Alena Mornštajnová: Příště budu psát o zelenině

Spisovatelka Alena Mornštajnová na Salónku Lucie Šilhové
Do Salónku Lucie Šilhové přišla spisovatelka Alena Mornštajnová, čerstvá držitelka ceny Česká kniha. Lucie Šilhová zavzpomínala na první setkání s jednou z nejprodávanějších českých autorek. Tehdy ještě ne zcela známá spisovatelka na ně přinesla svou knihu Hana, s níž přišel velký průlom.

Když jsem od vás knihu dostala, zaujal mě její obal. Trochu sladký, ale něčím znepokojující. Ještě večer jsem se do příběhu začetla a už mě nepustil. Nebyla jsem jediná, za pár týdnů jsem o Haně slyšela za všech stran. Skvělé byly ale i vaše první dvě knížky, Slepá mapa a Hotýlek. Máte tušení, proč jste prorazila právě s Hanou?

Prvotinu Slepá mapa jsem napsala v roce 2013. Ale protože jsem do literárního světa vstupovala naprosto nepoznamenaná zkušeností s ním, myslela jsem si, že až kniha vyjde, budou vycházet recenze a rozhovory. Jenže ono nic. Respektive jedna recenze vyšla. Jmenovala se Román s příliš velkými ambicemi. Tehdy se knihy prodaly asi tři tisíce kusů, byla jsem zklamaná. Ve vydavatelství mi ale říkali, že na prvotinu to je obrovský úspěch. Pravda je, že úspěch byl už jen to, že kniha vůbec vyšla.

Spisovatelka Alena Mornštajnová na Salónku Lucie Šilhové

Hotýlek vyšel v roce 2015. Vedl si podobně?

Říkala jsem si, hm, už mám nějaké čtenáře, tahle kniha bude zajímat víc lidí. Což se stalo, prodalo se jí asi pět tisíc výtisků. Ale to pořád nebylo žádné závratné číslo.

Hana vyšla v roce 2017, tuším v únoru, že? To není dobrý měsíc pro žádného autora.

Není. Knihkupectví mají ještě zásoby po Vánocích, do léta daleko. Když vyjde kniha, knihkupec ji nechá ležet mezi novinkami tak týden, pak ji zastrčí do regálu pod příslušné písmeno. Tam leží, dokud si ji náhodou někdo nevšimne. Na konci roku 2017 jsem ale najednou začala pozorovat, že Hanu z těch regálů vytahují zpátky na světlo, a dokonce z knížky začínají stavět takové ty pyramidky u vchodu. Kniha se začala objevovat v žebříčku prodejů a pomalu stoupala. Bylo to poprvé, kdy jsem v takovém žebříčku objevila a zůstala tam k mé velké radosti po celý rok 2018.

Hodí se vám zkušenost se psaním knih pro děti i při tvorby vašich „dospělých“ knih?  

Ani ne. Píšu pro dospělé i děti stejně. Nemám příliš složité věty, píšu je pomalu a neustále je po sobě čtu a upravuji. Někdo říká, že věty chrlí. Já naopak pomalu kladu jednu za druhou, vracím se, upravuji.

Na setkání s autorkou přišlo mnoho jejích čtenářů

Takže vy nejdřív píšete a pak brousíte.

I tak se to dá říci. Když napíšu za den stránku a půl, jsem spokojená. Samozřejmě, nepracuji od rána do večera, dělám i jiné věci, ale takhle nějak to je. Jinak je ale psaní dětských knížek pro mě v určitém smyslu jednodušší. Sedám k tomu, až když mám příběh v hlavě. Je to určitá forma relaxace po těch těžších příbězích pro dospělé. Také věty používám kratší. V žádném případě ale není slovní zásoba v knížkách pro děti chudší. Protože já nepoužívám cizí slova ani v knihách pro dospělé.

Ano, to je zlaté pravidlo psaní dětských knih, žádná cizí slova.

Přesně tak. Další výhoda, kterou jsem u knih pro děti předpokládala, že nebudu muset dělat rešerše. Totiž ať píšu cokoliv, vždycky mě to před tím stojí ohromné úsilí, protože k tématu vyhledávám všechny dostupné informace. Což u dětských knih není třeba, myslela jsem si. Jenže to byl hluboký omyl.  U dětských knih rešeršuji úplně stejně.

Jaké informace dohledáváte?

Různé. Moje poslední knížka je o kapce vody, která se kromě jiného dostane do čističky. A já jsem najednou zjistila, že nevím, jak čistička funguje. Schválně, jestlipak víte, jaký je rozdíl mezi čističkou vody a úpravnou vody?  

To opravdu netuším.

Vidíte. A takových věcí, o kterých často slýcháme, ale vlastně o nich moc nevíme, je spousta. Když jsem psala knížku pro nadaci Terezy Maxové o medvídku Terrym, měla jsem ji plnou zvířátek. Musela jsem zjišťovat, co jí, v jakých norách bydlí, jestli fungují ráno nebo v noci. Nemůžu dětem předkládat hlouposti. Protože ony nejsou hloupé.

Po rozhovoru s moderátorkou se naskytla příležitost pro autogram

Skoro to vypadá, že co kniha, to diplomová práce z daného oboru.  

Kéž bych si to všechno pamatovala, já bych byla tak vzdělaná! Ale mám to stejné, jako když se učíte na maturitu. Jakmile informaci použiji, uvolní v mozku místo, aby se tam vešly ty následující. Máloco tam uvízne.

Dřív jste pracovala jako překladatelka, ale zároveň už jste psala knihy. Stávalo se vám, že se tyhle dvě profese křížily? Neměla jste třeba nutkání texty, které jste překládala, upravovat, vylepšovat?

Šlo o to, co jsem zrovna překládala. Svého času to byla hodně červená knihovna. Tam fakt nemůžete nic pokazit. Jenom vylepšit. Na začátku jsem si říkala, mám já se vůbec na něčem takovém podílet? Vždyť to kazí vkus! Ale musela jsem se nějak živit, a navíc mi to moje redaktorka tehdy moc hezky vysvětlila. Takhle to nemůžete brát, říkala. To byste se divila, kdo tyhle knížky čte. Leckdy to jsou ženy, někdy dokonce i muži, prostě lidé, kteří jsou třeba momentálně v tíživé situaci a nemají kapacitu číst knihy, které jim hlavu ještě zatíží. Berte to tedy tak, že tuhle knížku bude číst někdo, kdo si u ní odpočine. Dost se mi tehdy ulevilo. Ale! Překládala jsem tak zvanou červenou řadu. A ta má uprostřed vždycky osm stránek erotiky. A přesto, že jsem měla dovoleno přepisovat a krátit cokoliv, na těch osm stran jsem sáhnut nesměla. Můj muž vždycky poznal, kdy je překládám. Nikdy jsem prý totiž nebyla otrávenější než v tu chvíli.

Teď mě napadá, ve vašich knihách erotiku nemáte. Nebo se mýlím?

Nemýlíte. Já jsem k milostným scénám kvůli těm překladům získala takovou nechuť, že je prostě psát nechci.  Navíc si myslím, že tohle všichni známe a každý ví, jak se to dělá. Ale abych se vrátila k tématu spisovatel versus překladatel – knihy tohoto typu nezkazíte, jenom je můžete vylepšit. Velká výhoda pro překladatele, který zároveň píše, je, že tyto knihy jsou takzvaně bezpříznakové. Jedna jako druhá, nepoznáte, že je psali odlišní autoři, je to prostě daný styl. Tím pádem knihou nenasáknete. Ovšem pokud se dostanete k jiným překladům, musíte si dát pozor. Jak říká Viktorie Hanišová, která překládá opravdu kvalitní věci a zároveň knihy píše, vždycky jí dá velkou práci odříznout se od textu, který překládá, aby se jím nenechala ovlivnit. Tohle já neznám.

Když jste mluvila o rešerších, musím se vrátit k Haně. Co s vámi při hledání informací dělalo téma smrti, holokaustu?

Když jsem se chystala na psaní, musela jsem přečíst spoustu nehezkých věcí. O válce, o tyfu, poslouchala jsem svědectví přeživších holokaust, to se mi všechno usadilo v hlavě. Navíc, já s knížkou žiji několik let. U první knížky jsem neměla zkušenosti, nepřipravila jsem si žádné rešerše a začala rovnou psát, ale zjistila jsem, že takhle to dělat nemůžu.  Že si nejdřív musím něco přečíst, udělat poznámky. Takže na Hanu jsem se připravovala opravdu důkladně. Když jsem pak začala psát., stávalo se mi, že jsem se najednou vzbudila uprostřed noci. Zírala jsem do tmy s plnou hlavou těch ukrutných věcí, myslela jsem na to, jak jsou lidé špatní, co jeden druhému dokážou udělat a kde se to v nich vlastně bere. Navíc jsem se neubránila myšlence, že to, co mně připadá hrozné jenom číst, ti lidé museli žít. Tehdy jsem si zakázala v rešerších k Haně pokračovat. Teď už budeš jen psát, případně dohledávat, a když se v noci probudíš, budeš myslet na něco hezkého, nařídila jsem si.

Spisovatelka Alena Mornštajnová (vpravo) s moderátorkou večera Lucií Šilhovou

Na co hezkého jste myslela?

Na dětství. Nic hezčího přece nemůže být. Tehdy jsem si usmyslela, že vymyslím knížku pro děti. A pokaždé, když jsem se vzbudila, jsem přemýšlela, o čem napíšu. Takže když jsem dopsala Hanu, měla jsem v hlavě už vymyšlenou knihu pro děti o strašidýlku Strášovi.

Tomu říkám efektivita!

Byla to hlavně psychoterapie. Protože každá kniha pro děti musí skončit dobře. Já jsem se navíc rozhodla, že nebudu psát knihy, které dětem ukazují, jak je život špatný, aby je připravil na realitu, že se rodiče rozvedou a pes jim umře a tak podobně. Chtěla jsem psát takové knížky, které jsem ráda četla, když jsem byla malá. Laskavé, milé. Já si totiž myslím, že tak, jak je nakažlivé zlo, je nakažlivá i laskavost. A když budeme dětem vštěpovat laskavost a dobro, tak tím nasáknou.

To je věru nelehký úkol.

Je. Ale nesmíme na to rezignovat. V mých knížkách není zlo, ale protože potřebujete v knížce vždycky konflikt, tak je tam nějaký popleta nebo tak něco.

Když mluvíte o tom, co v knize musí být, existuje nějaký obecný návod, jak napsat knihu? Ideálně dobrou knihu?  

Kéž bych ho znala! Jednu zajímavou knížku o psaní jsem ale četla. Její autor je Stephen King a jmenuje se O psaní. Tu doporučuji. Mám ráda angloamerický styl, kde knihy odsýpají. O psaní jsem četla velmi dávno, ještě před tím, než jsem sama začala psát, ale pamatuji si dodnes jednu radu. Tam, kde je přímá řeč, si máme vystačit se slůvkem „řekl“. Žádné „vydechl“ a podobné nesmysly.

Vidíte, a já bych řekla, že odlišné výrazy dělají text pestřejší a tím pádem zajímavější.

Pravdu má King. Copak my vydechujeme nějaké slovo? Tohle pravidlo se snažím dodržovat, jiné slovo u přímé řeči, než „řekl“ ode mne číst nebudete. A pokud tam přece jen nějaké najdete, je to na návrh paní redaktorky. Jinak pokud jde o učení, u mě bylo psaní metoda pokus – omyl. Právě proto mi to trvalo tak strašně dlouho. Původně jsem si totiž myslela, že mi to půjde, jako když překládám nebo jako když mluvím. Pak jsem sedla k počítači, takhle jsem zvedla ruce nad klávesnici a… tak mi také zůstaly. Zjistila jsem totiž, že neumím popsat obrazy, které mám v hlavě. To jsem se musela naučit. První den jsem napsala dvě věty. První věta zněla: Jmenuji se Anežka. Druhá věta: Jmenuji se Alžběta. Tohle jsem psala celé odpoledne a byla jsem úplně schvácená. Stále se učím, i když, pravda, moje technika se trochu zrychlila.

Na začátku našeho povídání jsem zmínila obálku knihy Hana. Drsný příběh příliš nekoresponduje se žloutkovým věnečkem na obalu. Dokonce jsem se setkala s názorem, že si lidé představují nějaký román a la červená knihovna.

Taky mi někdo říkal, že si myslel, že to je kuchařka! Ale já mám tu obálku moc ráda. Je v ní totiž obsaženo úplně všechno. Poslali mi tenkrát z nakladatelství asi dvanáct návrhů, všechno tmavé, kříže, ostnaté dráty, ledové kry, celé to na mě působilo velmi pesimisticky. Poprosila jsem o jiné návrhy s tím, že ten příběh je přece i o naději. Oba návrhy, které pak přišly, se mi moc líbily, nakonec jsem vybrala ten věnečkový, protože když si knížku přečtete, tak v ní všechno, co je na obálce, objevíte. Dokonce i jméno druhé hlavní hrdinky – Miry.

Příběh vzniku obálky jen dokresluje vaše slova, že kniha není primárně o holokaustu, ale o naději.

Původně to opravdu nemělo být o holokaustu, ale jen o tyfové epidemii. Jenže při rešeršování jsem zjistila, že i u nás ve Valašském Meziříčí žila židovská komunita. Tak jsem si říkala, že když píšu o našem městě, měla bych připomenout i tuhle kapitolu jeho minulosti.

Ptají se vás lidé na to, proč zrovna žloutkový věneček byl tím, co zahýbalo dějem knihy?

Ptají. Je to proto, že věnečky mám ráda. Taky jsem po Haně přibrala, protože kam jsem přijela na besedu, tam jich byla plná mísa. A já je vždycky obětavě jedla, protože byly výborné a pekli je pro mě s nadšením a láskou. Kvůli tomu mám čtyři kila navrch. Takže jsem se zařekla, že pokud budu psát o nějakém jídle, tak to bude zelenina.

Dočetla jsem se, že z Hany by měl být film. V jakém stadiu jsou přípravy?

Film připravuje pan režisér Cieslar, pracuje na něm už tři roky, a právě v těchto dnech do projektu vstoupili dva noví, významní partneři, takže se snad film konečně podaří realizovat. Hana je ve své podstatě historické téma, a proto je filmové zpracování finančně nákladné.

Hana vyšla také v němčině. Jak Němci přijali téma holokaustu?

Několikrát jsem z Hany v německy hovořících zemích četla a na podzim mám naplánované další besedy v Německu. V němčině ale vyšly už i Tiché roky a Listopád, a to jistě i díky skvělému překladu paní Raiji Hauck. Téma války a totality má zřejmě čtenářům stále co říct.

V kolika jazycích si mohou čtenáři Hanu přečíst?

Nasmlouváno je dvacet překladů, ve čtrnácti už vyšla. Myslím, že jako první byla polština, ale nejsem si tím jistá. Nejdál od evropských jazyků je asi arabština a vietnamština. Na angličtinu a němčinu jsem hrdá, protože dostat se na tyhle trhy je náročné. Teď vyšla francouzština, takže velké světové jazyky už máme obsazené. Chybí už jen španělština, po které velmi toužím. Kdysi jsem totiž španělštinu dělala a díky tomu, že znám Hanu nazpaměť, bych si čtením překladu jazyk připomněla, něco se třeba i naučila. Jinak díky Haně se překládají i další mé knihy. A Kapka Ája měla nasmlouvaný překlad do slovinštiny ještě před tím, než vůbec vyšla. Je to vždycky radost, vidět knihu přeloženou, jako je radost vidět třeba divadelní hru, která na motivy Hany vznikla. Příběh, který jsem vymyslela, už si žije svůj život, a to je moc krásné.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Kávou nejposedlejší metropole – Praha pátá, Berlín jedenáctý

Na světě se vypijí každý den přibližně dvě miliardy šálků kávy. Bez ohledu na společenské postavení, na metodu přípravy, na způsob podávání. Věřili byste tomu, že Praha je podle BrewSmartly.com na žebříčku kávou nejposedlejších měst světa za rok 2021 na pátém místě? Berlín na jedenáctém. Zlato náleží Amsterdamu.

Nejčtenější v kategorii Society