🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Die Cover Story des neuen Bookmag N&N entstand in den Räumlichkeiten von Vanguard in Prag – Modřany
Mladé tělo, stará duše. Dvacetipětiletá filantropka, podnikatelka, studentka, investorka a majitelka x dalších titulů pochází ze šlechtického rodu Kolowratů, který patří k jednomu z nejstarších u nás. Na první pohled éterická a výstřední bytost potvrzuje rčení, že kniha se nemá soudit podle obalu. Vidím se s ní poprvé v životě a rychle lituji toho, že jsem nezapnula nahrávání již při počátečním „small talku“. V teple jednoho pražského jarního dne si spolu sedáme na terasu a jdeme rovnou do hloubky, protože v té – v té nám je oběma koneckonců vždycky nejlépe.
Jaké to je, být ze šlechtické rodiny? Lidé musí mít plno předsudků a domněnek, ale jaká je realita? Je to spíš požehnání, nebo prokletí?
Světlo se neobejde bez tmy a dar bez daně. Spousta lidí si s aristokracií asociuje určitý předsudek nebo škatulku, nekoukají na realitu. To bylo v mém dětství docela náročné. A to hlavně po smrti táty. Moje životní realita byla oproti mým spolužákům na škole materiálně ostatně dost skromná. Cítila jsem navíc kvůli těm škatulkám určitou formu vyřazení, rozdělení, protože mě spojují s něčím, co je definováno určitou dekadencí či pompézností, a nikdo se neptá, jestli je to pravda, nebo ne. Byl to zásadní pilíř ve vývoji mé osobnosti. Neprožila jsem si důležitý aspekt psychologického vývoje „někam patřit“. Ale díky tomu jsem taky pochopila, že je zbytečné přesvědčovat ostatní o své pravdě, když už si na mě udělali svůj názor. Taky nechci dělat ostatním to, co se mi dělo. Nechci je soudit. Proto jsem taky často byla tolik se zvířaty. U koní. Ti mě nesoudí. Jen se mnou jsou.
Řekněme tedy, že ten pocit vyloučení byla tma. Co bylo to světlo?
Pro mě je to celý ten vnitřní prožitek, za který jsem vděčná. Díky němu jsem se naučila fungovat jako independent soul, nezávislá duše. Soustředíš se na své vlastní vnímání reality bez ohledu na vnímání ostatních lidí, kteří většinou fungují na bázi attachmentu ke skupinové identitě, než že by doopravdy věděli, kým jsou. Na druhou stranu mám ale díky mé rodině a tomu, co vybudovali i mimo historické dědictví, určitou finanční nezávislost. Bylo by pokrytecké říct, že tato svoboda nepřináší možnosti, které ostatní nemají. Nicméně i spousta lidí bez titulu je zajištěná…
Co se od tebe v rámci tvého titulu očekává?
V naší rodině je to hodně liberální. Heslo našeho erbu je Pro fidelitate – jinak řečeno Věrně a stále. Tedy nahlížet s respektem na to, co naši předci vybudovali. Přijímat to, respektovat a kultivovat dál, ale zároveň nezapomínat ani na sebe. Udržovat tradici, pokračovat v ní a vylepšovat vzhledem k tomu, co společnost zrovna potřebuje rozvíjet. Aristokratické rodiny byly často spjaté s filantropií. Naše rodina se podílela na rozvoji Národního muzea či Národního divadla. I pro mě osobně je filantropie v rámci mých možností důležitá, hlavně co se vědy a zdravotnictví týče. Ve vědě se totiž nyní nabízí velké možnosti změn, které jsou zásadní pro celou společnost.
Už tě někdy titul omezoval? Kromě zmíněného pocitu vyloučení v době studií na škole…
Záleží na perspektivě vnímání. Omezení ze strany rodičů přichází ve spoustě rodin, ne jen v těch šlechtických. Samozřejmě tam byla nějaká očekávání, jakým směrem bych měla jít. Ale pro mě byla hodně důležitá vždy má autenticita a vize. Nechtěla bych být svým vlastním vězněm. Proto jsem svá rozhodnutí dělala tak, aby sice neublížila nikomu jinému, ale byla zároveň v souladu s tím, co chci já sama pro sebe. Na konci dne za nás náš život nikdo jiný žít nebude.
New York, nebo Londýn? Znáš dobře obě města. Sama vím, jak je těžký život v Londýně, proto by mě zajímala tvoje vlastní zkušenost…
Obojí má něco do sebe. Jsem povahou pendler, takže nemám nutkání, abych se na určitém místě usadila. Každé město jsem vnímala jako součást mé cesty, jako dočasný domov, do kterého mě zavedla má intuice. U obou měst jsem věděla, že tam nechci být nastálo. Všechno je tam velmi rychlé. V Americe jsou lidé schopní pracovat 16 hodin denně a pak si na půl hoďky vybookují zasedačku, kde si dají mental breakdown, a pak jdou znovu pracovat. Ví, že jsou nahraditelní. V kontinentální Evropě je život nastavený jinak. Tady lidé ctí víc svůj „klid na duši“, dají si maňanu, což má samozřejmě také nevýhody…
Kam v Evropě ráda jezdíš?
Mám moc ráda Berlín. Je obdivuhodný pro svou uměleckou, hudební a architektonickou scénu. Mám ráda brutalismus, tmavé barvy a temná zákoutí. Underground. I tyto místa mají svou vlastní magii. Skrze různá prostředí a jejich energie na sobě pociťuji různé procesy… Dalo by se říct, že zažívám stále nové zrození skrze prostor. Jako kdyby se člověk od začátku znovu poznával.
Taky se mi líbí Barcelona. Tam jsem ale primárně jela ze zdravotních důvodů. Byla jsem tam na ortognátní operaci… Netušila jsem ale, že to pro mě bude natolik převratné. Při operaci jsem měla pocit, že se mi probudilo vědomí bez těla, kdy jsem viděla celý svůj život jako film. Několikrát se mi totiž vypnul přístroj na srdce kvůli nízkému tlaku a já jsem si řekla: „Tak to je skvělý, teď jsem mrtvá.“ (smích) Najednou jsem byla přítomná ve všech svých životních rozhodnutích, a to včetně těch, která se stala na základě strachu z nejistoty a z neznáma. Začala jsem najednou vnímat strach jako otevřené dveře do nové dimenze. Moje babička vždycky říká: „Musíš se naučit milovat nejistotu. Protože jedinou jistotu, kterou máš, je smrt.“ A já mám vlastně takový pocit, že mé různé zdravotní komplikace byly pobídkou k uvědomění si sama sebe. Everyting happens for a reason.
Kromě výrazného charakteru máš dost výrazný vzhled. Odkud bereš inspiraci?
Tetování jsou metafory, symboly, které zaznamenávají životní etapy a situace, uvědomování si sebe a světa kolem. Třeba černé puntíky leoparda královny holí z Crowleyho tarotu. Postava je vyobrazena se svým leopardem, kterého drží za hlavu. Byla černovlasá a pokaždé se změnila, když prošla nějakou transformací. Nejdřív na rusovlásku s leopardem a pak na zlatovlásku se lvem, což byla symbolika té největší síly. Každá skvrna leoparda znázorňovala temnotu, kterou si musela projít, aby došla do té poslední fáze osvícení. Podobně jako ona vnímám i já své symboly vytesané do kůže, černé na bílém. V přítomnosti, která jediná utváří budoucnost. Japonské mraky na mé ruce jsou referencí mého oblíbeného spisovatele Murakamiho. Promítají se tam vrstvy různých realit, často vnímám, když se něco vyjevuje v určité formě, ale skrývá to v sobě obsah mnohem rozsáhlejší, než si dokážeme představit.
Jaký je tvůj největší strach?
Říká se, že život začíná na konci naší komfortní zóny. Spíš než strach vnímám bolest z uvědomění, že některé věci jsou takové, jaké jsou. Pro mě jako hypersenzitivního člověka je přítomná spíš bolest z nepochopení, protože mám pocit, že někdy cítím věci, které ostatní necítí, a proto jim je nedokážu vysvětlit. Ani kdybych chtěla. Dřív jsem měla strach, abych dělala určitá rozhodnutí, protože jsem se bála nepochopení a opuštění. Že zkrátka budu sama. Ale pak jsem začala vnímat, že se pro danou věc i přes ten strach můžu rozhodnout. Můžu zažít sice temnou chvíli, ale zároveň i světlou stránku. Když chceš něco zažít, chceš to přece se vším všudy: to těžké i to hezké. Myslím, že by lidé měli neustále konfrontovat své limity a posouvat se. Příliš se bojíme odsouzení, změny, nejistoty, samoty. A to nás drží zpátky. Místo žití života je to pak přežívání života.
Myslím, že naše generace dvacátníků je mnohem dál v seberozvoji než generace před námi…
Často se na tohle téma bavím. Starší generace vyrostla v úplně jiné době, s jiným nastavením. Nedokážou si představit, jaké to je, narodit se do doby dopaminové závislosti na rychlých informacích. Profesor Stránský na své přednášce připodobnil tohle téma k tomu, že když se nějakou dobu vybíjejí sloni s kly, tak se pak začnou rodit sloni bez klů. Epigenetika udělá své, u zvířat i u člověka. Kvůli technologiím se začnou měnit procesy v mozku, kdy části, které byly dříve využívané, postupně odumírají, ale jiné části mozku se zase vyvíjejí víc. Přesně do toho se dnešní děti rodí. A když začnou komunikovat věci, které starší generace nemůže chápat, vzniká obrovská zátěž nepochopení, která zapříčiní uzavření a rozvine kompenzační mechanismy. A to vyúsťuje v různé bolesti a psychické problémy. Je to komplikovaná doba. Jak říká Gabor Mate – trauma není o tom, co se stalo tobě, ale co se v daný moment odehrálo v tobě. A člověk nikdy neví, kdy mohou mít jeho slova či reakce zásadní dopad na fungování toho druhého. Proto si myslím, že by bylo dobré, kdybychom se jako společnost kolektivně rozhodli, že se trošku oprostíme od vzorců minulosti a naučíme se lépe vnímat a komunikovat s otevřenou myslí a srdcem právě teď. V naší přítomnosti.
Řekni mi o sobě něco, co o tobě nikdo neví.
Mám moc ráda hermetismus, mystiku, okultismus. Například peklo mají lidé většinou spojené s něčím hodně ošklivým. Ale Luciferovi se taky jinak říká světlonoš. A to podle mě už nezní jako negativní atribut, že ne?
Máš ve svém portfoliu opravdu hodně projektů. Restaurace, studia v Londýně, jsi patronkou nadačního fondu pro výzkum psychedelik, investuješ do umění. Na čem pracuješ teď?
Jsem typ člověka, který musí dělat mix věcí, mám prostě hodně zájmů. Ale potřebuju v tom mít nějakou strukturu, abych se v tom neztratila. I proto studuju neurovědu a psychologii, přičemž bych se ráda věnovala popularizaci individuálního přístupu k mentálnímu zdraví a alternativním způsobům. Mam teď jeden projekt v procesu, o kterém zatím mluvit nemůžu, ale strašně se na něj těším. Myslím, že to bude důležité a bude to mít určitý vliv. I kdyby to jen zaselo semínko do něčeho, co mě pak přeroste.
Na začátku léta taky budu otevírat restauraci spolu s galerií a concept storem v našem Kolowratském paláci. Tím chci jít proti té dnešní individualistické tendenci, že se uzavíráme. Chci, aby to bylo různorodé a každý si tam našel to své. Zrekonstruovali jsme to do takového brutalistického, industriálního stylu, ale zároveň jsem to chtěla propojit s příjemným prostředím plným rostlin a dřeva, aby tam lidé rádi trávili čas. Pak je pro mě důležitá i filantropie, podporuju vědu a ráda propojuju lidi z byznysu kvůli novým projektům.
Jak vypadá tvůj každodenní život?
Každý den je úplně jiný. Někdy začínám v pět ráno a končím až v devět večer. Projekty mám naštěstí ve vlnách. Řekla bych ale, že se mi stejně nejlépe pracuje v noci. Jsem sova. Vyhovuje mi, když pod temnou pokličkou noci město utichne, lidé se schovají a vše je najednou jako klidné moře před ranní bouří. V noci se mohu lépe dostat do flow. Tím, že mám hodně zájmů, je občas náročné v tom udržet balanc. Proto jsem taky začala pracovat s koučkou, abych si v každodenním shonu dokázala najít prostor i na regeneraci. Občas se mi stává, že si zapomínám dopřát prostor na nicnedělání.
Při čem se cítíš nejvíc naživu?
To je dobrá otázka. Miluju, když vnímám energii, která proplouvá mnou a zase ven v ležaté osmičce. Nekonečno. Energie se nedá zničit, dá se pouze transformovat. V ten moment, kdy si toho je člověk vědom, je to ten nejkrásnější pocit na světě.
Tento článek vyšel v šestém čísle tištěného magazínu N&N Czech-German Bookmag
