavu dávat na kanál YouTube videa, kde ničí vybavení starého hotelu a podobně. A ještě za to sklízí ovace. Hodně známých míst tak dostalo na frak a přišla o svou krásu. O tom, že si lidé mezi sebou dají vědět, svědčí i spousta stejných příspěvků ve skupině. Pořád dokola se objevuje zámek s červenou místností, krysí zámek, továrníkova vila, babiččin domeček, sanatorium, ozdravovna a mnoho dalších. Je vidět, že z urbexu se stává fenomén a lidé na tajemná místa začínají jezdit hromadně,“ uvádí Zuzana dle svých zkušeností.
„Ve skupině, kde jsem je nyní minimálně dvakrát, třikrát více členů, než na začátku. Spousta z nich teprve objevuje, co je dávno jinými objevené. Například vyhlášené ruiny nacistické továrny v Krušných horách. Přitom někteří se urbexem baví už dvacet let, jen se tomu tenkrát ještě neříkalo urbex a nebylo to tak IN,“ popisuje Zuzana a zmiňuje, že internet vlastně pravou podstatu urbexu dost narušil.
„Proto si mnozí raději své nové objevy nechávají pro sebe a nesdílejí jejich fotky veřejně. Protože vidí, jak lidé často porušují základní pravidlo urbexu – místo se má jen projít, zdokumentovat, nic nebrat a nechat vše svému osudu. Jenže znáte to. Nechte tam něco, co je krásné nebo cenné. Had naložený v lihu je jistě skvělá vzpomínka na výpravu na zámek. Já si tedy odnesla za celou dobu jen jeden malý suvenýr ze skláren, které šly loni na jaře k zemi. Spíš jako památku na místo s krásnou halou,“ přiznává Zuzana.
„Hledání není až tak těžké. Dá se pátrat na internetu, facebooku, na mapě, můžete se rozhlížet kolem sebe. Těžké je najít něco, co ještě nikdo neobjevil. I když se to nemá, stejně se ke mně několik lokací doneslo. Ale šlo o ty, které všichni dávno znají. Někdy už je jen otázka krátkého času, kdy z nich zůstane jen hromada suti. Dostala jsem také několik skvělých tipů od těch, kteří se urbexu věnují málo nebo vůbec. Něco se mi podařilo najít i přímo na mapě. Objevila jsem například opuštěný kamenolom s jeřábem, statek s trabantem, dům u poníka. Místa, co lidé neznají,“ uvádí s nadšením Zuzana a dodává, že řada takový lokací mají lidé často jen kousek od svého bydliště.
„Statek s trabantem jsem našla tak, že jsem vlezla do ruiny, kolem které jezdím roky. Na zápraží stál zaparkovaný trabant. Sice porostlý a bez motoru, ale trabant. Kdo by to čekal. V rodinném domku už jen zbytek vybavení. Staré postele, jedna skříň a fotografie mladíka, který zemřel kolem dvacítky. Když jsem se ze statku vracela, potkala jsem paní, která z této vsi pochází. Vyprávěla mi příběh rodiny i domu. Vyprávěla i o tom, že se onen mladík zřejmě utopil v nedalekém lomu,“ popisuje Zuzana a říká, že právě příběhy jsou tím, co celou výpravu dokáže nesmírně oživit.
„Někdy se vám nepodaří zjistit nic a někdy k vám příběh přijde zcela náhodou. Jako u domu dětských botiček. Pojmenovala jsem ho podle botiček, které jsem objevila mezi nepořádkem, co v domě panuje. Vyfotila jsem si fotku v zrcadle. V komentářích jsem se pak dozvěděla, že tam lidé v odraze vidí smutné obličeje prosící o pomoc… Celé to u mého příspěvku korunoval komentář, kdy se prý v tomto domě beze stopy ztratilo malé dítě. V domě dětských botiček…
Taky už jsem díky urbexu prokletá. Někdo se v komentáři ptal na lokaci jednoho domu, já jsem reagovala smajlíkem u komentáře a přes messenger mi od dotyčné přišla kletba. Tak to už jsem si říkala, že je to celé dost na hraně,“ zmiňuje Zuzana, která na většinu míst chodím sama. Nikde prý dosud nespadla, nikdo jí zatím nikde neohrozil a bezdomovcům a feťákům se vždy raději vyhnula.
„Načapali mě zatím jen jednou. Vlezla jsem totiž okénkem do objektu, kde byla čidla. Chodím po patře a najednou vidím, že přijíždějí majitelé. Tak tak jsem stačila vylézt. Ptali se mě, co tam jako dělám. Jen jsem si byla odskočit, říkám. A pak jsem vběhla do nastartovaného auta, kde čekal manžel s dcerou. Ujížděli jsme k nedalekému hradu, jako na potvoru nás navigace vedla polňačkami. Kdyby se nás rozhodli pronásledovat, hned nás mají. Už je to tři čtvrtě roku a nikdo se neozval. Mohli si lehce zapamatovat SPZ,“ vzpomíná na nepříjemný zážitek nadšená „urbexerka“.
„Nebo jsem vlezla do domu, s jehož majitelem jsem asi pět minut před tím mluvila. Ptala jsem se na opuštěné hospodářské budovy. Odjížděl od nich zrovna pryč v traktoru. A pak jsem mu prošmejdila dům, kde dřív bydlel,“ přiznává se Zuzana a dodává, že když děláte urbex je důležité se nebát a ptát se.
„V poslední době si říkám, že si dám s urbexem na chvilku pauzu. Ale pořád se objevují nová a nová místa. Kolikrát už jen koukám, když jedu v autě, co kde vypadá opuštěně. Kam by se dalo vlézt. Jsem ráda za každou úspěšnou výpravu, která se potom líbí na fotkách i lidem ve skupině,“ uzavírá své vyprávění Zuzana, pro kterou se stal urbex součástí života, díky kterému naopak poodhaluje minulost životů jiných.
A co Berlín? Přečtěte si ZDE
