🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Tschechen verstehen nicht, dass Deutschland ein “Energielabor” ist
O perspektivách německé strategie energetické transformace, tzv. Energiewende, jsme si povídali s bývalým dlouholetým zpravodajem České televize v Berlíně, Martinem Jonášem. Rozhovor proběhl při příležitosti konference New CZ-DEal s tématem Budoucnost energetiky a nová ekonomická realita – českoněmecká spolupráce 2022, který pořádalo vydavatelství Black Swan Media za podpory Ministerstvo zahraničí Spolkové republiky Německo.
Pokrýval jste několik let veškeré dění v Německu. Jak důležitá je energetika v německém zpravodajství?
Pro moje zpravodajství to bylo téma číslo jedna a důvod je úplně jednoduchý – pokud není nějaký aktuální výkyv, i pro německé zpravodajství je energetika tématem číslo jedna. Kdyby někdo spočítal podíl článků a příspěvků k různým tématům v Německu, troufnu si říci, že ve střednědobém horizontu by energetika trumfla všechno ostatní.
Proč i laická veřejnost v Německu vlastně žije energetikou o tolik intenzívněji než česká?
Důvod spočívá v tom, že Německo je nejen velká ekonomika, ale také obrovská energetická laboratoř. Zkoušejí tam nejrůznější řešení pod tlakem toho, čemu už i v češtině říkáme Energiewende. Co to vlastně je? Je to pokus o energetickou transformaci v podmínkách masívně industrializované středoevropské ekonomiky. Zkoušejí ledacos, od osvědčených řešení až po svérázné pokusy. Například v hamburském přístavu postavili z oblázků obrovský kámen, který se v době energetických přebytků za pomoci föhnů (teplých jižních větrů) zahřívá, v době nedostatku v energetické rozvodné síti se za pomoci vody zase ochlazuje tak, aby se alespoň něco z těch přebytků zachovalo. Účinnost je zhruba 15 procent. S pomocí těchto občas bizarních metod zkouší Německo prorazit bariéry své Energiewende.
Vědí Němci, že je u nás Energiewende prezentována jako strašidelný omyl?
Patrně nikoli, ale být poradcem spolkového ministra zahraničí, tak bych se nad tím určitě zamyslel. Německo se v očích české veřejnosti periodicky ocitá v roli toho, kdo ohrožuje samotnou existenci českého národa. Máme pro to dobře nakypřenou půdu propagandou z minulých desetiletí. Naposledy se to stalo v roce 2015 v otázce migrace, nyní se pro podstatnou část české veřejnosti, nemám ji přesně sociologicky změřenou, stává ohrožujícím tématem Energiewende. Vezměme si jen pány Alexandra Vondru a Karla Havlíčka, dva klíčové hráče nejsilnějších politických stran. Mám pocit, že v poslední době nezazněl ani jeden jejich souvislejší projev na téma bezpečnosti, aniž by tam figurovala Energiewende jakožto hrozba pro českou energetiku. Být spolkovým poradcem, musel bych se velmi zamýšlet, proč je v českých médiích prezentována tak děsivě.
Jak byste české veřejnosti vysvětlil, že Energiewende není jen nějaká chaotická a naivistická iniciativa, nýbrž koncepce, která trvá již desítky let, Německu něco konkrétně přináší a mohli bychom se jí v lecčems inspirovat?
To jste řekl velmi trefně, Energiewende je u nás vnímána jako ideologií hnaná a člověkem naprogramovaná katastrofa, bývá dána za příklad nevhodného sociálního inženýrství. Předně bych musel zdůraznit, že ani Němci ji nepovažují za recept pro celý svět. Navíc jedním z klíčových bodů pro zdařilejší komunikační strategii směrem do zahraničí by bylo přiznat barvu a připustit, že některá rozhodnutí z posledních dvaceti let jsou přinejmenším diskutabilní i pro samotné Němce. Mám samozřejmě na mysli odstoupení od jádra a závislost na zemním plynu. Musel bych instruovat německou ambasádu v ČR, aby zdůrazňovala pragmatické aspekty tohoto modelu, které v něm není až tak těžké najít. Češi o nich většinou vůbec netuší.
Které máte na mysli?
Mám na mysli revoluci, která se odehrála v posledních deseti letech, a kterou je vývoj produkční ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů. Je pozoruhodné, že to v Česku takřka nikdo nezaznamenal. I v podmínkách střední Evropy jsou dnes nejlevnějším zdrojem elektřiny velká solární pole, druhým nejlevnějším zdrojem větrníky. A to i kdybychom nebrali v potaz náklady na emisní povolenky pro elektrárny spalující fosilní paliva. Ovšem je k tomu třeba říci i to B, totiž že celý ten systém něco stál, porovnání vycházejí z měření za ideálních podmínek a není v něm zahrnuta cena za akumulaci a některé další náklady. Podstatné nicméně je, že výroba solární energie za posledních deset let zlevnila o 90 procent.
To jsou ovšem úplně jiné vstupní podmínky než ty, které panovaly během posledního solárního boomu na konci první dekády.
To jsem chtěl říci. Možná není až tak důležité, kolik to stojí, protože Energiewende musí fungovat jako systém, ale připadá mi trestuhodné nesledovat tento trend, který nekončí. Produkční ceny solární elektřiny budou dále klesat, podle některých analýz dokonce stejným tempem. Za deset let bychom mohli být opět na nějakém zlomku, zase v nějakém novém měřítku. Možná to tak nedopadne, třeba to bude jen padesát procent, ale pořád tu máme velkou systémovou změnu.
Němci zkrátka tento vývoj na rozdíl od nás berou v potaz.
A to právě české veřejnosti nedochází, že se německá vláda nechová jako poblázněný aktivista, který se někde lepí k chodníku nebo polévá obrazy, ale právě naopak – vychází z takových koncepcí vývoje energetiky, které nekašlou na koncového spotřebitele. Jakožto informační důstojník berlínské vlády bych se soustředil na výpočty, s nimiž přišly třeba univerzity v Mnichově a v Řezně, podle nichž cena elektřiny za 10 nebo 15 let skutečně nebude nijak děsivá. Můžete jejich predikce zpochybňovat jako hausnumera, ale tvůrcům těchto modelů vyšly hodnoty, které se příliš neliší od cen elektřiny před začátkem aktuální energetické krize.
České veřejnosti ovšem přijde nejméně pochopitelné, proč uprostřed krize Němci vypínají poslední jaderné elektrárny.
Ano, opět musím říci, že by měli přiznat barvu, neboť tento postup je, troufnu si říci, v současnou chvíli zpochybněný i samotnou německou veřejností. Ta se s křížkem po funuse skutečně vyléčila z nenávisti k jádru, když se podíváme na průzkumy veřejného mínění, většina Němců by si dnes přála mít v energetickém mixu i jádro. Z důvodů rozhodnutí, která byla diktována více politickou než technickou realitou, už je ovšem pozdě.
Němci sázejí dosti na výzkumy okolo využití vodíku. Jak moc na něm Energiewende stojí?
Budoucí energetický mix Německa je bez vodíku takřka nemyslitelný, pokud tedy Němci nesleví ze svého ambiciózního plánu zbavit se rychle uhlí. Plán současné koalice na ukončení provozu uhelných elektráren zní plus mínus rok 2030, neměli dosud ostrou hranici. Vzhledem k tomu, co se nyní děje ve světě, si troufnu říci, že realističtější bude rok 2036, který byl také zmiňován. Plán zní ovšem tak, že je v podstatě nutné vybudovat dvousektorovou energetiku. Jeden sektor je oblastí velmi nízkých produkčních cen a tvoří jej obnovitelné zdroje. Někdo jim říká “občasné zdroje”, což je trochu dehonestační, všichni ale víme, že nefungují 24 hodin denně. Vedle tohoto velmi laciného, avšak nekonzistentního sektoru energetiky tu máme druhý, který bude naopak k dispozici kdykoli na požádání, a který je poměrně drahý. Tento spolehlivý a drahý sektor bude do značné míry reprezentovat vodík. Dohromady budou tyto dva sektory tvořit německou energetiku po skončení Energiewende. Je samozřejmě otázka, kolik z toho vodíku bude zeleného, kolik “šedivého” a tak dále, ale to už jsou detaily.
Jak nás vnímají Němci? Nemají nás za takové křupany, když k nim dolehnou hlasy lidí, jako jsou Vondra nebo Havlíček?
Nejsem si úplně jist, že Německo tuto stránku dost opečovává. Když sledujete německá média, slovo Česko abyste hledal pod mikroskopem, zazní párkrát do roka. Němečtí voliči nás nesledují, tudíž německé politiky netrápíme. Jestli Němci někoho obecně vnímají jako potížistu, je to Polsko, v celé řadě oblastí a také v energetice. A teď si dovolím odbočku, protože jde o velmi nebezpečný trend. Polská vláda se ho ochotně chopila a lidé kolem premiéra Mateusze Morawieckého celkem otevřeně mluví o tom, že vytvořit z Německa opět obraz nepřítele je pro ně docela výhodné. Polsko se rozhodlo, že v souvislosti s ukrajinskou krizí sehraje centrální úlohu ve střední Evropě a chce ji hrát tak, že se aktivně postaví proti Německu, což bylo vidět i na neformálním summitu EU v Praze. A energetika je prostě součástí tohoto nešťastného polského plánu.
