Hledám hranici mezi vtipem a ironií, pomáhá mi česko-německá výchova

„Jazyky, kterými mluvíme formují naše myšlení,“ říká fotografka s česko-německými kořeny Kateřina Sýsová. Jedna ze tří oceněných Osobností české fotografie za rok 2020 v kategorii do 30 let právě dokončila artovou fotoknihu Kukbuk, která má formou inscenovaných fotografií popularizovat českou gastronomii.

Vepřová panenka. Foto: Kateřina Sýsová

Ve svých fotografiích často poodkrýváte českou náturu, čím vás tak fascinuje a v čem si myslíte, že je jedinečná? 

To začínáme rovnou dost složitou otázkou. Myslím si, že to nelze uchopit jen několika větami. Zájem o českou kulturu v mé tvorbě pramení především z toho, že její specifika kvůli mému česko-německému původu vnímám silněji. Umocnil to také fakt, že přestože mezi mými rodiči nebyl intelektuální rozdíl, byl znát silný rozdíl třídní. Zatímco matka pochází ze středostavovské velmi kulturní německé rodiny, otec je z českého venkova. To už jsou samo o sobě střety dvou světů. Rozhodně nechci říkat, že je jeden horší nebo lepší, ale mají svá specifika a pravidla, která se někdy až komicky liší. 

Ale abych odpověděla na otázku, osobně mám velmi ráda český humor. Je neuvěřitelně sarkastický a černý. To, co můžete říct v Česku u jídelního stolu, by v Německu neprošlo. Byť si to neuvědomujeme, tak s tím souvisí nejen české vtipy, ale také mnoho věcí, které praktikujeme, a přijdou nám naprosto normální. Například s babičkou jsem před Vánoci vždy chodívala na náměstí, kde jí pán vylovil kapra z kádě a dal do igelitky. Doma jsme napustily vanu, šouply do ní kapra z igelitky a začaly mu říkat Pepík. Po několika dnech skončil Pepík s naprostou samozřejmostí v trojobalu. Na německosti si naopak cením určitý typ pořádku. Ale ne jen ve smyslu uklizeného domova, ale spíš jako určitý celoživotní „Ordnung“. A také opulentní německé snídaně. To mě asi mrzí nejvíc, že se u nás nepraktikují. Vždycky, když jedeme v Česku s přáteli na chalupu, každý si ráno, hned jak vstane, namaže máslem svoji houstičku, obloží šunkou a sní ji. No prostě skandální!

Jablka v županu. Foto: Kateřina Sýsová

Českou kulturu jste začala poznávat až druhotně, přestože jste vyrůstala v Česku. To je trochu netradiční model, co v tom hrálo roli? 

Moje mamka byla Němka a zpočátku ani nemluvila česky. Přestože jsme žili v České republice, vyrůstala jsem v takové malé domácnosti, která byla německá. Se sourozenci jsme mluvili výhradně německy, poslouchali jsme německé pohádky. Sice jsem měla českou babičku, která mi četla Krtečka, ale pořádně jsem začala mluvit česky až ve školce. 

Bylo pro vás složité vyrůstat v prostředí, v němž se potkávaly různé zvyklosti? 

Na řadě věcí vůbec nesešlo. Nijak vás totiž neodlišuje, zda máte na kuchyňské lince máselničku, do které Němci vždy vkládají máslo, kterého snědí tolik, že je ani nedávají do lednice, nebo že k vám na Velikonoční neděli „chodí“ velikonoční zajíček. Jedna z nejpodstatnějších záležitostí, která se ale táhla už od raného dětství, je jazyková zkušenost. Velmi znatelně jsem pocítila, jak moc jazyk, kterým mluvíme, ustanovuje to, jak o věcech a světě přemýšlíme. Člověku se s dalším jazykem otevřou nové možnosti, jak věci a jejich souvislosti vnímat jinak, jak nad nimi přemýšlet.

Kapr. Foto: Kateřina Sýsová

Právě jste dokončila knihu Kukbuk – nejen fotografickou knihu, která má za cíl popularizovat českou kuchyni. Proč jste se rozhodla zrovna pro téma gastronomie? 

Byla to náhoda, původně to vůbec neměla být kniha. Šlo o školní projekt, v rámci kterého jsem nafotila několik receptů. Ale znáte to, čím víc se člověk něčím zabývá, tím více možností určité téma poskytuje. Takže jsem se rozhodla tento projekt, ve kterém se soustředím na českou kuchyni a stolování, dál rozvinout. Nakonec mi zabral několik let. Snímky v knize fungují jak samovolně, tak dohromady s doprovodnými texty, které vysvětlují specifika české kuchyně. Takže si v Kukbuku může čtenář dohledat například původ kuřete na paprice, podívat se na příslušnou fotografii, ale zároveň si jídlo také uvařit. 

Největší výzvou pro mě bylo hledat pomezí vtipu a ironie. Jde o velmi křehkou hranici, protože ve stejný moment nechci samotné téma shodit nebo úplně zesměšnit. Často balancuji na hraně. Knižní projekty mě navíc nějak zvláštně přitahují. Je to nádherný pocit držet svou několikaletou práci ve formě knihy v ruce. Tento rok jsem – kromě Kukbuku – uzavřela i další knižní projekt s názvem Aby po nás něco zůstalo, který pojednává o českých zámeckých pánech. Fotografie v této knize rozhovorů sice nepracují přímo s českou kulturou, ale vyskytuje se v nich stejné hledání rovnováhy mezi vtipem a vážností.

Králík na smetaně. Foto: Kateřina Sýsová

Kdo pro vás vařil a stylizoval jídla nebo jste vše připravovala sama?
Neměla jsem žádného foodstylistu, vše jsem si dělala sama. Příprava jídel pro fotografie je celkem specifická a je to zajímavý obor sám o sobě. Často jde výhradně o vzhled a nikoliv o chuť, takže jsem například místo šlehačky používala pěnu na holení, která lépe a déle drží tvar. A takových triků je tam mnoho. Focení jednoho jídla zabere celý den, protože uklidit nepořádek, který při tom vznikne, není jen tak. 

Pro koho je kniha určena a v čem byste si přála, aby čtenáře zejména obohacovala? 
Záleželo mi jak na tom, aby to byl nádherný artefakt, který uspokojí kdejakého bibliofila, tak, aby tato kniha pro cizince skutečně fungovala jako kuchařka, kde najdou klíčové tradiční české recepty. Pro Čechy může být Kukbuk naopak zajímavý z toho důvodu, že z knihy zjistí i řadu nových informací o původu jejich tradičních jídel. Navíc je umělecky pojatá.  

Kuře na paprice. Foto: Kateřina Sýsová

Mají Češi a Němci podobné některé recepty stejně tak jako to máme s Rakouskem? A mohla byste případně nějaké jmenovat?

Německo je velmi rozlehlé a každý region má svá jídelní specifika. Česká kuchyně má mnohem více společného právě s kuchyní  rakouskou, než s německou. Současný Kukbuk se ale zabývá výhradně tuzemskou kuchyní a vychází v angličtině. Je to z toho důvodu, aby promlouval o české jídelní kultuře nadnárodně. Soustředí se výhradně na tuzemská specifika a samozřejmě se nejedná – jak už bylo zmíněno – jen o fotoknihu. Kromě klasických receptů, je v ní i mnoho informací o původu jídel, ale i různé vtipné báchorky, které se občas k jejich vzniku vážou. Málokdo ví, že například utopence vynalezl na Berounsku hospodský Šamánek. Do té doby, než jejich objevitel utonul, jim neřekl nikdo jinak než buřty v octě. Po jeho nešťastné smrti už ale ne jinak, než utopenec. No a přesně taková „urban legend“ je exemplárním příkladem českého humoru. Většině cizinců by totiž takový název přišel nepatřičný. 

Každopádně i německá kuchyně má výborné recepty – opět by to vydalo minimálně na jednu knihu – a mezi nimi i řadu vtipných jídel. Například mrtvou babičku – Tote Oma, štípnutí včely – Bienenstich nebo studeného psa – Kalter Hund. Co mě ale napadá, že mají Češi a Němci téměř stejné, jsou jablka v županu, německy Apfel im Schlafrock. Našlo by se toho mnohem víc. Doufám, že budu mít prostor se tomu někdy v budoucnu věnovat. 

Utopenci. Foto: Kateřina Sýsová

Jak byste jednoduše shrnula to, co děláte? 

Převádím myšlenky do obrazů a dávám je do souvislejších celků. Obraz je totiž sám o sobě schopný přenášet velmi komplexní významy, jejich čtení je sice vázané na určité kulturní pozadí a specifické lokální významy, i přesto však dokáže komunikovat beze slov.

Tento rozhovor je součástí dvojjazyčné publikace kombinující atributy knihy a magazínu s názvem N&N Czech-German Bookmag. Všímá si fascinujících osobností, které spojují Čechy s jejich nejdůležitějším sousedem a největším obchodním partnerem – Němci. Lze ji objednat například přes portál Albatros Media.

Mohlo by vás zajímat

Přečtěte si

Nová umělecká galerie Kunsthalle Praha přinese nejen přeshraniční dialogy

„Chtěli bychom přispívat k objevování nových pohledů na umění 20. a 21. století, na svět, ve kterém žijeme, a vytvořit tak živé místo pro setkání s uměním pro co nejrozmanitější publikum,“ říká o Kunsthalle Praha její ředitelka Ivana Goossen. Nové místo pro umění z bývalé Zengerovy trafostanice otevře své prostory 22. 2. 2022.
Přečtěte si

Designér interiérů Stephan Schilgen: Neformální útulností uvolníte lidi a rozhýbete byznys

Sto padesát let staré vycpané lvíče u krbu nebo sprchový kout ze skleněných dveří někdejšího východoněmeckého podniku Café Moskau. Berlínský designér Stephan Schilgen si zakládá na tom, aby jeho interiéry vyprávěly příběhy – třeba ty o koloniální éře, nebo i ty z dob komunismu. O tom, že kousek pohodlí a neformální prostředí uvolňuje i otvírá lidi, přesvědčil jak nejrůznější obchodníky, jimž zařizuje prodejny křesly a pohovkami, tak i nadnárodní společnosti, na jejichž akcích ve fešných letoviscích navozuje neformální atmosféru kulisami z desítek tun nábytku a dalšího vybavení. Zdá se, že se to vyplatí. Pohodlí a neformální atmosféra totiž nakonec vydělávají peníze.

Nejčtenější v kategorii ArtDesign