Berlínské zdi pomohl k zemi zmatený soudruh

Komunismus charakterizuje především zločinnost, kromě toho ovšem vynikal i mimořádně bizarními počiny, mezi nimiž přední místo pomyslného žebříčku zaujímá berlínská zeď. Padla 9. listopadu roku 1989, a to díky jednomu zmateně vystupujícímu komunistickému politikovi.

Obyvatel německé metropole přikládá ruku k demolici berlínské zdi, listopad 1989 Foto: Raphaël Thiémard from Belgique

Před 32 lety šel k zemi jeden z nejbizarnějších komunistických počinů. Bezprostředně tomu předcházela tato věta: „Občané Německé demokratické republiky (NDR) budou moci bez problémů cestovat na Západ, a to okamžitě.“ Pronesl ji v podvečer 9. listopadu 1989 člen komunistického politbyra Günter Schabowski. Šlo o dějinný zvrat.

Schabowski na tiskové konferenci nejprve omílal fráze o závěrech zasedání ústředního výboru Sjednocené socialistické strany Německa (SED), na němž po většinu času ani nebyl, a tak notně improvizoval. Před 19:00 pak ovšem na dotaz korespondenta italské tiskové agentury ANSA Riccarda Ehrmana sdělil, že občané NDR budou moci bez komplikací cestovat na Západ.

Na otázku dalšího novináře, kdy opatření vstoupí v platnost, zjevně zaskočený funkcionář – který později připustil, že si před tiskovou konferencí nařízení sám ani nepřečetl – odvětil: „To vstupuje podle mých informací… je to hned, neprodleně.“ Původně přitom režim chtěl informaci zveřejnit až další den a počítal s tím, že lidé budou žádat úřady o povolení.

„Všem nebylo hned jasné, co to znamená,“ cituje ČTK historika Gerharda Sältera z Nadace berlínské zdi, podle něhož diváci v tu chvíli již téměř hodinu sledovali „neuvěřitelně nudné věci“. V prvním okamžiku jim podle něj vůbec nebylo jasné, co se právě stalo – že skutečně říká, že odteď mohou lidé přes hranici.

Zeď, jíž na východě ani nesměli říkat „zeď“

Obyvatelé Berlína se pouštějí kladivy a majzlíky do Berlínské zdi v úseku mezi Reichstagem a Braniborskou branou 28. prosince 1989 Foto: Superikonoskop

Svůj záměr postavit zeď vedoucí středem města, kde zatarasila nebo podélně rozdělila rušné ulice, ale hlavně životní partnery a přátele, komunisté tajili. Zpravodajské služby Spolkové republiky se o něm dozvěděly až tři dny před zahájením prací. V noci z 12. na 13. srpna 1961 východoněmečtí vojáci a 5000 příslušníků pohraniční a další policie s podporou zhruba stejného počtu příslušníků „Bojových oddílů dělnické třídy“ (východoněmecké obdoby lidových milicí) uzavřely veškeré cesty na Západ.

Více než 160 kilometrů dlouhé betonové zdi, kterou režim následně postavil, lidé v komunistické části Německa ani nesměli říkat „zeď“, nýbrž museli používat propagandistické označení „protifašistický ochranný val“.

Stavbou zdi komunisté sledovali v podstatě jediný cíl – měla zabránit lidem v útěku z jejich „socialistického státu dělníků a rolníků“. Ty, kteří se komunistický „ráj“ přesto pokusili opustit, pohraničníci (režim je záměrně povolával ze vzdálených vesnic a vymýval jim mozky) bez varování stříleli a zraněné nechávali na místě bez jakékoli pomoci.

Přesný počet obětí těchto zločinů se zřejmě nepodaří nikdy zjistit, podle oficiálních údajů při pokusech o překonání zdi přišlo o život 140 lidí, i střídmé odhady nicméně vedou i k dvojnásobnému údaji. O síle touhy po svobodě svědčí i různá důmyslná podomácku zkonstruovaná zařízení, s jejichž pomocí lidé z komunisty zachvácených zemí prchali. Vidět je můžete v berlínském muzeu zdi Mauermuseum – Haus am Checkpoint Charlie.

V souvislosti s režimem iniciovanými vraždami na hranicích vyniká obzvláštní demagogie komunistů, kteří střelbu do vlastních lidí dodnes hájí poznámkou o tom, že své hranice si přeci brání každý stát na světě. Doslova to řekl jejich minulý předseda Vojtěch Filip. Demagogie tohoto jeho vyjádření spočívá v nerozlišování toho, že zatímco západní demokracie brání svá území před nelegálními příchozími zvenku dovnitř, komunistický režim střílí vlastní bezbranné civilisty na cestě ven. 

O osudu berlínské zdi se dočtete v článku Kde všude po světě najdete zbytky Berlínské zdi?

Pohled na berlínskou zeď ze západu 12. listopadu 1989 Foto: Jurij Somov / Юрий Сомов

Mohlo by vás zajímat

Shutterstock
Přečtěte si

Architekti a urbanisté v Mnichově ukazují, jak by řešili bezdomovectví

Zatímco v Mnichově má člověk v průměru k dispozici 39 metrů čtverečních, jsou ve světě města, kde se o takovém prostoru může lidem jenom zdát. Podle OSN žije v současnosti na zeměkouli 1,6 miliardy lidí v nevyhovujících bytových podmínkách nebo bez vlastní střechy nad hlavou. Tento globální, komplikovaný a choulostivý problém reflektuje mnichovské Muzeum architektury Technické univerzity v Pinakotéce Moderny na výstavě s varovným názvem „Who’s next“, Kdo je další?, a představuje devatenáct inovativních modelů bydlení.

Nejčtenější v kategorii Society