🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Ein Ausflug in die Welt der “globalen Galeristin” Esther Schipper
Pokud se mluví o globalizaci ve světě současného umění, je berlínská galeristka Esther Schipperová jednou z nejkompetentnějších osobností. A to nejen v Německu. Po prvních profesních zkušenostech u významné galeristky Moniky Sprüthové založila Esther v roce 1989 v Kolíně nad Rýnem vlastní galerii, kterou v roce 1997 přestěhovala do Berlína. Její program se od počátku zaměřuje na konceptuální umění z celého světa, přičemž převažují radikálně experimentální a nadčasová díla převážně v oblasti médií.
Již na počátku své kariéry představila průkopnický galerijní program, jenž zahrnoval mimo jiné průlomové výstavy a projekty Angely Bullochové, Liama Gillicka, Uga Rondinoneho, skupiny General Idea, Philippa Parrena a Dominique Gonzalez-Foersterové. V současné době galerie zastupuje 45 umělců, mezi nimiž jsou jak výše zmínění, tak noví inovativní umělci jako například Rosa Barbaová, Simon Fujiwara, Jack Leirner a Etienne Chambaud.
Vzpomínáte si ještě na svou první výstavu po přestěhování z Kolína nad Rýnem do Berlína?Jak se od té doby změnila vaše výstavní a galerijní koncepce? A jak se vůbec za tu dobu změnil svět umění?
V roce 1997 se galerie přestěhovala do Berlína, ale už v polovině 90. let jsem měla prostory v Kolíně nad Rýnem i v Berlíně, kam se po sjednocení Německa přestěhovalo mnoho umělců. Své první výstavy jsem měla v Auguststrasse, ve staré továrně na lihoviny. Byly to náročné projekty, a to i pro diváky. Aby mohli zhlédnout video Paula McCarthyho s názvem Pinocchio Pipenose Householddilemma, museli si návštěvníci sami obléci kostým Pinocchia. Dodnes si dobře pamatuji také silně emotivní náboj, jaký měla atmosféra výstavy Julie Scherové s názvem Confessions. Takové události byly opravdu přelomové.
Vždycky pro mě bylo zajímavé dělat výstavy, ne být jen obchodníkem s uměním. Během svých studií v Anglii a Francii jsem se setkala s mladými umělci, kteří se, stejně jako já potýkali s velkými geopolitickými a kulturními změnami. Od začátku mě lákalo pokusit se najít trh pro tyto nové formy. Zajímaly mě participativní projekty, interakce mezi umělcem a publikem, projekty, jež pracují s rozměrem času, performance… a taky všechno, kde se promítají nové technologie. Vystavovat tato díla a inspirovat pro ně sběratele mi připadalo obzvlášť vzrušující. Proto bylo od začátku mým cílem nabídnout umělcům komplexní podporu při práci pro galerii.
Od 80. let, kdy jsem začínala, se vše hodně změnilo. Tehdy byl Kolín nad Rýnem nejdůležitějším místem současného umění v Evropě. Svět umění byl přehledný a skutečně moderních galerií bylo méně než dnes. Po roce 2000 se galerijní podnikání stále více profesionalizovalo a globalizovalo. S tímto rozvojem přišly pro mou galerii další výzvy.
Vaše galerie zastupuje různé umělecké projevy. Mnozí z vašich umělců v současnosti pracují jako inženýři a výzkumníci, mimo jiné využívají umělou inteligenci a virtuální realitu. Jaké další schopnosti – kromě znalosti umění – potřebujete jako galeristka získat, abyste porozuměla tomu, co vaši umělci vytvářejí?
Vždy jsem se velmi zajímala o technologické změny a zabývala se i technickými detaily děl svých umělců, ale také ráda využívám odborných znalostí svých zaměstnanců. Máme celý tým uměleckých poradců, a to právě proto, že zájmy a oblasti výzkumu umělců, které naše galerie zastupuje, jsou tak rozmanité a často vyžadují velmi specializované znalosti. Kromě toho máme výzkumné oddělení, jež připravuje komplexní data pro celý náš tým.
Žádný výstavní formát se v posledních letech nerozšířil tolik jako bienále. Největší bienále umění v Benátkách se stalo turistickou atrakcí,která přitahuje i publikum, jež má k umění daleko. Na letošním 59. benátském bienále vaše galerie a partnerské galerie představily skvělou instalaci Uga Rondinoneho v Scuola Grande di San Giovanni…
Velmi mě těší, že se vám výstava tak líbila. Společně s dalšími pěti umělcovými galeriemi jsme v Benátkách vystavovali jeho nejnovější díla. Jako hlavní galerie projektu jsme sestavili tým interních a externích pracovníků, kteří na výstavu dohlíželi. To zahrnovalo řízení výroby na místě v Benátkách, logistiku, propagační strategii jednak mezi partnerskými galeriemi, jednak s místem konání výstavy a s umělcovým ateliérem v New Yorku.
I přes značné finanční náklady se zavedená galerie bez účasti na veletrhu neobejde. Které veletrhy umění jsou pro vás povinné? Je v tomto smyslu Asie na vzestupu?
Asie je pro nás již dlouho důležitým místem. Regionálních veletrhů se účastníme již řadu let a ještě před prvním s názvem Art Basel v Hongkongu v roce 2013 jsme hodně cestovali po asijsko-pacifickém regionu a poznávali umělce, kurátory a sběratele. Na začátku září jsme také otevřeli novou pobočku v Soulu ve třech patrech samostatně stojící budovy u příležitosti veletrhů Frieze Seoul a KIAF.
A jaký je váš oblíbený veletrh?
Pro Art Basel mám zvláštní slabost už od roku 1982, kdy jsem tam poprvé zavítala jako návštěvník. Zůstává velkým hráčem veletrhů a je pro nás ekonomicky nejdůležitější akcí.
Každoročně se účastníme přibližně deseti až dvanácti veletrhů, z toho jen letos na podzim šesti. Říjnového Frieze London a Paris+ par Art Basel, přičemž v Paříži zároveň otevíráme novou galerii. V listopadu se konají tři veletrhy: Art Cologne, West Bund Art & Design v Šanghaji, jehož se zúčastní náš čínský tým, a Loop v Barceloně, který bude hostit náš španělský tým.
Přestože se toho za poslední dva roky virtuálně událo hodně, většina galerií si nejpozději v létě na Art Basel uvědomila, že osobní kontakt je prostě nesmírně důležitý a že prodej současného umění vyžaduje víc než jen online prohlídkové místnosti a rozhovory. Skutečný zážitek z umění nelze ničím virtuálním nahradit.
