V souvislosti s válkou na Ukrajině se celý svět ptá, jak si mohlo Rusko něco takového dovolit. Pozornost se obrací i k bývalé německé kancléřce Angele Merkelové, jíž média (např. server Der Spiegel) vyčítají, že byla s ruským prezidentem příliš dlouho zadobře. Jak byste její politiku vůči Rusku hodnotila vy?
Při loňském odchodu Angely Merkelové z vysoké politiky zaznělo mnoho chvály – komentátoři oceňovali zejména její racionální přístup, pracovitost, detailní znalosti či manažerské schopnosti. Merkelová zároveň nikdy nebyla ženou velkých vizí nebo strategických plánů – krize řešila energicky, ale zpravidla až ve chvíli, kdy se naplno rozhořely.
Na rozdíl od svého předchůdce Gerharda Schrödera neměla Merkelová přátelský vztah s prezidentem Putinem a byla vůči Rusku obezřetnější. Zároveň však měla zájem na zachování hospodářských vazeb, přehlédla mnoho jasných varovných signálů a nedbala ani na námitky německých spojenců. V tom ale bohužel nebyla v Berlíně zdaleka osamocená.
Nástupce Merkelové, současný kancléř Olaf Scholz, čelí poměrně velké kritice na domácí i mezinárodní půdě. New York Times poznamenaly, že Německo před vypuknutím války zmizelo, Berlín razantně odmítl jeho ještě nedávnou nevoli odpoutat se od ruského plynu. Je tato kritika zasloužená? A je naopak něco, co Scholz udělal správně?
Oddělila bych od sebe dva důvody, kvůli kterým Německo kritice čelí: prvním je jeho politika před ruským napadením Ukrajiny a druhým postoj Berlína v posledních týdnech. Nejprve k tomu prvnímu: nedílnou součástí německé politiky bylo dlouhá desetiletí přesvědčení, že Rusko (respektive dříve Sovětský svaz) je přes všechny problémy spolehlivým ekonomickým partnerem, a že je možné na ně prostřednictvím vzájemných vazeb a obchodu pozitivně působit (Wandel durch Handel).
Zejména německá sociální demokracie – ale i hospodářské kruhy a představitelé jiných politických stran – se proto navzdory napadení Krymu v roce 2014, vražedným útokům na představitele ruské opozice či rostoucí útočnosti Kremlu snažili Rusko neizolovat a zachovat s ním otevřené komunikační kanály.
Tato strategie, v jejímž rámci se Spolková republika dostala i do fatální závislosti na dodávkách ruských surovin (zejména zemního plynu), se ve světle dnešních událostí jeví jako chybná, a řada německých politiků to veřejně uznala. Přes všechnu oprávněnou kritiku bych nicméně ráda zdůraznila, že Němci nebyli jediní, kdo podcenili agresivitu Putinova režimu a jeho vůli rozpoutat rozsáhlý konflikt na Ukrajině.
Druhou věcí je postup vrcholných německých politiků v posledních týdnech. Kancléř Olaf Scholz ve svém projevu ve Spolkovém sněmu koncem února vyhlásil „dějinný obrat“ v bezpečnostní politice Spolkové vlády, Ukrajině přislíbil zbraně, přihlásil se k rozsáhlým ekonomickým sankcím proti Putinovu režimu a oznámil masivní investice do obrany.
Toto rozhodné prohlášení přijali spojenci Německa s nadšením. Vzápětí se ale objevily nové pochybnosti a rozpaky: V Německu se i přes eskalaci války vedou o vojenský rozpočet a jeho přijetí politické spory, Berlín podle svých kritiků není schopný vyřizovat zbrojní objednávky rychle a nebyrokraticky a brzdí i při zavádění ekonomických sankcí.
Jak s odstupem hodnotíte cestu trojice premiérů včetně českého za ukrajinským prezidentem Zelenským do Kyjeva? A jak ji vidí Němci? Nevyčítají Scholzovi, že se nepřidal?
Cestu tří premiérů na Ukrajinu jednoznačně hodnotím jako odvážné a důležité gesto podpory pro zemi statečně vzdorující ruské agresi. Olaf Scholz se o této iniciativě vyjádřil pozitivně, sám se ale do Kyjeva přes různé výzvy zatím neodhodlal. Po odhalení otřesných válečných zločinů ve městě Buča bezpochyby vzrostl tlak na to, aby podobný krok učinil také.
Ještě k ruským energiím: ministr hospodářství teprve před pár dny oznámil, že Německo postupně přestane odebírat ruskou ropu, zemní plyn i uhlí. Ostatní západní země jako například Velká Británie se v podobném smyslu vyjádřily už o několik týdnů dříve. Jak to, že se tak ale děje až nyní a neměla by Evropa i v této věci postupovat jednotně?
Jak jsem již zmínila, Německo v posledních desetiletích neuváženě vsadilo na ruské fosilní zdroje a odmítalo si připustit, že to může být problém. V současné době dováží z Ruska 55 procent své spotřeby zemního plynu, třetinu ropy a polovinu černého uhlí. Je tedy v mnohem prekérnější situaci než jeho západní partneři, kteří mají silnější domácí zdroje nebo diverzifikovanější dodávky energetických surovin.
Diskutuje se o tom, že by se Německo mohlo za cenu nemalých ztrát odstřihnout od dodávek ruského uhlí a ropy, zásadnější problém by pro ně ovšem znamenalo přerušení dodávek zemního plynu. Jak velký, na to se názory různí: někteří experti předpovídají, že by to znamenalo „jen“ pokles hospodářského výkonu Spolkové republiky o jednotky procent HDP, jiní varují před fatálním poškozením německé průmyslové základny a nedozírnými následky.
Jakkoli mohou být tyto obavy a ohled na veřejné mínění v Německu oprávněné, Berlín se svým váháním dostává do defenzivy a stává se terčem kritiky svých spojenců. A to v situaci, kdy od něj mnozí naopak očekávají jasné vedení a zachování jednotného a neústupného postoje vůči Rusku, je zcela klíčové.
Jaká je situace kolem projektu Nord Stream, kterým putuje ruský plyn přímo do Německa, a obchází celou Evropu, včetně Polska či právě Ukrajiny? Jaké jsou alternativy a jak velkou roli hrají státy, které sice plyn mají, ale jsou i mimo jiné nechvalně známy porušováním lidských práv?
Projekt Nord Stream zahrnuje dva plynovody, jednoduše nazvané Nord Stream I. a II. První z nich je v provozu od roku 2011. Druhý je prakticky dostavěný, ale proces jeho uvedení do provozu zastavila ruská agrese na Ukrajině. Německo dlouhodobě navzdory námitkám svých spojenců odmítalo geopolitický rozměr Nord Streamu a tvrdilo, že se jedná o výhradně hospodářský projekt.
Do Spolkové republiky proudí ale plyn i odjinud z Ruska, prostřednictvím dalších plynovodů. Tyto dodávky je teoreticky možné nahradit jinými (dražšími) zdroji jako dovozem zkapalněného plynu nebo dodávkami z jiných zemí. To ale není možné udělat okamžitě – Německu mimo jiné chybí terminály na LNG nebo příslušné plynovody. Navíc některé země, s nimiž Němci aktuálně jednají – například Katar, kde byl nedávno na návštěvě ministr hospodářství Robert Habeck, jsou autokratické – nabízí se tedy otázka, jak zajistit, aby se Německo nedostalo do závislosti na jiných nedemokratických režimech.
Velkým krokem německé vlády je také zvýšení investic do armády. Jak na něj reaguje německá společnost?
Vzhledem k bezprecedentnímu útoku na Ukrajinu je pochopitelné, že se Německo odhodlalo k zásadní změně své bezpečnostní politiky. Po dlouhých letech, kdy se jeho (od roku 2011 profesionalizovaná) armáda soustředila především na zahraniční mise, se ocitlo v situaci, kdy musí být připraveno na obranu území svých spojenců z NATO a svého vlastního teritoria. Podle průzkumů veřejného mínění má tento obrat německé politiky širokou podporu veřejnosti. Zároveň se ale diskutuje o tom, jak zajistit, aby přislíbené investice byly využity efektivně.
Stejně jako v české se i v německé – nejen politické – společnosti objevují zastánci Kremlu. Ti čeští, jako například Tomio Okamura, se distancují tichým mazáním postů oslavujících Putina. Jak na momentální situaci reagují němečtí proruští politici z řad AfD či Die Linke?
Na tuto otázku není jednoduchá odpověď – někteří politici těchto stran se od Ruska po útoku na Ukrajinu distancovali a žádají přehodnocení dosavadních postojů, jiní spíše vyčkávají nebo se staví na stranu Kremlu.
Obzvlášť zajímavý vývoj můžeme vidět v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Manuela Schwesig, šéfka tamní vlády za SPD, je dlouhodobě známá svou podporou a úzkou spoluprací s Ruskem. Nyní si stěžuje na to, že je jí podsouvaná role ‚Putin-Verstehera‘, že se cítí být diskreditovaná. Je takovéto chování pro proruské politiky typické?
Manuela Schwesig, dlouholetá zastánkyně projektu Nord Stream 2 a dialogu s Moskvou agresi Putinova režimu odsoudila a deklarovala svoji podporu Ukrajině. Pozastavila také činnost několika projektů spolupráce s Ruskem a na rozdíl od některých svých stranických kolegů označila ruského prezidenta za válečného zločince. Její kritici ovšem tvrdí, že se dostatečně nevypořádala se svojí dlouholetou vstřícností vůči Kremlu a ukrajinský velvyslanec v Německu Andrij Melnyk její počínání v posledních týdnech označil za pokrytecké.
