🇩🇪 Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Was für eine Erde werde ich erben?
Přeji čtenářům krásný letní den. Další horký den, kdy si my mladí opět připomeneme, že životní podmínky na naší planetě se zhoršují, což vás dospělé moc nezajímá. Teda, vy říkáte, že vás to zajímá, ale pokračujete dál, jako by se nechumelilo. A ono už taky moc nechumelí. Vy to máte dobré. Dožijete ve světě, který se nebude až tak lišit od toho dnešního. Ale co příští generace? Co my?
Takže, dospělí, zkuste na chvilku odložit své starosti a pojďte si poslechnout, jaké starosti máme my. Jak to máme s „climate anxiety“ neboli „klimatickou úzkostí” čili obavou pramenící ze stálého proudu špatných zpráv o vývoji klimatu. Země je naše jediná planeta, žádnou náhradní nemáme. Děti Elona Muska se možná odstěhují na Mars, ale většina z nás zůstane tady.
Prestižní vědecký časopis The Lancet si dal tu práci a po celém světě vyzpovídal celkem 10 tisíc lidí od 16 do 25 let. To už je asi slušný vzorek. A tak bychom měli brát vážně, že celá polovina z respondentů ve spojení s klimatickou změnou uvedla pocity jako „smutek, úzkost, zlost, bezmoc a vina“. Proč vina? To mě zarazilo. My mladí přece nemůžeme za to, v jakém stavu svět je. A protestujeme proti drancování a znečišťování planety, tak proč bychom měli cítit vinu?
Hunger games
Na druhou stranu já vlastně vinu někdy cítím také. Protože se mi zdá, že vlastně skoro nic nedělám. Chodím na demonstrace Fridays for Future, ale připadá mi, že to dospělé moc nezajímá.
A navíc, jen demonstrovat a mluvit o problémech fakt nestačí. Já repostuju na sociální sítích informace o stavu planety, ale snažím se i něco dělat. Respektive něco nedělat. Nakupuju v supermakretech pokud možno jen to, co je šetrné k planetě, a především nejím maso. Protože chlubit se na Instagramu #jdeme zachránit Zemi nebo #jdu na demonstraci a pak si dát flák masa mi přijde trochu jako pokrytectví. Nejíst maso je z hlediska uhlíkové stopy a taky soucitu k ostatním cítícím tvorům prostě to nejdůležitější rozhodnutí, které může udělat každý. V jakémkoliv věku. Pravdu o mase už přece známe všichni. Jak je průmyslový chov krutý ke zvířatům a jak chov tolika zvířat přispívá ke globálním emisím. Přesto se masa vzdalo jen malé procento lidí. V Německu je to 10 % lidí ve věku 15 až 29 let, v Česku 5 % lidí. Já bych ani nepožadovala od lidí, aby se masa vzdali úplně, ale přece se dá omezit. Možná jste slyšeli slovo „flexiterián“. To je člověk, který jí maso jen třeba jednou týdně. Byla bych si myslela, že moje generace už to snad chápe, ovšem jakmile vyhlásí mekáč slevu na nugetky, rozpoutají se kolem mě pravé hunger games.
Nebo třeba nakupování ve velkých obchodech typu Primark nebo H&M. To je další pokrytectví mé generace. Mladí lidé v těchto značkách nakupují, protože jsou levné, a čím budou levnější, tím budou populárnější. A levnější budou, jen když budou ještě méně šetrné k přírodě, jinak se náklady srazit nedají, to ví už i školák. Přitom když se Primark nedávno pochlubil kolekcí z recyklovaných materiálů, stal se z něj skoro svatý obchod. Zákazníci si tam připadají tak nějak lépe. Kdyby ale žádná taková ekologická kolekce neexistovala, nakupovali by v Primarku stejně. Přečetl si někdo vůbec ta jejich „etická pravidla“? Já ano a moc se mi nezdají. Má to snad milion znaků, hemží se to tam termíny jako „rasismus“ a „sexismus“, ale žádná pořádná pointa. Naprostá většina rychloobrátkové módy prostě pořád ničí planetu. A v těchhle hadříkách pak mladí lidé chodí manifestovat za záchranu životního prostředí.
Ale nechci jen kritizovat ostatní. Řekla jsem, že toho moc neděláme, jenže já osobně vlastně ani nevím, co ještě více dělat. Možná to neví nikdo. Když o kácení a požárech slyšíte každý den a současně lidstvo na svém chování nic nemění, vyvolává to takový pocit bezmoci, že na vymýšlení dalších plánů na záchranu už není moc nálada.
Spolužák Jára z pražské střední školy Scio, kde studuju, si myslí, že následky našeho chování vůči Zemi jsou nevyhnutelné, dají se jen oddalovat. Zdá se mu, že už je jedno, co uděláme, oteplení a s ním změna klimatu přijde stejně. Já nad tím takto nepřemýšlím, protože si myslím, že naše dnešní chování může ovlivnit to, jak planeta bude vypadat zítra. Třeba nepotřebovat tolik zboží z druhého konce světa a hlavně rozloučit se s rybolovem, aby se oceán alespoň trochu vzpamatoval. Vždyť právě oceán pohlcuje nejvíc emisí, a jestli to takhle půjde dál, ryby v něm brzy vylovíme a moře bude mrtvé. Taky bychom se mohli rozloučit s pěstováním sóji na místě dnešních pralesů. Sója nás zase vede k masu – bez ní by masa nebylo tolik a nebylo by tak levné. Už slyším vaše odpovědi: „Vzdát se levného masa? Zbláznila ses?“ Ne, myslím, že tady blázní někdo úplně jiný než já.
Robot sapiens
Životní prostředí samozřejmě není jediný problém budoucnosti, ale se všemi ostatními souvisí, hlavně se vzděláním. Spolužák Jára třeba přemýšlí o profesi učitele. Možná taky bude politikem, aby mohl změnit celý systém školství. Souhlasím, když říká, že to, co se dnes učí ve školách, je většinou zbytečné a v normálním životě nepoužitelné. Doufám, že se budoucí učitelé budou více zaměřovat na schopnosti než na znalosti žáka. Díky internetu teď opravdu není potřeba znát funkci každé organely v buňce už v 8. třídě. Naopak je třeba důležité umět pracovat například s časem nebo v týmových skupinách – to jsou ony schopnosti, které opravdu využijeme.
Moje kamarádka Ela si myslí, že mnohem více věcí bude digitálních. Zajímalo by mě, jestli to vůbec ještě jde. Takže budeme ještě víc online? Už se nebude řešit, kolik hodin denně jsme na mobilu a Netflixu, protože tam vlastně budeme pořád? Ale třeba tím, že budeme žít virtuálně, budeme méně zatěžovat životní prostředí. Anebo se lidstvo samo zredukuje a nahradí ho jiný druh, už ne tak živočišný. Když jsem do vyhledávače zadala výraz „can robots“, tak první, co vylezlo v nabídce, je věta „can robots replace humans?“ (mohou roboti nahradit lidstvo?). Třeba se budu schovávat před porouchanými roboty v bunkru pod Apple Parkem v Kalifornii. Díky módní vlně dystopických seriálů pro teenagery už si umím představit opravdu cokoliv.
Můj oblíbený komentář od kamaráda Járy je ten, že by se mohlo změnit lidské chování nejen k planetě, ale i k ostatním lidem. Mohli bychom se víc usmívat. Na to se upřímně moc těším. Když jde dnes někdo sám po ulici a jen tak se usmívá, je považován za podivína.
Moji Němci mi rozumí
Moji vrstevníci v Německu mají tu výhodu, že klimatickou změnu řeší přímo i na školách, mají to jako součást osnov, takže jsou před českým školstvím trochu napřed. Vim (19) z Berlína říká, že 70 % jeho šatníku je ze second handu a že se hodně věcí o ekologii dozvěděl právě ve škole. Berlín je podle jeho názoru plný mladých lidí, kteří se stavem současné ekonomiky nejsou moc spokojení. V Berlíně se hodně mluví a demonstruje za spravedlivější sociální podmínky.
Podle Vimova kamaráda Lea (19) právě nerovnost souvisí s tím, jak řešit ekologické problémy. A v tom má svatou pravdu. I ten nejchudší člověk v Německu nebo Česku pořád může přežít. Má co jíst, protože všude jsou organizace, které poskytnou jídlo nebo v zimě přístřeší. Když člověk není alkoholik nebo narkoman, hlady ani zimou neumře. Ale Indie je plná lidí, kteří prostě ráno nevědí, jestli seženou přes den něco k jídlu. A dokud budou na planetě tak obrovské rozdíly mezi lidmi, bude těžké řešit ekologické otázky. Leo říká: „Malé věci, které děláme v Německu, nám ve velkém měřítku nepomohou. Pokud Čína a Indie nebudou v celosvětovém ekologickém úsilí táhnout se zbytkem světa za jeden provaz, pak nemáme šanci.“
Kvůli válce na Ukrajině se také hodně mluví o cenách energií a o tom, že zase budeme víc těžit plyn a uhlí, což se mi samozřejmě nelíbí. Leo si myslí, že brzo dojde k velké technologické revoluci, aby výroba energie byla levnější. Tak jako každý člověk by měl mít dost peněz, aby se najedl a aby každé dítě mohlo chodit do školy, tak by taky každý člověk měl mít nárok na cenově dostupnou energii, aby si mohl uvařit, zatopit si, no… a nabít si mobil.
Jenže ono je taky důležité, abychom se k té ekologičtější budoucnosti dostali bez toho, abychom zaváděli nějakou novou zelenou diktaturu. Taky nechci, aby mi někdo ve jménu Green Dealu diktoval, co smím a co nesmím. Jenže dokážeme se dobrovolně uskromnit? To je fakt dilema.
Četla jsem studii od „Bundes Ministerium für Umwelt und für nukleare Sicherheit“, kde se moji němečtí vrstevníci vyjadřovali k budoucnosti. A citátem dívky jménem Pushergirl bych skončila: „Ekonomický růst pro mě znamená konzumní společnost, poškozování zdraví, velké korporace, hrabání peněz, poškozování životního prostředí, fosilní paliva, nedostatek zdrojů, chudobu, bohatství, nůžky, zisk.“
