Sie können diesen Artikel auch auf Deutsch lesen: Jan Macháček: Tschechen und Deutsche sind durch ständige Konkurrenz von allen Seiten abgehärtet
Náš rozhovor s Janem Macháčkem jsme vedli při příležitosti konference New CZ-DEal s tématem “Budoucnost energetiky a nová ekonomická realita – českoněmecká spolupráce 2022”, který v prosinci pořádalo vydavatelství Black Swan Media za podpory Ministerstvo zahraničí Spolkové republiky Německo. S ředitelem vlivného think tanku a známým publicistou jsme záměrně vedli rozhovor v pozitivním, inspirativním duchu přesto – nebo právě proto – že vývoj v Evropě jinak zdrojem přílišného optimismu není.
Na začátek obecná otázka – je pro publicistu snadné hledat nějaký optimismus v současné politické realitě střední Evropy?
Přiznám se, že optimistou bych se nenazval. Obecně hledat příklady pozitivního vývoje je v tuto chvíli pro publicistu poměrně náročné. Pokud bychom zůstali jen u energetiky, znepokojuje mne například propastně rozdílné vnímání české a německé veřejnosti všeho, co se týká Zelené dohody pro Evropu. Dalším důvodem pro pesimismus je například skutečnost, že v posledních měsících směřujeme k tomu, abychom v tomto našem vysoce industrializovaném prostoru měli ceny energií čtyřikrát vyšší, než jsou například ve Spojených státech amerických. A to není zrovna hezký výhled.
Jaké důsledky by to pro naši ekonomiku mohlo mít?
Dlouhodobě by mohl nastat stav, kdy se Evropa změní na takový kontinent vhodný spíše pro rekreaci, plný golfových hřišť a různých atrakcí, avšak industriální už tak moc nebude. Dnes je třeba bráno za hotovou věc, že Německo bude muset jednou změnit svůj průmyslový a proexportní model.
Než přejdeme k optimismu, co vás ještě znepokojuje?
To, co každého, kdo sleduje současný společenský vývoj, tedy sociální sítě. Povahou svého nastavení polarizují politiku do zcela vyhrocených poloh, mění diskusi na kakofonii výkřiků, jejich škodlivý vliv na celou společnost je očividný. To nemůže vést k ničemu dobrému. A potom samozřejmě válka na Ukrajině, která probíhá velmi blízko a nikdo neví, kdy a jak může skončit.
Má náš geografický prostor tedy důvody k nějaké radosti z vyhlídek do budoucna?
Ovšemže ano. Formuloval bych to tak, že jsme v podstatě odsouzeni k tomu, abychom si s budoucími výzvami poradili a v těchto výzvách uspěli. Týká se to stejně tak Německa jako České republiky. Naše poloha ve středu Evropy na první pohled znamená hlavně ekologickou zátěž, neboť se přes nás valí kamiónová doprava z východu na západ a ze severu na jih. Ale vedle toho znamená také permanentní masáž ze Západu, který disponuje investory a technologiemi, a také z Východu, který oplývá levnou pracovní silou. A konkurence, jak víme, je vždy a všude pozitivní věc. A nejlepším způsobem, jak se obrnit proti konkurenci je permanentní otužování. K němu jsme v tomto prostoru odsouzeni a tím pádem i odsouzeni k úspěchu. Musíme se sebou totiž něco dělat, což ovlivňuje i naši povahu a přístup k věcem. To je dobrá zpráva.
K čemu nám ale bude konkurence, když ceny energií od nás vyhánějí výrobu?
Je to komplexnější. Sleduji v podstatě dvě protiběžné tendence. Na jednu stranu se kvůli zdražování energií stáváme nekonkurenceschopnými. Na straně druhé tu probíhá proces jakéhosi zmírňování globalizace, mohli bychom říci “deglobalizace”. Po pandemii covidu a v souvislosti s válkou se prosazuje tendence vracet do Evropy některé výroby. V budoucnu se rozšíří objem toho, čemu budeme říkat strategická odvětví. Z naší vlády i z evropských institucí se bude zvyšovat tlak na to, aby se evropské koncerny stahovaly z Číny.
Není to jen nějaká okamžitá vlna?
To se ukáže, zatím to neumím předvídat. Je to ale obousměrné. Například Škoda Auto patrně příští rok ukončí výrobu v Číně, naopak koncern Volkswagen tam bude vyrábět elektromobily. A také největší chemický koncern v Německu BASF bude v Číně vyrábět mnohem více než doposud, a dovážet zboží do Evropy. Mimochodem víte, že BASF má stejnou spotřebu energií jako celé Dánsko? Potom už se podobným rozhodnutím nemůžeme tolik divit.
Má naše geografická poloha ještě nějaké výhody?
Má, například ohledně korupce a transparentnosti. V tom jsem trochu fatalista. Lze myslím doložit, že korupce v Evropě vzrůstá směrem na východ a směrem na jih. My se nacházíme přesně uprostřed, takže se můžeme rozhodnout, na jakou stranu se chceme přiklonit. Pokud zpohodlníme, můžeme brzy kulturně připomínat spíše onen jih. Jestli chceme být považováni za součást západu nebo severu, je zřejmé, že pro to musíme něco udělat. V tom případě pro nás Německo může být dobrý kompas. Z dlouhodobého hlediska se jedná o velkou výzvu, lze v tom ale nalézt i pozitivní motivaci. Vždyť do Berlína je to z Prahy blíže než do Budapešti.
Vy se intenzívně zabýváte českým předsednictvím v EU. Jak na něj reagují diplomaté ze Západu, když s nimi hovoříte?
Česko je vnímáno jako země, která nemá žádné významné problémy, na rozdíl třeba od Maďarska nebo Polska. Jsme vlastně taková stabilní a nudná země. Naše předsednictví je hodnoceno velmi dobře, bývá označováno za produktivní. Výborný ohlas měl historicky první neformální summit EU v Praze, kde se projednávala Ukrajina, energetická situace a vzniklo Evropské politické společenství. Pořádali jsme to my, i když Francouzi summit prezentovali jako svůj podnik tady v Čechách. Teprve uvidíme, jaký bude mít politické politické společenství život, ale určitě je to pozitivní věc.
A pokud jde o diskrepanci v hodnocení Green Dealu mezi námi a jádrem EU?
Nevidím tam jen rozpory. Neměli bychom se soustředit pouze na to, s čím má naše laická veřejnost problémy, ale spíše na to, co nás spojuje. A tím jsou ony všude skloňované úspory a šetření. Jakkoli Češi nesdílí s Němci nadšení z obnovitelných zdrojů, neboť jsou obecně mnohem skeptičtější (někdo by možná řekl cyničtější), určitě jim není třeba vysvětlovat, že chovat se úsporně a hospodařit rozumně s energiemi je dobrá věc. A úspornost určitě není nějaká utopická vize, je to nedílná součást německé Energiewende a současně něco, co je u nás bytostně zakořeněno, co mají Češi v genech. V tom vidím přes všechny rozpory zdroj optimismu. Chovat se šetrně k životnímu prostředí a šetřit s vodou, k tomu jsme byli všichni vychováváni od malička. Zatímco očekávat od nás, že budeme nadšeně juchat z vodíku, je trochu pošetilé.
Není to i vysvětlení toho, proč obecně dobře přijímáme vizi cirkulární ekonomiky?
Jistě, jsou to spojité nádoby. Ještě se vrátím k té úspornosti. Vždyť i Václav Klaus, ať si o něm myslíme, co chceme, byl hlasatelem šetrnosti. Založil sice ODS, která je dnes politickým nosičem české skepse vůči Zelené dohodě, ale během aktivního života všude vykládal o tom, že je potřeba zhasínat světlo. A to lze chápat i ve vztahu k modernímu termínu cirkulární ekonomika. Odmysleme si, že zahrnuje také moderní technologie, a zbude nám zase ta úspornost. Vždyť většina Čechů přišla do měst z venkova, kde se pěstovala cirkulární ekonomika v každé chaloupce. Možná si ještě někdo od babiček a dědečků pamatuje, s jakým zápalem kompostovali a recyklovali, jen tomu neříkali cirkulární ekonomika. Někde tady by se mohl nacházet zdroj budoucího optimismu a spolupráce.
I třicet let po revoluci jsou vidět velké rozdíly na české a německé straně hranice. Zmizí vůbec někdy?
Asi nebudeme nikdy tak čistotní a pořádkumilovní jako Němci, ale vidím citelný posun v našem zájmu o veřejný prostor. Když pohlédnete zpátky do 90. let, tehdy jako by místní politika vůbec neexistovala. Když dnes přijdete kamkoli do hospody, lidé daleko intenzívněji řeší komunální politiku. Občany mnohem více zajímá, co se děje v jejich obci, jak se hospodaří s místním prostorem. Jsem toho mínění, že když Tomáš Garrigue Masaryk říkával “nebát se a nekrást”, tak slovem nekrást myslel i starost o veřejný prostor. Tedy o řečený “erár”, který Češi zanedbávali už za Rakouska, není to jen dědictví komunismu. Ale kdo si ještě pamatuje 90. léta a zabloudí dnes do center malých měst, nemůže si toho obrovského posunu nevšimnout. V tomto smyslu jsme se vrátili do Evropy.
