Procházíme zahradou plnou soch a různorodých objektů doslova vrostlých do keřů a stromů. Měli jsme to štěstí navštívit místo, kde se zastavil čas. Domov dvou umělců, manželů Hudečkových, působí jako krajina ze snu. V jednom domě najdete dva ateliéry, dva světy – rozdílné, a přesto propojené. Jejich dílo se tu doplňuje, prolíná a energie mezi nimi proudí ve své čisté podobě už desítky let.
Vzájemnou láskou, láskou k přírodě a životu je tady prostoupen celý prostor. Bloky nezpracovaného kamene, téměř dokončená socha mladé ženy se zasněným výrazem, monumentální kameninová socha Vltavy ozdobená poslední podzimní růží. Poetika zahrady chystající se k spánku, vůně listí a stromů…
Prostoru u vchodu do domu pak vévodí kašna, kterou doplňují oblé, na kruhu točené objekty inspirované okolní přírodou. Z ateliérů Olgy i Miroslava Hudečkových se postupně staly archivy a sochařské dláto ani hlínu už do rukou nejspíš nevezmou. I když už jim věk a fyzická kondice nedovolí tesat do kamene ani točit na kruhu, jsou oba plní energie a jejich vyprávění by vydalo na celé hodiny.
Sochař Miroslav Hudeček se narodil ve Strážnici na Moravě a při studiu na UMPRUM v Uherském Hradišti potkal svou osudovou ženu Olgu, se kterou sdílí celý život. Studium na Akademii výtvarných umění v Praze společně s jeho talentem a pílí mu hned na začátku kariéry otevřelo dveře do světa, a tak v uvolněných šedesátých letech strávil rok na stipendijním pobytu v New Yorku, kde pracoval v ateliéru japonského sochaře Tochia Adateho. Díla Miroslava Hudečka z kamene, dřeva, bronzu, betonu, mědi, cínu, textilu i kameniny najdete ve sbírkách po celém světě. Jeho talent, poetika a čas jako by už byly uzamčené v díle.
Monumentální sochy i jejich droboučké modely, bronzové i keramické piety, objetí plné lásky, matičky i mnoho podob Anežky České v jeho ateliéru najdete společně s kusem přírodní architektury, dřeva napůl sežraného mravenci. „Všimněte si té krásy, kterou ti mravenci dokázali nevědomky vytvořit, to je sochařina,“ vypráví bělovlasý Miroslav s úsměvem a stejně pokorně se dotýká ohořelého torza dřevěné sochy, která plameny získala nový rozměr. Jeho žena, stále krásná a důstojná, s bohatým uzlem šedých vlasů, nám pak u kávy vyprávěla příběhy spojené s prací, která prorůstala přirozeně i do rodinného života spojeného s jejich umělecky nadanými dětmi.
Olga dodnes s obdivem vzhlíží k přírodě jako ke zdroji inspirace, který dokáže obsáhnout všechny tvary i barvy. Osobitost, něha a křehkost se přirozeně projevila v tvorbě a její dílo stejně jako to manželovo oslovilo mnoho významných osobností. Do své vlasti si její solitéry odvezl finský prezident, švédský král a další zahraniční hosté. Celý dům ovšem dýchá nejen díly Miroslava a Olgy, ale je tu znát i rukopis jejich výjimečně talentovaných dětí Veroniky a Dominika. Jako by byli stále přítomni po boku svých rodičů, i když jejich životy náhle skončily před desítkami let. Osud jim nedovolil zestárnout, ale dopřál jim talent a milující rodiče. Když jsem se manželů Hudečkových ptala, jak se jim podařilo zvládnout tolik bolesti, odpovědí byla jejich víra. Víra, která se odrazila i v tvorbě. Láska, která trvá i poté, co se fyzično ztratí.
Text Kateřina Černá Foto Karin Zadrick
