Architektonickou soutěž s rozpočtem přes 13 milionů korun – v poměru k ambicím a velikosti projektu téměř neuvěřitelně skromným – vyhrálo pražské architektonické studio JinJan s návrhem Rozhraní imaginace.
Jak vznikl nápad postavit národní expozici téměř ze vzduchu, proč se autoři nebojí výtek o „skákacím hradě“ a jak zajistí, aby vedle technologií nezanikla samotná kniha? O tom všem jsme mluvili s tvůrci vítězného konceptu, s Jindřichem Ráftlem a Janem Tůmou z architektonického studia JinJan.
Motto české účasti ve Frankfurtu zní „Česko na pobřeží“. Není i váš pavilon hledáním podobného „pobřeží“ – tedy rozhraní mezi knihou a technologií, snem a realitou, lehkostí a monumentalitou?
Přesně tak jsme o něm od začátku přemýšleli. Motiv pobřeží je fascinující právě tím, že představuje místo setkávání dvou světů. Není ani pevninou, ani mořem – je rozhraním. A literatura podle nás může fungovat velmi podobně. V pavilonu se podobně jako při čtení knihy přenesete do nekonečného světa imaginace.
Náš pavilon proto nevnímáme jako objekt, ale jako prostor přechodu. Mezi realitou a fantazií, mezi fyzickým a imaginárním světem, mezi tradičním médiem knihy a současnými technologiemi. Pobřeží je pro nás metaforou otevřenosti a možnosti vydat se na cestu. A právě takový zážitek chceme návštěvníkům nabídnout.
Váš vítězný návrh nese název Rozhraní imaginace. Do jakého světa by měl pavilon návštěvníka přenést?
Do světa, který není jednoznačně definovaný. Nechtěli jsme vytvořit scénografii s jedním konkrétním příběhem, ale krajinu, kterou si každý návštěvník dotvoří sám.
Nafukovací objekty mohou někomu připomínat kameny v řece, jinému pobřežní útesy nebo oblaka. Důležité je, že nechávají prostor představivosti. Rádi bychom, aby návštěvník po vstupu na chvíli ztratil pocit, že se nachází ve veletržní hale, a měl pocit, že vstoupil do prostoru bez jasných hranic. Podobně jako při čtení dobré knihy, kdy člověk přestává vnímat okolní svět a stává se součástí jiného.
Postavit expozici o rozloze 2300 m² téměř ze vzduchu zní spíš jako sen než jako architektonické zadání. Kdy jste poprvé uvěřili, že by taková myšlenka mohla fungovat?
Asi ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, že právě dočasnost je jednou z největších výzev, ale zároveň i kvalit tohoto projektu. Frankfurtský knižní veletrh trvá několik dní, a tak nám dávalo smysl hledat architektonické řešení, které nabídne silný zážitek, ale zároveň bude snadné realizovat na místě.
Vzduch je nejlehčí stavební materiál, jaký máme k dispozici. Jakmile jsme začali přemýšlet tímto směrem, začalo nám být jasné, že nejde o utopii, ale o velmi racionální odpověď na zadání. Zvlášť pokud chceme minimalizovat uhlíkovou stopu celé instalace a nechceme převážet plné kamiony materiálu pro instalaci.
Je na pavilonu něco, co většina návštěvníků vůbec neuvidí, ale pro vás jako autory bylo klíčové?
Možná právě práce se světlem. Návštěvník ji bude vnímat spíš podvědomě, ale pro nás je zásadní součástí celé koncepce.
Světlo zde není jen prostředek, jak něco nasvítit. Je to médium, které vytváří atmosféru prostoru. Spolu s měkkými objemy a průhledy formuje pocit nekonečnosti a proměnlivosti. Pokud si návštěvník odnese dojem, že byl na chvíli někde jinde, velkou zásluhu na tom bude mít právě světlo a scénografické řešení celé instalace.
Někteří kritici přirovnávají nafukovací architekturu spíš ke „skákacímu hradu“ než k reprezentativnímu literárnímu prostoru. Jak na tyto reakce reagujete vy osobně – a kde pro vás leží hranice mezi lehkostí a trivializací?
Pokud někdo při prvním pohledu vidí nafukovací objekt a vybaví si dětský svět, vlastně nám to nevadí. Literatura je také hra, objevování a schopnost dívat se na svět jinak. Hranice trivializace podle nás neleží v použitém materiálu nebo formě, ale v tom, zda za ním existuje silná myšlenka.
Srdcem pavilonu má být interaktivní Maják využívající umělou inteligenci. Jak velkou roli v něm AI skutečně hraje – a co zůstává čistě lidským autorským rozhodnutím?
AI vnímáme především jako nástroj dialogu. Pomáhá návštěvníkům vstupovat do interakce s literárními texty a vytvářet nové souvislosti.
Samotný koncept, dramaturgie i pravidla této interakce jsou ale výsledkem lidského rozhodnutí na základě emocí. Umělá inteligence zde není autorem obsahu ani náhradou lidské kreativity. Je spíše prostředníkem, který umožňuje lidem aktivně vstupovat do prostoru literatury a objevovat ji novým způsobem.
Jak zajistíte, aby v prostoru, který je silně vizuální a technologický, nezanikla samotná literatura?
Veškeré prvky pavilonu jsou navrženy tak, aby směřovaly pozornost ke knihám, autorům a příběhům. Architektura je zde médiem, nikoliv hlavním tématem. Pokud si návštěvník po odchodu zapamatuje především českou literaturu a autory, bude to pro nás ten nejlepší výsledek.
Německá veletržní správa je známá velmi přísnými požadavky na ekologii a nakládání s odpady. Co se stane s tunami polymerů a nafukovacích objektů po skončení Frankfurtského knižního veletrhu? Máte už dnes představu o jejich dalším životě?
Od začátku jsme návrh koncipovali tak, aby po skončení veletrhu nevznikl problém, ale příležitost.
Nafukovací objekty jsou navrženy z certifikovaných lehkých materiálů, takže je všechny lze doslova sbalit do několika tašek a jejich celková hmotnost nepřesáhne 150 kg.
Naším cílem je zároveň maximálně prodloužit jejich životní cyklus, ať už formou dalšího využití, adaptace pro jiné kulturní akce nebo postupné recyklace jednotlivých částí.
Udržitelnost pro nás není jen otázkou použitých materiálů, ale také schopnosti přemýšlet o tom, co se s projektem stane poté, co splní svůj původní účel.
Jsem přesvědčena, že vás v blízké budoucnosti čeká ještě hodně práce. Ale vraťme se na závěr do minulosti. Kdybyste měli vybrat jeden svůj projekt, který vás nejlépe vystihuje jako autory, který by to byl – a proč právě ten?
Je těžké vybrat jediný projekt, protože každý vznikal v jiné době a řešil jinou otázku. Pokud bychom ale měli pojmenovat něco, co se objevuje napříč naší tvorbou, pak je to snaha spojovat architekturu, technologie a přírodu. Tyto tři částí by podle nás měli existovat v symbióze a harmonii.
Stěžejním projektem pro nás byla instalace Laboratorium Silencii v rámci Českého pavilonu na EXPO 2015 v Miláně. Tuto instalaci jsme nejen navrhli a i realizovali vlastníma rukama společně s dalšími kolegy. V rámci tohoto projektu jsme si uvědomili, že jsme schopni naše nápady a vize převádět do reality. Zároveň tento projekt stál na začátku naší cesty od klasické architektury k projektům na pomezí, mezi které se řadí i pavilon ve Frankfurtu. Ten není jen expozice o knihách. Je to pokus proměnit samotný princip čtení v prostorový zážitek. A to je téma, které nás jako autory provází dlouhodobě.
